STATENICE – Přijala jsem pozvání do útulného domku, v němž se skrývá místnost, která mě lákala už jako malou holku – fotoateliér. Ani jsem netušila, že takové magické místo Statenice skrývají. Paní Eva Norgren tu žije se svou rodinou tři roky a je tu moc spokojená. Vždycky fotila jen pro svoji potřebu, pro radost a potěšení. Ale protože miluje výzvy, její profese je vlastně reakcí na jednu z nich. A tak nám tady vznikl Ateliér Eva Norgren. Myslím si, že mít takovou službu v obci není k zahození. Povídání to bylo velmi zajímavé, paní Eva je milá a vstřícná žena, ostatně – pojďte se s ní také seznámit.
Jak se člověk stane fotografem?
Myslím, že já bych se fotografkou nestala, kdybych necítila takovou podporu od svých blízkých. Nikdy jsem k této profesi cíleně nesměřovala. Fotografie mám ráda. Osvěžují mi paměť. Focení mě vždycky bavilo, a s malým červeným kapesním foťáčkem jsem fotila vše, co mi přišlo do cesty. Ač jsem nafotila denně desítky fotek, které, ve zpětném pohledu, nebyly tak zázračné, jak se mi tenkrát zdálo, byla to stále jen záliba. Nicméně, jednoho dne mi manžel řekl, že mi chce koupit hezký foťák. Nechápala jsem, co se mu na tom mém červeném nelíbí. Nepotřebovala jsem hezký foťák. Tak mě tedy pozval na drink (Pina Colada to byla), a potom jsem si dala říct. Ten večer jsem došla domů se zrcadlovkou. V tu chvíli jsem viděla jediný rozdíl, a tím byla velikost přístroje. Tenhle „kus nábytku“ už jsem nemohla jen tak zastrčit do kapsy, a musela jsem se o něj trochu víc starat. Samozřejmě mě to focení se zrcadlovkou začalo bavit zase o něco víc. Když jsme se přistěhovali do Statenic, začala jsem se pod vedením fotografa Dominika Boumy v tomto oboru vážně vzdělávat, a společně s ním jsme vybudovali ten náš ateliér. Dominik byl, a stále je, skvělý učitel. Nepochválí jen proto, aby to člověka potěšilo. Pamatuju si ty začátky, kdy jsem za ním kolikrát přišla s „dokonalou fotografií“, a s očekáváním nadšení z jeho strany. Jenže on k tomu měl vždy co říct. Když seděla kompozice, neseděla expozice, když všechno sedělo technicky, obrázek ničím neoslovoval. Naučil mě vidět detaily, naučil mě se dívat, a především vidět. Díky jeho lekcím a účinné kritice jsem se vyšvihla tam, kde jsem teď.
Co všechno fotografujete? A pracujete jen v ateliéru?
Když jsem s učením začínala, soustředila jsem se na ateliér. Když jsem jednoho dne vyšla z ateliéru, a myslela si, že „to umím“, zjistila jsem, že venku je to úplně jiné. Dominik mi zakázal focení s automatickým režimem, a já si nedovolila to porušit, protože jsem se to chtěla naučit, ale byly chvíle, kdy jsem s tím chtěla seknout. Postupně jsem si ale focení v exteriéru zalíbila, a potom jsem se nechala zlákat i reportážemi. Ty jsou pro mě teď nejhezčí disciplínou, protože focení probíhá tak nějak nejpřirozeněji. Neodmítnu svatbu nebo narozeninové oslavy. Spolupracuji se slovenskou restaurací Panonia v Praze, které poskytuji fotografie interiéru a různých akcí, navázala jsem spolupráci i s občanským sdružením Parádnice. V létě loňského roku jsem se zapojila do spolku Dalibor v Zákolanech, a tam jsem si navíc mohla hojně vyzkoušet reportáže z koncertů, divadel, výstav… Dalibor žije kulturou, někdy se přijďte podívat.
Jak Vaši práci vnímá Vaše rodina?
Děti jsou na objektiv zvyklé, dcera je mi skvělou modelkou. Vždycky, když někam odjíždím, ptá se, jestli jedu fotit. Manžel mě maximálně podporuje. Byl to on, kdo mě v tom podporoval na začátku, a na tom se dodnes nic nezměnilo. Vděčím mu za mnohé. Vidím v něm člověka, který je velice vyrovnaný, stojí nohama na zemi, ale nestříhá ptákům křídla. Je pravda, občas říkám, že „pořád někde lítá“, ale to zase myslím úplně doslovně, neboť to zcela sedí při jeho profesi pilota. Někdy si posteskne, že nemá moc času na děti, ale když je doma, bohatě jim to vynahrazuje, a já mám tak zase prostor pro seberealizaci.
Jaká je Vaše původní profese, když to tedy není fotograf?
Já jsem na rozdíl od bratrů vlastně nikdy nevěděla, co chci dělat. Oni to měli jasné. Mladší Olda rád vařil, a přesně si pamatuju na okamžik, kdy řekl, že bude kuchařem. Vyučil se kuchařem. Starší Jirka si vždycky od rybníka přinesl kus hlíny, a něco z toho kusu vymodeloval. Jednou to byl betlémek, jindy napodobenina místního kostelíku. Bavilo ho to, a šlo mu to. Vystudoval keramickou školu, naučil se být kamnářem, a teď vyrábí kachlová kamna. Mladší bráška před pěti lety zemřel, ale věřím, že by dnes již určitě vedl nějakou hospůdku, která by lákala výborným jídelním lístkem. Já jsem po základní škole pokračovala na gymnáziu. Po maturitě jsem odjela jako au-pair do Německa. Byla to nádherná zkušenost. Pak jsem v Praze nastoupila na studium, na které jsem se ale v té době nedokázala plně soustředit, a tak jsem se ho vzdala, a odešla pracovat na rekonstrukci jednoho krásného mlýna u Pardubic. Když už mě manuální práce začala unavovat, odletěla jsem jako au-pair do USA. Tam se mi naskytla příležitost studovat na jedné univerzitě, a to mě moc bavilo. Konečně jsem si myslela, že jsem na studium připravená, ale tenkrát mi nedopadla víza. Po návratu do Čech jsem pracovala v Chrášťanech ve firmě, která vyrábí reklamu. Byla to zajímavá práce, ale chybělo mi uplatnění jazyků. Poklidný tok života jsem přerušila odchodem do Švédska za prací letušky. Tam jsem taky potkala manžela, kterého to zase táhlo do Čech. A tak jsme tady. Nikdy jsem nevěděla, co přijde dál. Naučila jsem se být spontánní, někdy až moc. Nerada plánuji, alespoň co se týče života mimo práci. Neplánuju, a navíc – zapomínám. Ale už jsem si pořídila diář, tak je to lepší. V profesi fotografky se cítím ve své kůži. Právě teď. I když, ve všem, co jsem kdy zkusila, jsem se cítila dobře. Kdoví, co mi život ještě připraví.
Ze Švédska do Statenic to je kus cesty. Jak jste se ocitli právě v naší obci?
Manželovi se moc líbí Praha. Když jsme se rozhodli, že se finálně usadíme v Čechách, chtěli jsme být Praze co nejblíže. Statenice byl tip od jedné skvělé makléřky, kterou oslovil kamarád s tím, že hledáme bydlení na Praze – západ. Nemyslím si, že to byla náhoda. Moc se nám tu líbí, máme tu skvělou občanskou vybavenost, a já si tu našla báječné kamarádky. I těm vděčím za jejich podporu ve focení. A vůbec, člověk se tu má na koho obrátit, i s kým se zasmát. Mně tady opravdu nic nechybí. Jsem prostě spokojená. K tomu určitě přispívá i skutečnost, že máme skvělé sousedy, jací snad existují běžně jen v pohádkách.
Jaké máte plány pro nejbližší budoucnost?
Jak jsem říkala, já opravdu nejsem zvyklá plánovat. Už to tak nějak ke mně asi i patří. Každý se ale trochu mění. Ještě nejsem ztracena v chaosu, tak třeba se naučím plánování dříve, než mě to pohltí. Plány tedy nemám, ale jsou jisté hodnoty, které bych chtěla v životě zažívat. Je to zdraví, radost, třeba i štěstí. Chci svou práci dělat dobře, a plánuji, že se jednou naučím úplně všechno, co mě bude lákat. A úplně čerstvou novinkou jsou mé webové stránky, které najdete na www.evanorgren.cz.
Text: Renáta Šťastná
Editace: Eva Norgren
Foto: z archivu Evy Norgren