Když je láska opravdová…

Když se řekne: „Jdeme na jedno…“, zpravidla všichni vědí, o čem je řeč. A považte sami, v parných srpnových dnech není lepšího piva, než přímo od pípy. Dalo by se říct, že takový povel funguje takřka spolehlivě.

„Co děláte odpoledne?“ položil nevinnou otázku švagr Dan jednou v neděli krátce po obědě. „Mám nápad,“ nečekal na odpověď a bez obalu nám to naservíroval. „Pojedeme ke Flekům na pivo.“ Oči mu svítily, když si představil příjemné posezení na zahrádce v centru Prahy. Avšak dodatek „Na kole“ řekl s velkou opatrností. Svým nápadem byl úplně nadšen. My s Vláďou už méně, ale po několikavteřinovém porozmýšlení jsme tak nějak pochopili, že nemáme na vybranou. „Proč ne?“ řekla jsem a představila si rozpálené pražské ulice plné aut a turistů. Svoji obavu jsem vyslovila nahlas.

„Neboj, jsou prázdniny, všichni jsou pryč, Praha bude prázdná,“ přesvědčoval mě Dan a dodal, že když má člověk jasný cíl, daleko líp se mu jede. „A uznej, že flekovský pivo je dost jasnej cíl“. Takže za pár minut jsem stála u kola vybavena pitím a odhodláním, s krásným, Ondry světlezeleným batůžkem se Shrekem, na zádech.

„Lepení máš?“ zeptala jsem se, protože často vyrážíme na cesty bez pumpičky a záplat a potom to jeden táhne pár kiláků na rameni, jako tuhle zrovna Dan…..

„No jo, radši to vezmem,“ odběhl a za chvíli zaplnil mi Shreka spoustou krámů. Vyjeli jsme ve třičtvrti na dvě. Jenže po pár metrech nás potkala nemilá událost, Danovi ucházelo kolo. Takže se vrátil, přehodil přední kolo a dojel nás v Horoměřicích. Tam jsem se sice snažila podsunout mu myšlenku, že bychom to měli přehodnotit a nic by se nestalo, kdybychom si dali pivo třeba někde v Podbabě a jeli zpátky. Neprošlo. Ale po krátké úvaze jsem sama sebe přesvědčila, že teď už to bude jen z kopce a po rovině, takže by to mohla být docela švanda, aspoň se projedeme. Vláďa nebyl toho názoru, lépe řečeno, nemluvil, ale on se rozmluví. A taky že se rozmluvil, po pár kilometrech se i rozdováděl, takže já byla věčně na chvostu. Ale kluci byli skvělí, čekali na mě a nedali na sobě znát, že jsem brzda. Však taky nešlo o závod. Z Horoměřic jsme to pustili z kopce dolů přes Lysolaje do Podbaby a protože já jsem spíš cyklista rovinář, neb do kopce tlačím a z kopce brzdím, takže na mě kluci pod každým trpělivě čekali. Jsou skvělí!

Náš jasný cíl se každým šlápnutím přibližoval. Z Podbaby po nábřeží, Papírenskou a do Stromovky, vyjeli jsme u Výstaviště a pak přes Strossmayerovo náměstí, po nábřeží a přes Štefánikův most, přes František a potom dál po nábřeží k Rudolfinu. Pro mě asi nejhorší úsek byl Křížovnickou, kde se tlačila tramvaj, auta i chodci, a na chvíli jsem Danovi spílala, že jeho představa o prázdné Praze v neděli byla pouhá fikce, na kterou jsem se nechala nalákat. Nakonec jsem to  ale zvládla a za to u Novotného lávky obdržela od kluků obrovskou pochvalu, protože mě měli za měkkou a mysleli si že to vzdám a kolo povedu po chodníku. U Národního divadla byl provoz jako ve všední den, ale my jsme se drželi ve svém pruhu a na zelenou projeli až k Žofínu. No a potom už jsme prokličkovali a byli jsme tam. Pochopila jsem už během cesty, proč je Dan pořád o hodně před námi. Vychytal si náš dostatečný odstup, aby mohl fotit, takže máme důkaz o šťastném dojezdu do Křemencové i se vztyčenými palci.

Byly čtyři hodiny, když jsme dosedli na zahrádku U Fleků. Naše upocená a rudolící partička vzbudila pozornost obsluhujícího personálu, když jsem kolem nich procházela se Shrekem na zádech, řekli si nejspíš, že jsme asi jenom divný a nechali nás v klidu požít ve stínu vzrostlých stromů. Teda pivo chutnalo báječně. „Stálo to za to co?“ mlasknul si Dan když v něm zmizel první půllitřík. „To teda jo,“ museli jsme s Vláďou uznat, že snaha vynaložená po cestě byla po zásluze odměněna.

Když jsme se trochu osvěžili a ulehčili peněžence, šlápli jsme do pedálů a vydali se na zpáteční cestu. Přece nepojedeme tou samou cestou, to dá rozum. Danův nápad, že vyjedeme lanovkou na Petřín, se nám jevil jako prima, ušetříme si nepříjemné stoupání a nabereme síly na další cestu. Přes most Legií jsme přejeli na Újezd a vystáli frontu na lanovku. Jenže jedna kabina pojme jen dvě kola a tak ten nejstatečnější z nás, tedy Dan, se dobrovolně vzdal čekání ve frontě a vydal se do kopce po svých. Jenže než jsme s Vláďou vystáli frontu a dočkali se lanovky, Dan už nahoře na lavičce v klidu posvačil a pln síly a nadšení nám šel vstříc. Z Petřína jsme sjeli dolů na Pohořelec. Jedna fotka s panoramaty Pražského hradu a rychlá jízda na Ořechovku. Prokličkovali jsme na Horoměřickou a ujížděli směrem k Jenerálce. Cesta byla prima a já si jako další jasnej cíl dala kafíčko, musíte mít přece jasnej cíl. Jenže jak se říká – nechval dne před večeří – další Danův nápad mi nechal na pár hodin vidinu šálku voňavého moku v nedohlednu. „Jedeme do kopce na Horoměřice a nebo pěkně ve stínu Šárkou?“

„Jasně že Šárkou, do kopce se mi nechce,“ vyšlo ze mě bez rozmýšlení. Kdybych byla bývala jen tušila, jakej jsem na nás upletla bič, radši bych jela po silnici. V Šárce bylo krásně, litovala jsem, že tu s námi není Ondra, tomu by se tady moc líbilo, ale teď zrovna se potápí někde v moři a nemá ani ponětí o mých cyklistických výkonech. Příště musí jet s námi, šlo mi hlavou, když jsem se kochala. Údolí je nádherné, což o to, ale na můj vkus docela kopcovitý terén, obzvlášť v té poslední fázi.  Na frajeřinu už mi nezbývaly síly. Bolel mě zadek a prostě jsem to nevyšlápla. Tak jsem se plazila od koupaliště úzkou cestou a jediný cíl byl pro mě momentálně ten, abych se bez zbytečných sprostých slov doplahočila až tam nahoru. Jasně, že když jsem se tam doplazila a nad Nebušicemi sedla na kolo, byl můj vztek ten tam. Ale hrábla jsem si na dno, to musím přiznat. No ale tady už jsem věděla, že je to po silnici a po rovině. Takže dříve dosažitelným cílem byla hospůdka v Přední Kopanině, kde jsem, podpořena ostatními dvěma členy naší výpravy, stanovila povinnou přestávku. Šla jsem tam s jasným cílem – dám si kolu, protože potřebuju něco sladkého. Jenže pan výčepní se mile usmál a nabídl mi chýňské polotmavé. Copak jsem mohla odmítnout? V hospodě na hřišti jsem shledala, že spousta kamarádů z Horoměřic tráví nedělní odpoledne pasivním odpočinkem a tak vysedává tady. Rychlé pozdravy, rychlá konzumace a rychlý odjezd. Bylo půl sedmé pryč. No ale tady už máme vyhráno, sjedeme k Juliáně a pak už je to domů jen dva a půl kilometru z kopce. A když říkám z kopce, tak opravdu z kopce. Kdo to tam zná, tak ví, o čem mluvím. Nahoře jsem zmáčkla brzdu a držela ji až dolů. Kluci mi ujeli a byli rozdovádění jak rošťáci. Jenže za zatáčkou na mě čekali.

„Sjeďte si to po klučičím,“ říkala jsem jim. „Nečekejte na mě, já domů dojedu,“ snažila jsem se jim dát prostor pro pořádnou jízdu. Ale oni se mnou drželi partu a pokorně na mě čekali. „Sláva, jsme doma,“ zvolala jsem, když se mi za zatáčkou vyloupl pohled na náš dům. Bylo něco málo před půl osmou, těšila jsem se do sprchy a na klidný televizní večer. Ale jeden pohled stačil a měli s Vláďou jasno, že se musíme ještě jednou odměnit a tak jsme jeli rovnou ke Krčmě. Dan ne, ten rychlostí blesku proběhl domem a za chvíli už seděl v autě, a že si jede zaplavat do bazénu do Slaného. Kde bere tu energii? Po čtyřiceti kilometrech v sedle…

Takže jsme si pěkně poděkovali za příjemně strávené odpoledne, dali si zaslouženou sprchu a ulehali do postele s přesvědčením, že na kolo pár dní nesedneme.

P.S. Sedli jsme hned druhý den, když se nám zachtělo jen tak si zajet přes kopec do Horoměřic. Zkrátka, když je láska opravdová…..