Příhoda kečupová

Mám ráda svůj ranní klid. Není mi zatěžko vstát s hodinovým předstihem, abych v poklidu udělala snídani, vzbudila Ondru, pak beze spěchu vychutnala svou ranní kávu z medvídkového hrnečku a poklábosila se synem. Nemám ráda shon, obzvlášť pak po ránu. Svoje ranní rituály si nenechám vzít, i když to někdo možná nechápe a vnímá mě přinejmenším jako podivína. V noční košili
to vezmu z postele přes kuchyň, kde si postavím vodu na kávu a Ondrův čaj a pak jdu teprve do koupelny a tak dále.
Dnešní ráno bylo ale trochu jiné. Po jediném pohybu, který znamenal otevření myčky, jsem zbystřila. Byla plná čistého nádobí. Musím ho uklidit. To není zdržení, pár minut a je to. Ale až potom. Nejdřív koupelna kolem lednice, ze které vyndám mléko. Otevřela jsem dvířka, přiznávám, možná rychlejším pohybem, než je obvyklé a co následovalo, mi teď už připadá jako velmi komická situace. V tu chvíli jsem ale zuřila na maximální možné otáčky. Někdo, možná i já, to nepopírám, umístil přímo rafinovaně úplně novou a tedy plnou lahev s kečupem do dvířek. Hups. Nejdřív se ozvala rána a potom už byla ta červená řídká hmota všude. A když říkám všude, tak myslím úplně všude. Na podlaze jí bylo nejvíc. A to nejen před lednicí a pod lednicí a za lednicí, ale dokázala dostříknout až do koupelny, což je, bratru, nějaké tři metry. O tom, že moje světle žlutá noční košile ke kotníkům byla ke kolenům kropenatá a bačkory měly červené puntíky, o tom už radši nemluvím. Řekla jsem jen dvě slova, ale ta se neodvažuji opakovat. Ranní pohoda skončila. Začala jsem zmatkovat. Dno litrové plastové nádoby viselo na vlásku a já nevěděla, kam s tím. Když jsem našla náhradní nádobu, do které jsem to všechno, co zbylo, nechala přetéct, zaklekla jsem a současně zaklela a dala se do uklízení. V tu chvíli se vynořil rozespalý Ondra a s nevinností v očích mi položil otázku: „Mami, ty jsi vykrvácela?“ Probodla jsem ho pohledem a on pochopil, že si má jít po svém.
To, co následovalo, už ani nestojí za vyprávění. Uklidila jsem spoušť a trochu se uklidnila. Když jsem pak dopíjela kávu, musela jsem se pousmát. Vždyť přece nic nestojí za to, aby si člověk kazil ráno. Ani sobě, takovými malichernostmi jako je vylitý kečup, natož pak jiným, kteří za to vůbec nemůžou.
P.S. Všechno jsme stihli v obvyklém čase a bez zpoždění. Jen si říkám, proč já neberu věci s nadhledem hned v tu chvíli, když se přihodí?