Nedělní říjnové ráno. Dneska jsem si přispala do půl sedmé. Světlo přicházející zvenku polozataženou žaluzií mi dalo tušit, že máme skutečně ten pravý podzim. Podle vlhkého zvuku projíždějícího auta mi došlo, že prší. Kdo může v neděli v půl sedmé ráno v dešti jezdit autem? V podstatě kdokoli. Přemlouvala jsem se k dalšímu spánku. Ale oči nechtěly držet u sebe a myšlenka
na koš nevyžehleného prádla mě probrala dokonale. Zkoušela jsem se ještě přemluvit, abych si užila pohodičku, kdy nemusím vstávat do práce. Dopřej si ještě aspoň hodinku, nabádalo mě cosi. Tak jsem se ani nepohnula a dělala, že jsem se ještě ani nevzbudila. Jenže tyhle fígle mi moc dobře nejdou. Silou vůle jsem takhle ztrácela čas pod peřinou do sedmi.
Mám ráda tyhle rána, kdy si můžu jen tak posedět s kávou v noční košili, dokud mi to nepřijde hloupé, že práce stojí a já tu takhle lítám jenom v negližé. Sedla jsem si na terasu a poslouchala, jak kapky deště buší do okolních střech. Počasí, že by psa nevyhnal. A náš kocour lítá někde venku. Zřejmě vycítil moji myšlenku a začal někde venku mňoukat jako o závod. Dopiju kafíčko a dám mu snídani. Pár minut ještě vydrží. Jenže jeho hladový nářek mě zvedl ze židle po prvním loku.
Mám ráda tyhle rána, kdy si udělám chvilku jenom pro sebe. A i když mě někdy vykolejí úplná malichernost a přes slzy nevidím, tyhle chvilky mě zase dostanou do normálu. To si pak za pár minut v hlavě srovnám, co je pro mě důležité. Možná byste se mi smáli, co všechno, nebo jak málo mi stačí k tomu, abych byla šťastná. Tak si to radši nechám na příště a dám se směle do toho žehlení.
Hezké.