To bylo patnáctiminutové čekání ve vestibulu stanice Bořislavka uprostřed ledna…

Žánr:

Hynek Tomm – to je muž s velkým hlasovým rozsahem a charismatickou barvou hlasu. Přiznám se, že ještě před pár dny jsem o jeho existenci neměla ani ponětí. Ale mám ráda nové věci. A tak jsem si CD Srdcové záležitosti pustila s očekáváním parádní muziky. Sice jsem nevěděla, co mě čeká, ale hlavně to bude česky, říkala jsem si, tomu rozumím a potom se uvidí. Buď se mi to líbit bude, nebo nebude.

O jeho novém CD informovala Kultura21 před časem v tomto příspěvku http://www.kultura21.cz/hudba/14504-hynek-tomm. Tak jsem jím obohatila i svoji sbírku. Prvním poslechem jsem to celé hodnotila kladně. Říká se, že dobrý je za tři. Ale tohle je výborný. Tahle kompilace se moc povedla. Hudba skvělá, texty mají hloubku a všechno dohromady to není ani trochu nudné. Obzvlášť musím pochválit booklet, kde jsou všechny texty a spousta fotografií, myslím si, že tohle by měl hudební nosič skýtat naprosto automaticky.

Hynek Tomm má opravdový cit pro výběr partnerů, kteří s ním v písních vystupují. Tak například Kateřina Brožová, slovutná a první dáma naší pop music – Eva Pilarová, Bohuš Matuš nebo Valerie Zawadská. A osobně, ač nemusím rap, musím přiznat, jsem našla zalíbení i ve společném kousku s raperem Robertem. Jediné, co mi přišlo trochu hloupé, je jeden z bonusových kousků, nesoucí název Nejsem scatmen – nejsem Pilarka. Takový trochu textový pel-mel, navíc na notoricky známou melodii Kankánu, mě tedy nezaujal. Hudebně mu však není co vytknout, navíc kladně hodnotím interpretovu obratnost ve sketu, což je jedna z forem jazzového zpěvu a bravurně jej zvládá právě Eva Pilarová. Ta sama Hynka Tomma hodnotí takto: „Hynek má zvučný nosný hlas, který mu nemusí přikrášlovat technika, na koncertech zpívá zásadně živě, dokonce když je potřeba, zvládá zpěv i bez mikrofonu.“ A já potvrzuji, že hlas má opravdu kouzelný.

Nebudu mluvit o všech sedmnácti skladbách, které se na tomto CD nacházejí. Vybrala jsem jich pár, a jsou to ty, které mě nejvíce zaujaly:

Zlá noc – svižná swingová skladba, duet s Evou Pilarovou

Tam na konci světa –  skladba doplněná nádherným recitativem paní Květy Fialové. Pro mě je to něha, pohoda, láska a pokora

Jediná vteřina – něžné a citlivé spojení kantilény s rapem

Znám jednu dívku – ocitla jsem se uprostřed opery Prodaná nevěsta. Hynek Tomm vedle Bohuše Matuše. Obrovský zážitek!

Smutnej déšť – duet s Valerií Zawadskou není duetem ve smyslu dvojzpěvu. Valerie tu má mluvenou pasáž, do které se její nezaměnitelný podmanivý hlas báječně hodí

To jsou ty moje nej kousky. Ale to neznamená, že ty ostatní přeskakuju, což někdy opravdu dělám. Přiznám se, že mám hodně nosičů. Několikrát se stalo, že byl poslouchatelný jeden, dva, maximálně tři kousky. Na tomto CD jsou to, s výjimkou toho zmíněného kankánu, všechny. Ovšem – nenechte se ovlivnit. To přece neznamená, že když se nelíbí mně, že se nebude líbit ostatním. Já vím, že si tyhle písničky budu pouštět často, protože Hynkův hlas opravdu hladí, je sametový a nezřídka je velmi podobný hlasu mistra Karla Gotta. Mám-li to celé shrnout a podtrhnout, pak jednou krátkou větou: ten Hynek Tomm je fakt dost dobrej!“

Všechno, co jsem potřebovala o rodákovi z Chebu vědět, jsem našla na jeho webových stránkách http://www.hynektomm.cz/. Tak dost řečí a zhodnoťte také!

Text: Renáta Šťastná
Foto: http://www.hynektomm.cz/

Jirko, je málo času, tak jen krátký rozhovor: co je to za akci, na kterou se tolik těšíte?
I přesto, že máme léto nabité koncerty, na tohle jsme si čas udělali a připravili charitativní koncert. Celý večer bude ve znamení pomoci psům, přesněji Psímu útulku Bouchalka u Buštěhradu (www.psiutulekbouchalka.eu).V rámci programu chceme představit nejnovější album „ČAPÍ“ a moc se na ten večer těšíme. Vstupné je zdarma a my věříme, že přijdou hodní lidé, kterým život pejsků v útulku není lhostejný. Chtěl bych touto cestou poprosit ty, kdo se na nás půjdou podívat, jestli mohou přinést nějakou tu drobnost, která pejskům pomůže.

Co máš přesně na mysli?
Může to být cokoli, co pejskům pomůže. Ať jsou to deky, obojky, granule, konzervy, vodítka, ale také finanční dary, za které potom může vedení útulku zakoupit potřebné věci, oni sami vědí nejlépe, co pejskové potřebují. Následující týden všechny dary předáme majitelům útulku a všechno zdokumentujeme. Nesmím ale zapomenout na poděkování Simonce a Michalovi z Pivnice Ha Hřišti, že nám tahle akce vůbec mohla vzniknout.

Kdo na téhle charitativní akci vystoupí?
O tomhle moc mluvit nemůžu, protože kromě nás, tedy kapely Maniac, je na programu ještě překvapení a to nemůžu prozradit.

Tak řekni alespoň něco o vaší kapele, pro případ, že by vás někdo neznal…
Jmenujeme se Maniac a hrajeme pop-punk. S bráchou Markem a kamarádem Tomášem Müllerem jsme kapelu založili v roce 2011, tehdy ještě pod názvem Bonebroke. V roce 2014 jsme se rozhodli pro změnu názvu a vlastně to přišlo tak nějak samo – všichni nám říkali, že jsme na podiu hrozný blázni. Tak proč se tak nepojmenovat. Sedlo si to jako pr*el na hrnec. Máme za sebou už pěknou řádku úspěchů – dva hudební nosiče, téměř čtyři stovky koncertů, festivalů a pivních slavností po celé republice. Čím dál častěji hrajeme i v klubech a festivalech v Německu (Rock Für Ein Buntes Vogtland 2015 v Netzschkau, Drážďany, Mnichov atd). O vlastní tvorbu se nám stará náš kytarista, skladatel a textař Marek Bareš,  s občasnou pomocí mojí a našeho táty Jiřího Bareše. Důraz klademe hlavně na vtipné texty, kvalitní melodie, kontakt s publikem a profesionální živá vystoupení.

V jakém složení hrajete?
Já – zpěv a sample player, Marek Bareš – kytara a zpěv, Tomáš Müller – basa a zpěv a Miloš Blaháček – bicí.

A poslední blesková otázka: která tři slova charakterizují vaši kapelu?
Sranda, dřina a profesionální přístup. A jestli dovolíš ještě do čtvrtice – každá bota jiná, jinak už mě lidi neuvidí.

A já mohu osobně potvrdit, že na koncertech těchto „maniaků“ je opravdu bezvadná atmosféra. Jirka Bareš junior dokáže rozpohybovat obecenstvo a nikoho nenechá v klidu. Proto se na tenhle večer opravdu moc těším. A hlavně: je pro dobrou věc!

Takže pro shrnutí:
Kdy?   26.8.2016 od 19:30 do 21:30
Kde? Pivnice na hřišti, Únětická 783, Horoměřice
Vstupné? ZDARMA, resp. dárečky pro pejsky

Text: Renáta Šťastná
Foto: autorka a archiv kapely Maniac

Taneční skupina Beseda z Prahy

KNĚŽEVES – Miluju tradice. V Kněževsi nedaleko Prahy si na tradice potrpí, proto tam moc ráda jezdím, pokaždé se tam cítím skvěle a jsem srdečně vítána, jakmile se tam objevím. Stejně tak jsem se tam objevila i v sobotu 14. května 2016. Na tuhle návštěvu jsem se těšila několik měsíců. Na programu byly totiž další Novodobé Staročeské Máje, letos již páté v pořadí. A já jsem věděla, že to bude velkolepá akce, plná radosti, píle, přátelství a soudržnosti.

Co jsou Staročeské Máje?
Kroniky praví, že podle lidových tradic bývá začátek května spojován se stavěním májek, což je zvyk je prastarý a zná jej celá Evropa. Ověnčený strom vždycky symbolizoval nejen jaro, ale také lásku. Stromy určené pro stavění májky musely být silné, rovné a vysoké. Nejčastěji se používaly smrky, jedle nebo borovice, protože vydržely být nejdéle zelené. Stejně tak byla ale oblíbená i bříza. Zelený vršek koruny byl ozdobený barevnými stuhami, někdy i šátky, květinami a pentličkami z pestrého papíru. Pod ozdobeným vrškem visel věnec ze zeleného chvojí, ozdobený stejně barevně jako samotná koruna. Máje stávaly ve vsích většinou do svatodušních svátků, někdy ale až do léta. Se stavěním májek nebo v den jejich kácení se pořádaly i taneční zábavy. Odpoledne procházel obcí průvod s muzikou. Veselý průvod nakonec došel na náves, kde se tančilo před obecní májí. Slavnost pak pokračovala lidovou veselicí buď přímo pod májí, nebo v blízkém hostinci. Dokud nebyly pokácené, musely být hlídány, protože pro obec by byla pěkná ostuda, kdyby ji někdo od sousedů ukradl. Pakliže se to stalo, museli místní svoji máj vykoupit. Tato veselá a barevná tradice z vesnic mizí a to je, podle mého názoru, velká škoda.

A jak to chodí v Kněževsi?
Kněževeští však tradice ctí, a tak se na tuhle sobotu dlouho a pečlivě chystali. Hlavní slovo měla Obec Baráčníků Kněževes. Historie vzniku obce baráčníků v Čechách sahá do roku 1873, kdy byl v hostinci U Šleitrů v Kolíně, kterému se lidově říkalo Baráček, ustaven Vlastenecký spolek Baráčníků. Podle historických záznamů bylo hlavní náplní oživování starších tradic a zvyklostí. Výbor obce se nazývá rychta a v jeho čele stojí rychtář. Místnost nebo budova spolku je Baráčnická rychta. Členové jsou sousedé a tetičky a členové výboru jsou podle funkcí nazýváni takto: panímaminka, pantatínek, rychtář, místorychtář, syndyk (jednatel), berní (hospodář), slídilové účtu (revizní komise), švandymistr (kulturní referent), vzdělávatel, dráb (dohlíží na pořádek v obci), ponocný, šafář (zajišťuje občerstvení) a gratulanti (chodí svým spolučlenům gratulovat k narozeninám). Obec Baráčníků Kněževes vznikla 12. května 2012 přejmenováním z Obce Baráčníků Tuchoměřice z důvodu, že většina členů je z Kněževsi. Sám rychtář, pan Zdeněk Vorlíček, mi prozradil, že jakmile mají kroj, musí si všichni tykat. Kdo to poruší, platí pokutu do spolkové kasičky.

Baráčníci v Kněževsi se podílejí na organizaci obecních akcí, jako je stavění májky nebo pořádání staročeských plesů či zábav, jejichž součástí bývají i staročeské tance, například Česká beseda. V krojích se účastní slavnostních průvodů, staročeských veselic, kladení věnců k pomníku padlých hrdinů, pořádají pietní akce u různých významných společenských výročí, ale také akcí pořádaných jinými spolky nebo obcí Kněževes, např. účast na vítání občánků. Finančně podporují akce pro děti a stáli u vzniku Naučné stezky Kněževes a okolí. Úzce spolupracují s Župou v Praze i s okolními baráčnickými obcemi. Svojí činností se především snaží o udržení tradic a jejich předávání mladším generacím.

A právě akce, jakou jsou Staročeské Máje, je krásnou a oblíbenou příležitostí, jak se všichni mohou sejít, užít si společné odpoledne, někteří, obzvláště ti starší poté setrvají na večerní zábavě a za dobrého jídla, zpěvu a všeobecného veselí ukončí slavnostní den. Tak to tady chodí každý rok. Nejinak tomu bylo i letos. O sedmé rodině ranní hasiči společně s baráčníky postavili velkou májku před Baráčnickou rychtou, kterou pak hlídali sousedé Bohuslav Zeidler a Karel Maval ml. Ostatní sousedé pak dělali ještě další nezbytné přípravy před příjezdem hostů. Odpoledne se všichni sešli na prostranství a slavnost byla oficiálně zahájena.

Zahájil ji krátkým proslovem místorychtář Luďěk Černý. V první řadě přivítal vzácné hosty, kteří poctili Kněževes svojí účastí. „Velmi si vážíme, že nás přijeli navštívit soused Kocábek Josef – pantatínek z baráčnické Veleobce a III. župy a zároveň i rychtář Obce Baráčníků Hradčany, soused Čermák Antonín – místorychtář III. župy a rychtář Obce Baráčníků Středokluky a také zástupce baráčníků z Hostouně.“ Přítomni byli i zástupci OÚ Kněževes se samotným panem starostou obce – Stanislavem Kettnerem. O živou muziku se pro poslech i do průvodu postarala kapela Jaromíra Hory, ale ještě než se průvod rozešel obcí, vystoupila se svým programem taneční skupina BESEDA z Prahy. Ta zatančila tanec z doby národního obrození „Česká beseda“. Zvukovou techniku při vystoupení zajistili Ladislav Kašpar a Jan Drábek, kteří si také zaslouží poděkování. Úplný závěr proslovu patřil poděkování všem, kteří pomohli při organizování Májí, hlavně místním spolkům, mezi které patří Sbor dobrovolných hasičů, Český svaz žen – Klub Kněževes, Spolek Havlíček, TJ Sokol Kněževes, Český svaz chovatelů drobného zvířectva, Zahrádkáři, Myslivecké sdružení, za obec Kněževes pak Knihovna a Muzeum. V neposlední řadě patřil velký dík OÚ Kněževes za finanční podporu a pochopitelně všem sponzorům.

A potom už začala veselice. Veselý průvod šel obcí a u chalup, kde byly umístěny malé májky, se průvod vždy zastavil. Hospodáři, spíše tedy hospodyňky, připravily bohaté pohoštění a nějakou tu slivovičku, „kecal“ (Milan Ryvola) vyvedl dívky či ženy z domu, následně proběhlo pár tanečků pod májkou, která vévodila průvodu a kterou nesl soused Ondra Botka. Nad vším měl dohled „dráb“ (Petr Matiášek). Během průvodu obcí informoval soused Černý o zajímavostech v obci. U tůně Ouvalky, kterou hlídá vodník Rybička, mluvil o pověsti, jež říká, že ten kdo mu zamává, bude mít během roku hodně štěstí v životě, kdo mu pak zamává v den Vánoc, bude mít štěstí po celý příští rok. U Čermákova rybníka pak informoval o Naučné stezce Kněževes a okolí, vybudovanou obcí Kněževes.

Jedna zastávka byla také u pomníku padlých v I. a II světové válce, kde byla rychtářem a tetičkou Nikolou Rácovou položena kytice a proběhl pietní akt u příležitosti oslav 700. výročí narození Karla IV., při kterém pronesl soused Černý krátkou pietní řeč.  Za doprovodu hudby byla poražená velká Májka a poté se procesí přemístilo k Baráčnické rychtě, kde se grilovalo a hodovalo. Tento program zajistila tetička Miroslava Procházková a za Spolek Havlíček Libuška Kučerová. Před šestou hodinou se všichni přemístili do Kulturního domu, aby nepropásli začátek Staročeské veselice. I tady vystoupila taneční skupina BESEDA se dvěma vstupy, kdy zatančila country tance. Bohaté kolo štěstí měla na starost tetička Čermáková a o pokladnu se starala tetička Jiřinka Šubínová. V rámci Staročeské veselice proběhla vernisáž dvou tetiček – Jaroslavy Sůvové a Marie Novotné, které vystavily ve velkém sále svoje kresby a malby. O výbornou obsluhu restaurace „Kulturní dům“ se postarala rodina Máslových. Jen málokomu se chtělo o půlnoci, kdy dohrála muzika, odejít ke svým domovům.

Text a foto (za asistence souseda Luďka Černého): Renáta Šťastná

Více fotografií najdete zde: http://qenda.rajce.idnes.cz/5.Staroceske_Maje_Knezeves_14.5.2016

Belle et Sébastien, l’aventure continu…

Při svých toulkách jednou narazil na velkého, celkem ošklivého psa, který měl, navzdory svému odpudivému vzhledu, dobrácké a smutné oči. Sebastián se ho nebál a začal si s ním hrát. „Ty ale páchneš,“ řekl jednou odpoledne a nahnal psa do řeky, u které zrovna dováděli. Ošklivý pes se mu změnil před očima v krásného sněhobílého huňáče. Chlape se na psa zadíval a potom pravil: „Ty nejsi pes, ty jsi fena. Jsi krásná. Budu ti říkat Bella.“

A tehdy, před téměř čtyřiceti lety vzniklo přátelství mezi chlapcem a psem, chcete-li, fenou. Byla válka a doba byla těžká. Bella a Sebastián, ať už knižní nebo filmová podoba vypráví příběh plný lásky, píle, kamarádství, ale i hořkosti, smutku i nebezpečí, který končí tím, že Angelina nečekaně odchází spolu s židy, kterým chce pomoct utéct do Švýcarska. „Pokusím se dostat až do Anglie, Sebastiáne. Nikdy na tebe nezapomenu.“ Sebastián se na ni udiveně podíval, a když mu na otázku, zda se vrátí, odpověděla ano, upokojil se. Chlapec doufal, že ten čas přijde co nejdříve. A čtenáři i diváci začali netrpělivě očekávat pokračování příběhu.

A ten den konečně přišel! 28. duben 2016 – to je datum premiérového uvedení filmu Bella a Sebastián 2: Dobrodružství pokračuje. Film navazuje na slavný román z pera Cécile Aubry, ještě slavnější seriál i úspěšné celovečerní zpracování. Sebastián a jeho Bella, které milují už čtyři generace, se po dvou letech vrací na plátna kin s novým příběhem, který začíná bláznivě odvážným pokusem sáňkovat bez sněhu. A od té chvíle je jedním velkým dobrodružstvím.

Je září 1945 a obyvatelé horské vesničky v srdci úchvatných savojských Alp oslavují konec války. Sebastián vyrostl a stal se z něj desetiletý chlapec. Společně s divokou psí kamarádkou Bellou netrpělivě čeká, až se vrátí Angelina, která pro něj vždy byla jako druhá matka. Netrpělivě ji očekávají, společně s adoptivním dědou Césarem a čas se neskutečně vleče. Jenže místo Angeliny dorazí do městečka Saint Martin strašlivá zpráva: letadlo, kterým cestovala, se zřítilo a nikdo nepřežil. Celá vesnice truchlí. Cesar však té zprávě nechce věřit. „Někde přece musí být tělo. Chci vidět tělo, teprve potom uvěřím. Budeme ji hledat!“ Jako jediný totiž ví o někom, kdo jim může pomoci Angelinu najít. Ví ale také to, že bude muset Sebastiánovi říct pravdu. A tak se chlapci najednou dočista zhroutí naděje, že by se mohl setkat s maminkou. Dozvídá se, že když narodil, jeho maminka zemřela. A netuší, že jeho otec, o kterém ví jen to, že je neznámý, je najednou blíž, než by si chlapec uměl představit. Brzy se setkávají tváří v tvář, a je to setkání hodně podivné, rozpačité, vzdorovité, odmítavé. Na konci příběhu však události naberou úplně jiný směr.

V hlavních rolích Sebastiána, jeho adoptivního dědečka Césara a mladé kamarádky Angeliny se vrací herci Félix Bossuet, Tchéky Karyo a Margaux Chatelier, se kterými jsme se setkali v prvním dílu. „První díl na mě udělal dojem tím, jak charakter hrdinů souzní s čistou a drsnou přírodou, ve které žijí,“ říká kanadský režisér Christian Duguay. „A také skvělým ztvárněním hlavního hrdiny. Sebastián trochu povyrostl a stále má svou vznětlivou a nebojácnou povahu. Pokud jde o jeho dědečka Césara, ten je pevně odhodlaný chlapce ochránit. Víc než kdy jindy,“ pokračuje Duguay. „Tchéky Karyo je výjimečný herec,“ říká. „Objevuje se v klíčových scénách a bez hloubky, již dokáže do role vložit, by to nešlo.“ A mně osobně se opravdu tajil dech, upocené dlaně jsem utírala do nohavic a uplakané oči do kapesníku.

Obdiv režiséra získal i mladičký Félix Bossuet, který už pro první film prošel náročným konkurzem. „Félix má pronikavý pohled,“ pokračuje Duguay v hodnocení. „Nezapomenu, jak se mi jednoho dne zadíval do očí. Zpříma a bez mrknutí. Za celou kariéru jsem nikdy nepotkal tak mladého herce, který dokáže být tolik přesvědčivý.“ A s tím opět musím souhlasit. Herecké výkony jsou skutečně obdivuhodné. Režisér však nemluví jen o lidských hrdinech. Rozpovídal se i o psí hrdince a sama jsem byla překvapená. „Používali jsme několik Pyrenejských horských psů, což je starodávná rasa pasteveckých psů. Zachovali si své přirozené instinkty i svou vrozenou pomalost, takže při akčních scénách je bylo třeba motivovat kousky masa. První byl Bear, sice nejmenší, ale s nádhernou hlavou na blízké záběry, přátelský a kontaktní. Druhý byl Fort, největší a s nejpůsobivější postavou, byl také nejklidnější ze všech, a proto hrál v záběrech s ohněm a v jiných kaskadérských scénách. Další byl Fripon, s tak trochu rozcuchaným výrazem, ale schopný úžasných kousků, jako třeba scéna, kdy má chytit Sebastiánův medailonek na řetízku. No a pak Garfield, který v sobě měl všechny kvality ostatních psů, ale zase byl ze všech nejméně předvídatelný.“ No, uvidíte sami, jak se svých rolí všichni zhostili. V kombinaci s nádhernou krajinou plnou svahů a pastvin v divokých savojských Alpách budete sledovat napínavý a dramatický děj bez dechu, stejně jako já. A že budou nadšené děti, stejně jako dospělí, tím jsem si jistá. Mám-li v krátkosti shrnout celých 99 minut, nemohu hodnotit jinak, než v superlativech. Z dílny Gaumontu vyšla na nebe kinematografie opravdová hvězda. Zkrátka: jedno velké přátelství pokračuje ještě větším dobrodružstvím.

A ještě jedna věc se mi moc líbí: film Bella a Sebastián 2 podpoří opuštěné pejsky. Jedna koruna z každé prodané vstupenky půjde na konto nadačního fondu Pes v nouzi, který vznikl za účelem aktivní pomoci psím útulkům a azylům, psům nalezeným, zatoulaným či nechtěným, týraným a jinak strádajícím. Smutné však na tom je, že za tyto neutěšené osudy pejsků můžeme právě my – lidé! Pojďme být lepšími, není to těžké.

Premiéra v českých kinech: 28. dubna 2016 – Bella a Sebastián 2: Dobrodružství pokračuje
Francie, Gaumont, 2015
Délka: 99 minut
Režie: Christian Duguay
Hrají: Félix Bossuet, Tchéky Karyo, Margaux Chatelier, Thierry Neuvic, Urbain Cancelier
žánr: dětský
Doporučená přístupnost: bez omezení
barevný, český dabing
2D DCP
Filmová distribuce: BONTONFILM a.s., www.bontonfilm.cz

Text: Renáta Šťastná
Foto: http://www.bontonfilm.cz

Zastavím se u složení kapely. A vlastně – máte nového člena, je to tak?
Ano, rozhodli jsme se obměnit složení, a tak jsme bohatší o Tomáše Báču, přezdívaného Timy. Je to pro nás důležité, že ho máme. Přezpíval s námi všechny písničky a sám říká, že do toho šel s tím, že to bude obrovská láska a sranda. Říká o sobě, že má rád jídlo, hodně jídla. Je to nejtěžší a zároveň nejmladší člen kapely. Zazpívá Sinatru, Amstronga a Bocceliho tak, že nepoznáte rozdíl. Od rána do večera má dobrou náladu a od malička se pořád směje. Je miláček publika a nikdy neodmítne pozvání do cukrárny.

A ti ostatní dva?
Petr Novák, zvaný Ajfel výborně vaří a podle toho také váží. Jeho poznávací znak jsou červené klávesy podobné těm, které měl i Michal David. Vlastní tři nahrávací studia, ve kterých nevznikají jen písničky kapely, ale také dabing různých dokumentárních pořadů pro velice známé televize. Je téměř jisté, že jste Ajfelův hlas v televizi určitě slyšeli. No a Daniel Vali, kterému říkáme prostě Dan, ve svém volném čase loví ryby a říká, že „Čas strávený u vody není čas ztracený“. Právě proto se v poslední době jeho oblíbeným jídlem staly právě ryby. To má za následek jeho nejnižší tělesnou váhu u Maxíků. Je nejstarším členem kapely jak služebně, tak i podle data narození.

Pojďme shrnout vaši cestu po umělecké několikaproudovce…
Za dobu své existence jsme vydali čtyři singly, jedenáct cédéček a natočili jsme patnáct videoklipů. Celkem bylo prodáno na půl milionu kusů nosičů, za jejichž prodej jsme získali v tuzemsku osm zlatých, čtyři platinové a jednu dvouplatinovou desku, v zahraničí pak jednu zlatou desku. Dvakrát jsme byli nominováni na cenu Akademie populární hudby a v anketě Zlatý slavík jsme se umístili čtyřikrát do první desítky.

To jsou úctyhodné úspěchy. Proč myslíte, že jsou vaše úspěchy dlouhodobé?
Možná proto, že nikdo z nás nemáme sólové ambice, protože když jsou sólové ambice, je to pro kapelu začátek konce, jsme rádi, že to tak je, bylo a určitě bude. Současné období hodnotíme jako asi to nejlepší období ze celou éru kapely.

Zajímá mě, s čím jste kapelu zakládali? Proč vlastně vznikla a jaké měla mít tehdy poslání?
Tehdy určitě nikdo nečekal, že to dojde tak daleko, jak to došlo. Hlavně šlo od samého začátku o zábavu a legraci! Jiné poslání mít nebudeme nikdy!

Byla to tedy legrace nebo to celé mělo mít nějaký hlubší smysl?
Chceme aby se lidé u naší tvorby bavili. Ne aby hledali smysly.

Proč vlastně Maxim Turbulenc? Jak vznikl název?
Je to maximální turbulence vzduchu za našimy těly když se pohybujeme, nebo nedej bože tancujeme.

Jak vznikají vaše písničky?
Je to jako bouřka – rychle.

A jak vznikají vaše oblečky?
Musí být veselé a hravé. Náš dvorní krejčí je Miroslav Mudra, který je zároveň starostou vesničky Křešín.

Nemáte někdy strach, jak veřejnost přijme nový song, do té doby známý v jiné verzi? Například Sluníčko, S tebou mě baví svět, Ne, pětku ne! a další?
Je nám to jedno. Strach není nikdy na místě.

Máte velmi nabitý program. Kde všude hrajete a pro koho?
Pro celou rodinu a pro lidi, kteří nehledají hlubší smysl v našich písních.

Pořádáte také vystoupení v rámci charitativních akcí? A pokud ano, jakým způsobem vás mohou zájemci, popřípadě pořadatelé oslovit?
Vybíráme pečlivě. Jelikož máme nabitý program tak bohužel musíme hodně odmítat.

Jak dlouho dopředu je třeba si s vámi domlouvat akci?
Někdy i rok dopředu aby bylo volno.

Jaké máte plány do nejbližší budoucnosti?
Neplánujeme. Důležitá je přítomnost. Obecně, bavit lidi!

A když řeknu Banány v šoku?
Tak řekneme toto: rozhodli jsme se stát se ambasadory značky Casali, konkrétně nás velmi zaujaly Banánky v čokoládě, jejichž výtečná chuť a vůně nás naprosto šokovala. A tak jsme na jejich počest složili písničku s příznačným názvem – Banány v šoku. Také jsme se stali součástí promo akce, chystané pro žáky v mateřských školách a na prvním stupni základních škol, pro něž je připravena soutěž o hodnotné ceny. A proč zrovna Casali? Spojení s touto značkou vnímáme jako propojení podobných energií. Sami rádi mlsáme a máme rádi pohodovou a příjemnou atmosféru. Repertoáru pro děti se věnujeme řadu let. Tato práce nás velice naplňuje. A na spolupráci se společností Manner se moc těšíme, stejně jako na soutěž samotnou.

A jak je to s vlastně s tou soutěží?
Odstartuje už v květnu a děti na hudbu z cédéček, které získají v květnovém příbalu časopisů Mateřídouška, Sluníčko, Informatorium nebo na charitativní promo akci Casali s námi, natočí zábavný videoklip na novou skladbu „Banány v šoku“. Následně soutěžící vloží video na facebookové stránky Casali CZ. My tyto videoklipy vyhodnotíme a vybereme nejlepší videa. Výherci budou pozváni k účasti jako účinkující na oficiální natáčení našeho nového videoklipu, vyhrají dárky, produkty značky Casali a výlet do zábavního centra pro celou svoji třídu. Vylosování výherců proběhne 30. 10. 2016.

A poslední otázka: Co byste si jako kapela přáli?
Zdraví. To je nejvíc.

Za rozhovor děkuje Renáta Šťastná
Foto: autorka a archiv kapely

Gabriela Kozlová, obchodní manažerka společnosti FAIR TRADE

Jedním z nich byla paní Gabriela Kozlová, obchodní manažerka společnosti FAIR TRADE (http://www.fairtrade-cesko.cz), fungující na principu způsobu obchodu, který poskytuje pěstitelům, zaměstnancům a řemeslníkům ze zemí globálního Jihu možnost uživit se vlastní prací za důstojných podmínek. A protože některé produkty Manner nesou právě tuto značku, byla přítomnost paní Kozlové na místě.

Aleš Aldo Koláček, obchodní a marketingový ředitel společnosti firma Josef Manner s.r.o.

Po ní se ujal slova pan Aleš Aldo Koláček, obchodní a marketingový ředitel společnosti Manner. Po krátkém uvítání pohovořil o novinkách na trhu. „Jednak je tu nový výrobek Manner Orangen Herzen, křehké vafle ve tvaru srdce, spojené jemným pomerančovým krémem, zalité hořkou čokoládou, další novinkou je Milch-Schoko-Cocos s kokosovými hoblinkami a potom Milch Haselnuss Vollkornflakes s celozrnnými vločkami. Pro výrobu používáme suroviny nejvyšší jakosti a přidáváme suroviny, které jsou zdraví prospěšné a co bych chtěl hlavně zdůraznit, že používáme opravdový kokos, ne žádné aroma. Další novinkou je produkt MannerWienerGruß –  Manner pozdrav z Vídně, což je křehoučká oplatka balená po tři sta kusech a je vhodná do hotelů a kaváren ke kávě nebo jako pozornost na pokoj.“

Pan Koláček se také na chvilku také zastavil u výrobků značky Casai. „Jsou to produkty na té nejvyšší úrovni. Nevím, jaký podíl ovocné složky mají konkurenti, ale zpravidla začíná nulou. Třeba nula celá a tak dále. My začínáme u osmi procent a výše. Do předloňského roku jsme používali výhradně banány značky Chiquita, ale již několik let jsme se rozhodovali, jakou jinou cestou jít. Nakonec padlo rozhodnutí spojit se se společností FAIR TRADE a od loňského roku nesou naše produkty právě tuhle známku. My se snažíme nejen o to, aby byly naše suroviny z obnovitelných zdrojů, ale také aby všechny látky, které jsou používány, byly Fairově zpracovány a současně to producentům zaručovalo férový život.“  Poté krátce pohovořila paní Kozlová. Poděkování za pozvání vystřídala řada díků za to, že se neúnavně věnují a podporují organizaci jako takovou. „Díky tomu mají farmáři v Africe a Latinské Americe možnost vést důstojný život a důstojně uživit svoje rodiny.“

Závěr společného setkání patřil partičce, které není žádná legrace. Tahle trojice mužů se pohybuje v šoubyznysu přes dvacet let, teď hraje v novém složení a musím konstatovat, že s příchodem nového člena Timiho přišla nová energie a šmrnc.

Maxim Turbulenc (http://www.maximturbulenc.cz ) se rozhodli stát se ambasadory značky Casali, konkrétně je velmi zaujaly nové Banánky v čokoládě, jejichž výtečná chuť a vůně je naprosto šokovala. A tak na jejich počest složili písničku s příznačným názvem – Banány v šoku. Aby byli styloví, přišli v krásných slušivých žlutých kalhotách, a premiérově nechali zaznít svůj banánový song. Maxim Turbulenc se stanou součástí promo akce, chystané pro žáky v mateřských školách a na prvním stupni základních škol, pro něž je připravena soutěž o hodnotné ceny.

„Pro spolupráci se skupinou Maxim Turbulenc jsme se rozhodli na základě předchozí velmi dobré zkušenosti s ní,“ řekl Aleš Aldo Koláček. „Tihle hudebníci jsou dětmi velmi oblíbení a atmosféra, kterou umí vytvořit, jen podtrhuje naše přání, kterým je užít si s našimi výrobky legraci, pobavit se s nimi, naladit se na slunné dny plné pohody, ale i aktivit, v rámci kterých se vždycky něco sladkého hodí. A když už mlsat, tak dbát na kvalitní ingredience a složení výrobků, které dětem v našich sladkostech podáváme.“ Dan Vali, kapelník skupiny Maxim Turbulenc dodává: „Spojení se značkou Casali vnímáme jako propojení podobných energií. Sami rádi mlsáme a máme rádi pohodovou a příjemnou atmosféru. Repertoáru pro děti se věnujeme řadu let. Tato práce nás velice naplňuje. A na spolupráci se společností Manner se moc těšíme, stejně jako na soutěž samotnou.“

A jak je to s vlastně s tou soutěží? Odstartuje už v květnu a děti na hudbu z CD, které získají v květnovém příbalu časopisů Mateřídouška, Sluníčko, Informatorium nebo na charitativní promo akci Casali se skupinou Maxim Turbulenc, natočí zábavný videoklip na novou skladbu „Banány v šoku“. Následně soutěžící vloží video na facebookové stránky Casali CZ. Tyto videoklipy vyhodnotí skupina Maxim Turbulenc a vybere nejlepší videa. Výherci budou pozváni k účasti jako účinkující na oficiální natáčení nového videoklipu skupiny, vyhrají dárky, produkty značky Casali a výlet do zábavního centra pro celou svoji třídu. Vylosování výherců proběhne 30. 10. 2016.

A to byl vlastně konec. Atmosféra byla přátelská, veselá, barevná a hodně sladká. Nezbývá tedy nic jiného, než se těšit na to, až Banány v šoku poběží v rádiích, držet palce soutěžícím, aby zrovna ten jejich klip byl nejlepší, a v neposlední řadě na další novinky pro mlsné jazýčky, na které Manner jistě nenechá dlouho čekat.

Text: Renáta Šťastná
Foto: autorka a Manner

Lenko, minule jsi zhodnotila loňský rok, teď máme za sebou už čtvrtinu toho letošního. Zajímá mě to samé – co je nového?
Úplně novou službou, na kterou jsem opravdu hrdá, je pastorizační a spirituální péče, poskytována našim klientům v rámci poskytované péče. V souladu se smluvními podmínkami je zpoplatněna a registrujeme počínající zájem o ni.

Paní Klestilovou vyfotil Miroslav Martinovský

Také se nám podařilo sehnat auto na převoz handicapovaných osob, sice jsme si na něj museli finance půjčit, nicméně díky němu vznikla nová služba, která hodně pomůže lidem s omezenou pohyblivostí. Dalším obrovským úspěchem je fakt, že schválený grant, který naše obec získala, se rozhodla vyčerpat na výstavbu plánovaného stacionáře. Teď jsme ve fázi zajišťování stavebního povolení, neboť jeho schválení je jednou z podmínek pro úspěšné čerpání dotace. Jakmile budou splněny všechny kroky, kterých je třeba, můžeme začít s realizací stacionáře. Nejprve bude pouze s denním provozem, postupně mám v plánu týdenní, a to nejen pro seniory, ale pro všechny, kteří potřebují dlouhodobou péči. Daří se nám navazovat spolupráci s okolními obcemi, chceme se co nejvíce zviditelnit v širším okruhu, než byl dosud a chceme, aby o nás lidé věděli a pokud budou potřebovat, mohou se na nás kdykoli s důvěrou obrátit. Jsme tu pro všechny, kteří potřebují sociální služby, a chceme být v očích veřejnosti ti nejlepší.

Minule jsi mluvila o charitativním bazaru. Bude další?
Ano. Vzhledem k tomu, že jsme zatím finančně nesamostatná organizace, je pro nás rozšiřování týmu velkou finanční zátěží. Zájem o naše služby neustále roste, což nás velmi těší, v důsledku toho však, zcela logicky, musíme tým rozšiřovat. Na podzim loňského roku proběhl, již zmíněný, první charitativní bazárek, z jehož výtěžku jsme chtěli pořídit nové auto, které potřebujeme na rozvoz obědů, kterých také přibývá. Tato akce sice nebyla úspěšná, ale na přelom jara a léta plánujeme další a věříme, že tentokrát bude účast větší. Neustále shromažďujeme dary, které nám lidé ze všech koutů republiky posílají nebo osobně vozí, takže už nyní mohu říct, že nabídka bude opravdu pestrá a zajímavá. Stále však běží bazar internetový, který najdete na www.facebook.com/Charitativní-bazárek.

Pokud by vás chtěl někdo podpořit, jak to může udělat?
Moc si vážíme každého balíčku, který obdržíme. Ať je to oblečení, knihy, hračky, suvenýry, prostě cokoli, co člověk v bazaru může  touží najít. Proto připomínám, že adresa pro zaslání darů je Vestecká 11, Vestec, nebo mě mohou dárci kontaktovat na telefonním čísle 603 463133 a dohodneme se osobně. V případě, že by nás chtěl někdo podpořit finančně, může tak učinit na čísle transparentního účtu 218167612/0600, který je  k náhledu na stránkách GE, kde jsou všechny transakce sledovatelné. Dárcům vystavíme doklad o daru, který si mohou firmy či podnikatelé zahrnout do firemních nákladů. Další způsob, jak nás mohou lidé podpořit, je úplně běžné nakupování ve svých oblíbených e-shopech. Přidali jsme se totiž do projektu GIVT, který podporuje neziskové organizace a sportovní kluby. Stačí, když nákupy, které děláte běžně, provedete přes portál GIVT. Část peněz z vaší útraty bude darována nám. Je to opravdu jednoduché, zabere to jen několik vteřin vašeho času. A co je nejdůležitější, při nákupu nezaplatíte navíc ani korunu.

Díky dárcům měli senioři opravdu sladké a bohaté Velikonoce

 Vím, že stejně jako na sklonku roku, jste i u příležitosti Velikonočních svátků připravili vašim klientům překvapení. Co to bylo?
Protože rádi děláme radost, napadlo nás i tentokrát oslovit vybrané společnosti s myšlenkou, že bychom chtěli našim klientům udělat malé balíčky s dárky, aby měli ty Velikonoce pestré a opravdu veselé. Ale sami ze svých zdrojů bychom to nezvládli. Oslovili jsme dvacet společností a takřka obratem jsme dostali nabídku od čtyř z nich, které nás doslova dojaly svojí velkorysostí.

Jsem ráda, že touto cestou mohu poděkovat těmto společnostem: Sahneböhm Praha, spol. s r.o. z Psár, Nekton-Vrňata s.r.o. z Jesenice, KBJ VELKOOBCHODY s.r.o. z Ořechu a  Dallmayr Vending&Office, k.s z Jesenice. Díky nim mělo našich zhruba sto deset klientů, z nichž je asi čtvrtina v přímé péči a ostatním vozíme pouze obědy, opravdu barevný a sladký příchod jara. Všechny dárce jsme obeslali děkovacím dopisem a věřím, že budeme spolupracovat i v budoucnu. Naši klienti si to opravdu zaslouží. A já se na tyhle návštěvy vždycky moc těším. Utvrzují mě totiž v tom, že má tahle práce smysl. Vidět ty rozzářené oči je velmi dojemné a radost babiček a dědečků je opravdová a nelíčená.

Za rozhovor děkuje Renáta Šťastná
Foto: z archivu pečovatelské služby
http://www.kvalitnipodzimzivota.cz

Čtu od malička. Jakmile jsem se naučila rozpoznávat písmenka, každou volnou chvilku jsem trávila s knížkou v ruce. Nejraději asi vzpomínám na období, kdy jsem byla sedmačkou, osmačkou a hltala holčičí romány. Každé prázdniny jsem jezdila do Hradce Králové, kde na mě u tety čekala pokaždé nová knížka. Jedinou nevýhodou bylo, že, ač jsem se snažila číst pomalu, vzala za své nejdéle za tři dny a já pak šmejdila v tetině knihovně, abych se ponořila do dalšího příběhu. Láska ke knize mě neopustila, s přibývajícím věkem jsem však opustila dívčí románky a začala se věnovat literatuře vhodnější věku.
Ale před nedávnem jsem dostala nezdolatelnou chuť vrátit se zase do toho holčičího světa, kde slečny řeší první pusu, první dotek, první šimrání kolem žaludku, kdy stojí zoufale před zrcadlem a čekají, až jim vyrostou prsa do alespoň trochu viditelné velikosti. Chtěla jsem se ponořit do světa, kde se řeší úplně jiné starosti, než politika a uprchlíci, šikana nebo bída. Prostě jsem si potřebovala odpočinout. Proto jsem s vděčností sáhla po roztomile pruhované fialové knížce z pera Ivony Březinové. Znám její tvorbu a věděla jsem okamžitě, že titul Lauro, ty jsi ale číslo mě určitě nezklame. A moje předtucha se vyplnila. Zase jsem se stala třináctiletou holkou a prožila s ní pár měsíců ve sportovním prostředí.

Laura je třináctiletá, úplně normální holka, která zase ale tak úplně normální není. Je členkou dívčího fotbalového týmu, protože tatínek, který si přál mít syna, ale má dvě dcery, jinak nedal, než že holka nemá být žádná ufňukaná fiflena, ale kurážná a sportovní holka do nepohody, navlékl ji do dresu a šup s ní na hřiště. Laura to přijala a našla ve fotbalu svůj svět. Skloubit školu s balónem jí ale moc nejde. Je však statečná a snaží se ze všech sil. Laura má sestru Tamaru. Tamaře je šestnáct a Lauře připadá nemožná, trapná a strašná. „To mně až mě bude šestnáct…“ říká si Laura pořád dokola. A tajně doufá, že ona bude jiná, že se nebude líbat s klukem v průjezdu, že nebude tak náladová a protivná. Jenže je jí třináct a řeší úplně jiné věci. Žije fotbalem a je šťastná. Jenže jednoho dne přijde do jejich třídy nový spolužák a Laura najednou neví, co se sebou. Dalibor hraje tenis a je jiný, než ostatní kluci ve třídě. Navzdory odmítání si Laura zanedlouho uvědomí, že je asi zamilovaná. Najednou touží, aby už měla prsa a aby se líbila, zažívá první zmatky, první šimrání kolem žaludku a první měsíčky. Rázem si připadá velká a dospělá. Poznává, že život se umí někdy pěkně zamotat… Moc hezky jsem si početla, opravdu jsem si odpočinula. Vlastně jsem na sto patnácti stranách dostala přesně to, co jsem potřebovala.

Jak v sobě objevit dívčí krásu, když ve mně táta chce vidět vytouženého syna? Jak získat sebevědomí vedle o tři roky starší a hezčí sestry? Jak pomoct kamarádce z průšvihu, ve kterém jde o život? A mám do cizích problémů vůbec strkat nos? Laura má podobných otázek plnou hlavu. I když je jí teprve třináct, zdá se, že se zvládne vypořádat s pěkně zapeklitými situacemi. Laura totiž není žádná fiflenka, Laura je fotbalistka, Laura je zkrátka číslo – silná holka, která ti ukáže, že i ten největší problém má řešení a že láska je ten největší gól.

Ivona Březinová

Ivona Březinová umí vtáhnout do příběhu tak, aby vás nepustil dřív, než je konec. Oblíbená autorka píše knihy pro děti a mládež všech věkových kategorií. Spektrum její tvorby je opravdu široké. Od pohádek přes dívčí romány, na svém kontě má i fantasy. Rozhodně se nevyhýbá ani vážným a náročným tématům, jako jsou třeba drogová závislost, sociální diskriminace nebo onemocnění nejbližších. Autorka absolvovala katedru bohemistiky Pedagogické fakulty UJEP v Ústí nad Labem a poté se rozhodla jít po cestě lemovanou nejen vlastní autorskou tvorbou, ale například i překlady dětských knih ze slovenštiny, editorskou činnosti a v neposlední řadě organizací besedy a autorských čtení. A právě díky nim si se svými čtenáři udržuje neustále živý kontakt. Za své dílo získala Ivona Březinová mnoho prestižních ocenění a její knihy jsou často překládány do cizích jazyků. Její líbezná kniha Začarovaná třída http://www.kultura21.cz/literatura/11381-jas-zacarovana-trida-recenze byla v roce 2004 zapsána na Čestnou listinu Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu – IBBY. V tomtéž roce byla Ivona Březinová pasována na rytířku Řádu krásného slova. Velké popularitě se například těší i knihy Kozí příběh – Pověsti staré Prahy a Kozí příběh se sýrem podle stejnojmenných animovaných filmů, dalším trhákem byla kniha Saxána a Lexikon kouzel podle filmu Václava Vorlíčka a kniha Ať žijí rytíři!, která vznikla přesně podle historického televizního seriálu pro děti. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že kniha i seriál a nakonec i celovečerní film jsou opravdu skvělé a sílu příběhu podtrhlo výborné herecké obsazení. Další fakta a zajímavosti najdete na webu autorky www.brezinova.cz.

Představíte čtenářům, prosím, zblízka všechno, co děláte?
Většina mých aktivit se opravdu točí okolo psaní. V současné době píšu knížku z exotického prostředí zaměřenou spíš na dospívající čtenáře, ale v záloze mám i načrtnuté další pokračování Meče. Kromě toho se jako dramaturg věnuji práci na seriálu Přístav. Další součástí mých aktivit je psaní knižních recenzí, které vydávám na svém blogu. A vždycky mám ještě v nějaké, větší či menší, míře rozepsanosti nějaké další vlastní náměty, ke kterým se postupně časem vracím. Nebo je naopak nechám definitivně být.

Jste velmi činná a aktivní žena. Kam byste se zařadila nejvíc? Co je Vaší uměleckou prioritou?
V tuto chvíli bych řekla, že mojí hlavní činností je psaní knížek a dramaturgování. Dřív bych bývala řekla, že psaní televizních scénářů, ale od toho jsem se tak nějak automaticky a přirozeně posunula právě tímhle směrem. V současné době mě tahle náplň těší a vyhovuje mi, v žádném případě to ale neznamená, že časem nenajdu ještě nějakou další oblast, kterou bych si ráda vyzkoušela. Respektive, o jedné i vím, že bych si ji ráda zkusila, ale zatím je to natolik ve stádiu „možná, jednou, snad“, že ani neupřesňuji, o co jde.

Jindřiška s manželem – vpředu

Jste několikanásobná maminka. Jak se dá Vaše vytížení skloubit s rodinným životem?
Děti mám tři, nejstarší je čtrnáct, nejmladší je deset. Po těch čtrnáctiletých zkušenostech s kombinováním práce a rodiny, můžu myslím s čistým svědomím říct, že to jde. Jen je potřeba věci vyvažovat. Když byly děti úplně malé, věnovala jsem se překladům, tedy činnosti, kdy jsem prakticky nemusela odcházet z domova, nekonaly se žádné dlouhé schůze, pracovat jsem mohla, když děti spaly nebo si hrály samy. Když byly o něco větší, posunula jsem se k psaní scénářů, kdy už jsem občas musela na scénáristické schůzky, ale ty se konaly v době, kdy byly děti ve školce. Teď jsem si k vlastnímu psaní přidala dramaturgování, které mě z domova odvádí častěji, ale pořád je to práce na volné noze, kdy si můžu spoustu věcí upravit tak, aby rytmus vyhovoval nám všem. Jedinou konstantou jsou ale termíny, ty jsou nedotknutelné.

Jindřiška a její rodina

V současné době vnímám Vaše jméno právě v souvislosti s pozicí dramaturgyně v primáckém seriálu Přístav. Co je vlastně náplní dramaturgyně a jak je tahle činnost časově náročná?
Dramaturg seriálu hlídá návaznosti jednotlivých příběhů v rámci seriálu jako celku i v rámci návaznosti z dílu na díl. Vzhledem k tomu, že seriál nepíše jen jeden scénárista, musím se snažit díly připomínkovat tak, aby konkrétní postava pokud možno mluvila stále stejným stylem, nechovala se u jednoho scénáristy tak a u druhého naprosto opačně. A samozřejmě se účastním schůzek, na kterých se vymýšlí příběhy pro další díly. To je velmi zjednodušeně řečeno, co obnáší práce dramaturga se scénáristy. Dramaturg ale spolupracuje i s produkcí, což znamená schůzky, na kterých se dohaduje, jak se naše představy „z papíru“ převedou „do skutečnosti“, někdy něco nejde a pak se přepisuje, jindy jde všechno. A samozřejmě řeším situace, že například onemocní některý z herců a já musím rychle posoudit, jestli jde scénu vypsat úplně nebo jestli ji jde natočit bez konkrétního herce. Chodím na schvalovačky jednotlivých dílů, připravuji k nim titulky, píšu noticky pro tisk. Je toho hodně, ale jako u všeho, pokud člověka ta konkrétní práce baví a rozumí si s lidmi, s kterými pracuje, nakonec si dokáže zorganizovat i věci, které v první chvíli vypadají, že naprosto zorganizovat nejdou.

Kniha Dračí krev a další příběhy, která vyšla v roce 2015, je naprosto unikátním souborem ekvádorských legend. Kde se zrodila myšlenka, že právě Ekvádor?
Dračí krev, sbírka ekvádorských legend, vznikala velice dlouho. Vlastně od doby, kdy jsem se s manželem, který pochází z Ekvádoru, přestěhovala do tamního Guayaquilu. Proč tedy zrovna ekvádorské legendy, je jasné. Ze spousty legend se ale dochovaly jenom střípky, kratičká vyprávění, kterým jsem postupně dávala podobu, kterou mají dnes v knížce. Hodně mi u toho pomáhalo povídat si s tamními lidmi – ať už to byl můj tchán nebo paní, která chodila uklízet a pocházela z regionu, do kterého jsem se nakonec vypravila právě jen díky jejímu vyprávění.

Vaše knihy jsou zařazené v žánrové škatulce Scifi fantasy pro děti a mládež. Proč právě tahle kategorie?
Já jsem s překvapením zjistila, že na internetu jsem moje knížky zařazované mezi sci-fi, fantasy, dobrodružné i pohádky. Sama bych je nejspíš označila jako dobrodružné s prvky fantasy.

Kde Vás můžeme vidět? Mám na mysli besedy nebo literární večery. Pořádáte takové akce?
Sama nějaká autorská čtení nebo literární večery nepořádám, ale když mne někdo osloví, nebráním se. Jedno z autorských čtení se konalo v rámci knižního veletrhu Svět knihy, jindy byly knížky o tajemném meči pánů z Velhartic představeny v rámci historické módní přehlídky v režii Hanky Vignerové (http://www.pribeh-mody.cz/). Aktuálně chystám na 31. března 2016 křest všech tří knížek.

Vím o Vás, že ráda a často cestujete. Které lokality jsou Vaše nejoblíbenější?
Opravdu cestuji často, ráda a prakticky kamkoli. To znamená od výletů po českých městech, zámcích, hradech, galeriích, přes například Itálii, kde míváme program podobný, obohacený o moře, až po například naposledy Maroko, kam jsme sice přijeli do konkrétního hotelového resortu, ale nakonec jsme si pořádali vlastní výlety a hotel měli jen jako jakýsi „záchytný“ bod. Do budoucna máme nejrůznější cestovatelské plány, vždycky ale v souladu s tím, co v danou chvíli mohou zvládat děti, co je zajímá a odkud si mohou odnést zajímavé poznatky a zážitky všeho druhu.

Máte nějaké životní motto, které Vás provází životem?
Nějaké konkrétní životní motto, jedinou větu – ať už vlastní nebo od někoho vypůjčenou – nemám. Poslední dobou často slýchám, a hlavně na sociálních sítích čtu:„já žiju podle Pěti dohod“, „já se teď v životě a výchově řídím paní XY a její knihou AB“… Tohle nějak neumím. Spíš beru věci tak, jak přicházejí, snažím se ze současné situaci brát si to nejlepší pro sebe i pro svoje nejbližší a dělat to, co dělám, jak nejlépe umím a právě v tu danou chvíli mohu. A protože už dávno jsem se smířila s tím, že nejsem a nebudu dokonalá, tak vím, že i chyby se vloudí a že i ty mají svůj smysl. A díky tomu jsem vlastně spokojená, protože nechci po sobě ani po svých blízkých něco, co v daný okamžik nemohou dát, zvládnout, ale současně nezavírám dveře jim ani sobě k tomu, že jednou to třeba bude jinak. Obvykle se opravdu tak nějak nenápadně posuneme zase o krůček dál, k něčemu novému, zajímavému. Takže spíš než motto, možná životní styl…

Za rozhovor děkuje Renáta Šťastná
Foto: z archivu Jindřišky Mendozové