Žánr:

Hynek Tomm – to je muž s velkým hlasovým rozsahem a charismatickou barvou hlasu. Přiznám se, že ještě před pár dny jsem o jeho existenci neměla ani ponětí. Ale mám ráda nové věci. A tak jsem si CD Srdcové záležitosti pustila s očekáváním parádní muziky. Sice jsem nevěděla, co mě čeká, ale hlavně to bude česky, říkala jsem si, tomu rozumím a potom se uvidí. Buď se mi to líbit bude, nebo nebude.

O jeho novém CD informovala Kultura21 před časem v tomto příspěvku http://www.kultura21.cz/hudba/14504-hynek-tomm. Tak jsem jím obohatila i svoji sbírku. Prvním poslechem jsem to celé hodnotila kladně. Říká se, že dobrý je za tři. Ale tohle je výborný. Tahle kompilace se moc povedla. Hudba skvělá, texty mají hloubku a všechno dohromady to není ani trochu nudné. Obzvlášť musím pochválit booklet, kde jsou všechny texty a spousta fotografií, myslím si, že tohle by měl hudební nosič skýtat naprosto automaticky.

Hynek Tomm má opravdový cit pro výběr partnerů, kteří s ním v písních vystupují. Tak například Kateřina Brožová, slovutná a první dáma naší pop music – Eva Pilarová, Bohuš Matuš nebo Valerie Zawadská. A osobně, ač nemusím rap, musím přiznat, jsem našla zalíbení i ve společném kousku s raperem Robertem. Jediné, co mi přišlo trochu hloupé, je jeden z bonusových kousků, nesoucí název Nejsem scatmen – nejsem Pilarka. Takový trochu textový pel-mel, navíc na notoricky známou melodii Kankánu, mě tedy nezaujal. Hudebně mu však není co vytknout, navíc kladně hodnotím interpretovu obratnost ve sketu, což je jedna z forem jazzového zpěvu a bravurně jej zvládá právě Eva Pilarová. Ta sama Hynka Tomma hodnotí takto: „Hynek má zvučný nosný hlas, který mu nemusí přikrášlovat technika, na koncertech zpívá zásadně živě, dokonce když je potřeba, zvládá zpěv i bez mikrofonu.“ A já potvrzuji, že hlas má opravdu kouzelný.

Nebudu mluvit o všech sedmnácti skladbách, které se na tomto CD nacházejí. Vybrala jsem jich pár, a jsou to ty, které mě nejvíce zaujaly:

Zlá noc – svižná swingová skladba, duet s Evou Pilarovou

Tam na konci světa –  skladba doplněná nádherným recitativem paní Květy Fialové. Pro mě je to něha, pohoda, láska a pokora

Jediná vteřina – něžné a citlivé spojení kantilény s rapem

Znám jednu dívku – ocitla jsem se uprostřed opery Prodaná nevěsta. Hynek Tomm vedle Bohuše Matuše. Obrovský zážitek!

Smutnej déšť – duet s Valerií Zawadskou není duetem ve smyslu dvojzpěvu. Valerie tu má mluvenou pasáž, do které se její nezaměnitelný podmanivý hlas báječně hodí

To jsou ty moje nej kousky. Ale to neznamená, že ty ostatní přeskakuju, což někdy opravdu dělám. Přiznám se, že mám hodně nosičů. Několikrát se stalo, že byl poslouchatelný jeden, dva, maximálně tři kousky. Na tomto CD jsou to, s výjimkou toho zmíněného kankánu, všechny. Ovšem – nenechte se ovlivnit. To přece neznamená, že když se nelíbí mně, že se nebude líbit ostatním. Já vím, že si tyhle písničky budu pouštět často, protože Hynkův hlas opravdu hladí, je sametový a nezřídka je velmi podobný hlasu mistra Karla Gotta. Mám-li to celé shrnout a podtrhnout, pak jednou krátkou větou: ten Hynek Tomm je fakt dost dobrej!“

Všechno, co jsem potřebovala o rodákovi z Chebu vědět, jsem našla na jeho webových stránkách http://www.hynektomm.cz/. Tak dost řečí a zhodnoťte také!

Text: Renáta Šťastná
Foto: http://www.hynektomm.cz/

Belle et Sébastien, l’aventure continu…

Při svých toulkách jednou narazil na velkého, celkem ošklivého psa, který měl, navzdory svému odpudivému vzhledu, dobrácké a smutné oči. Sebastián se ho nebál a začal si s ním hrát. „Ty ale páchneš,“ řekl jednou odpoledne a nahnal psa do řeky, u které zrovna dováděli. Ošklivý pes se mu změnil před očima v krásného sněhobílého huňáče. Chlape se na psa zadíval a potom pravil: „Ty nejsi pes, ty jsi fena. Jsi krásná. Budu ti říkat Bella.“

A tehdy, před téměř čtyřiceti lety vzniklo přátelství mezi chlapcem a psem, chcete-li, fenou. Byla válka a doba byla těžká. Bella a Sebastián, ať už knižní nebo filmová podoba vypráví příběh plný lásky, píle, kamarádství, ale i hořkosti, smutku i nebezpečí, který končí tím, že Angelina nečekaně odchází spolu s židy, kterým chce pomoct utéct do Švýcarska. „Pokusím se dostat až do Anglie, Sebastiáne. Nikdy na tebe nezapomenu.“ Sebastián se na ni udiveně podíval, a když mu na otázku, zda se vrátí, odpověděla ano, upokojil se. Chlapec doufal, že ten čas přijde co nejdříve. A čtenáři i diváci začali netrpělivě očekávat pokračování příběhu.

A ten den konečně přišel! 28. duben 2016 – to je datum premiérového uvedení filmu Bella a Sebastián 2: Dobrodružství pokračuje. Film navazuje na slavný román z pera Cécile Aubry, ještě slavnější seriál i úspěšné celovečerní zpracování. Sebastián a jeho Bella, které milují už čtyři generace, se po dvou letech vrací na plátna kin s novým příběhem, který začíná bláznivě odvážným pokusem sáňkovat bez sněhu. A od té chvíle je jedním velkým dobrodružstvím.

Je září 1945 a obyvatelé horské vesničky v srdci úchvatných savojských Alp oslavují konec války. Sebastián vyrostl a stal se z něj desetiletý chlapec. Společně s divokou psí kamarádkou Bellou netrpělivě čeká, až se vrátí Angelina, která pro něj vždy byla jako druhá matka. Netrpělivě ji očekávají, společně s adoptivním dědou Césarem a čas se neskutečně vleče. Jenže místo Angeliny dorazí do městečka Saint Martin strašlivá zpráva: letadlo, kterým cestovala, se zřítilo a nikdo nepřežil. Celá vesnice truchlí. Cesar však té zprávě nechce věřit. „Někde přece musí být tělo. Chci vidět tělo, teprve potom uvěřím. Budeme ji hledat!“ Jako jediný totiž ví o někom, kdo jim může pomoci Angelinu najít. Ví ale také to, že bude muset Sebastiánovi říct pravdu. A tak se chlapci najednou dočista zhroutí naděje, že by se mohl setkat s maminkou. Dozvídá se, že když narodil, jeho maminka zemřela. A netuší, že jeho otec, o kterém ví jen to, že je neznámý, je najednou blíž, než by si chlapec uměl představit. Brzy se setkávají tváří v tvář, a je to setkání hodně podivné, rozpačité, vzdorovité, odmítavé. Na konci příběhu však události naberou úplně jiný směr.

V hlavních rolích Sebastiána, jeho adoptivního dědečka Césara a mladé kamarádky Angeliny se vrací herci Félix Bossuet, Tchéky Karyo a Margaux Chatelier, se kterými jsme se setkali v prvním dílu. „První díl na mě udělal dojem tím, jak charakter hrdinů souzní s čistou a drsnou přírodou, ve které žijí,“ říká kanadský režisér Christian Duguay. „A také skvělým ztvárněním hlavního hrdiny. Sebastián trochu povyrostl a stále má svou vznětlivou a nebojácnou povahu. Pokud jde o jeho dědečka Césara, ten je pevně odhodlaný chlapce ochránit. Víc než kdy jindy,“ pokračuje Duguay. „Tchéky Karyo je výjimečný herec,“ říká. „Objevuje se v klíčových scénách a bez hloubky, již dokáže do role vložit, by to nešlo.“ A mně osobně se opravdu tajil dech, upocené dlaně jsem utírala do nohavic a uplakané oči do kapesníku.

Obdiv režiséra získal i mladičký Félix Bossuet, který už pro první film prošel náročným konkurzem. „Félix má pronikavý pohled,“ pokračuje Duguay v hodnocení. „Nezapomenu, jak se mi jednoho dne zadíval do očí. Zpříma a bez mrknutí. Za celou kariéru jsem nikdy nepotkal tak mladého herce, který dokáže být tolik přesvědčivý.“ A s tím opět musím souhlasit. Herecké výkony jsou skutečně obdivuhodné. Režisér však nemluví jen o lidských hrdinech. Rozpovídal se i o psí hrdince a sama jsem byla překvapená. „Používali jsme několik Pyrenejských horských psů, což je starodávná rasa pasteveckých psů. Zachovali si své přirozené instinkty i svou vrozenou pomalost, takže při akčních scénách je bylo třeba motivovat kousky masa. První byl Bear, sice nejmenší, ale s nádhernou hlavou na blízké záběry, přátelský a kontaktní. Druhý byl Fort, největší a s nejpůsobivější postavou, byl také nejklidnější ze všech, a proto hrál v záběrech s ohněm a v jiných kaskadérských scénách. Další byl Fripon, s tak trochu rozcuchaným výrazem, ale schopný úžasných kousků, jako třeba scéna, kdy má chytit Sebastiánův medailonek na řetízku. No a pak Garfield, který v sobě měl všechny kvality ostatních psů, ale zase byl ze všech nejméně předvídatelný.“ No, uvidíte sami, jak se svých rolí všichni zhostili. V kombinaci s nádhernou krajinou plnou svahů a pastvin v divokých savojských Alpách budete sledovat napínavý a dramatický děj bez dechu, stejně jako já. A že budou nadšené děti, stejně jako dospělí, tím jsem si jistá. Mám-li v krátkosti shrnout celých 99 minut, nemohu hodnotit jinak, než v superlativech. Z dílny Gaumontu vyšla na nebe kinematografie opravdová hvězda. Zkrátka: jedno velké přátelství pokračuje ještě větším dobrodružstvím.

A ještě jedna věc se mi moc líbí: film Bella a Sebastián 2 podpoří opuštěné pejsky. Jedna koruna z každé prodané vstupenky půjde na konto nadačního fondu Pes v nouzi, který vznikl za účelem aktivní pomoci psím útulkům a azylům, psům nalezeným, zatoulaným či nechtěným, týraným a jinak strádajícím. Smutné však na tom je, že za tyto neutěšené osudy pejsků můžeme právě my – lidé! Pojďme být lepšími, není to těžké.

Premiéra v českých kinech: 28. dubna 2016 – Bella a Sebastián 2: Dobrodružství pokračuje
Francie, Gaumont, 2015
Délka: 99 minut
Režie: Christian Duguay
Hrají: Félix Bossuet, Tchéky Karyo, Margaux Chatelier, Thierry Neuvic, Urbain Cancelier
žánr: dětský
Doporučená přístupnost: bez omezení
barevný, český dabing
2D DCP
Filmová distribuce: BONTONFILM a.s., www.bontonfilm.cz

Text: Renáta Šťastná
Foto: http://www.bontonfilm.cz

Čtu od malička. Jakmile jsem se naučila rozpoznávat písmenka, každou volnou chvilku jsem trávila s knížkou v ruce. Nejraději asi vzpomínám na období, kdy jsem byla sedmačkou, osmačkou a hltala holčičí romány. Každé prázdniny jsem jezdila do Hradce Králové, kde na mě u tety čekala pokaždé nová knížka. Jedinou nevýhodou bylo, že, ač jsem se snažila číst pomalu, vzala za své nejdéle za tři dny a já pak šmejdila v tetině knihovně, abych se ponořila do dalšího příběhu. Láska ke knize mě neopustila, s přibývajícím věkem jsem však opustila dívčí románky a začala se věnovat literatuře vhodnější věku.
Ale před nedávnem jsem dostala nezdolatelnou chuť vrátit se zase do toho holčičího světa, kde slečny řeší první pusu, první dotek, první šimrání kolem žaludku, kdy stojí zoufale před zrcadlem a čekají, až jim vyrostou prsa do alespoň trochu viditelné velikosti. Chtěla jsem se ponořit do světa, kde se řeší úplně jiné starosti, než politika a uprchlíci, šikana nebo bída. Prostě jsem si potřebovala odpočinout. Proto jsem s vděčností sáhla po roztomile pruhované fialové knížce z pera Ivony Březinové. Znám její tvorbu a věděla jsem okamžitě, že titul Lauro, ty jsi ale číslo mě určitě nezklame. A moje předtucha se vyplnila. Zase jsem se stala třináctiletou holkou a prožila s ní pár měsíců ve sportovním prostředí.

Laura je třináctiletá, úplně normální holka, která zase ale tak úplně normální není. Je členkou dívčího fotbalového týmu, protože tatínek, který si přál mít syna, ale má dvě dcery, jinak nedal, než že holka nemá být žádná ufňukaná fiflena, ale kurážná a sportovní holka do nepohody, navlékl ji do dresu a šup s ní na hřiště. Laura to přijala a našla ve fotbalu svůj svět. Skloubit školu s balónem jí ale moc nejde. Je však statečná a snaží se ze všech sil. Laura má sestru Tamaru. Tamaře je šestnáct a Lauře připadá nemožná, trapná a strašná. „To mně až mě bude šestnáct…“ říká si Laura pořád dokola. A tajně doufá, že ona bude jiná, že se nebude líbat s klukem v průjezdu, že nebude tak náladová a protivná. Jenže je jí třináct a řeší úplně jiné věci. Žije fotbalem a je šťastná. Jenže jednoho dne přijde do jejich třídy nový spolužák a Laura najednou neví, co se sebou. Dalibor hraje tenis a je jiný, než ostatní kluci ve třídě. Navzdory odmítání si Laura zanedlouho uvědomí, že je asi zamilovaná. Najednou touží, aby už měla prsa a aby se líbila, zažívá první zmatky, první šimrání kolem žaludku a první měsíčky. Rázem si připadá velká a dospělá. Poznává, že život se umí někdy pěkně zamotat… Moc hezky jsem si početla, opravdu jsem si odpočinula. Vlastně jsem na sto patnácti stranách dostala přesně to, co jsem potřebovala.

Jak v sobě objevit dívčí krásu, když ve mně táta chce vidět vytouženého syna? Jak získat sebevědomí vedle o tři roky starší a hezčí sestry? Jak pomoct kamarádce z průšvihu, ve kterém jde o život? A mám do cizích problémů vůbec strkat nos? Laura má podobných otázek plnou hlavu. I když je jí teprve třináct, zdá se, že se zvládne vypořádat s pěkně zapeklitými situacemi. Laura totiž není žádná fiflenka, Laura je fotbalistka, Laura je zkrátka číslo – silná holka, která ti ukáže, že i ten největší problém má řešení a že láska je ten největší gól.

Ivona Březinová

Ivona Březinová umí vtáhnout do příběhu tak, aby vás nepustil dřív, než je konec. Oblíbená autorka píše knihy pro děti a mládež všech věkových kategorií. Spektrum její tvorby je opravdu široké. Od pohádek přes dívčí romány, na svém kontě má i fantasy. Rozhodně se nevyhýbá ani vážným a náročným tématům, jako jsou třeba drogová závislost, sociální diskriminace nebo onemocnění nejbližších. Autorka absolvovala katedru bohemistiky Pedagogické fakulty UJEP v Ústí nad Labem a poté se rozhodla jít po cestě lemovanou nejen vlastní autorskou tvorbou, ale například i překlady dětských knih ze slovenštiny, editorskou činnosti a v neposlední řadě organizací besedy a autorských čtení. A právě díky nim si se svými čtenáři udržuje neustále živý kontakt. Za své dílo získala Ivona Březinová mnoho prestižních ocenění a její knihy jsou často překládány do cizích jazyků. Její líbezná kniha Začarovaná třída http://www.kultura21.cz/literatura/11381-jas-zacarovana-trida-recenze byla v roce 2004 zapsána na Čestnou listinu Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu – IBBY. V tomtéž roce byla Ivona Březinová pasována na rytířku Řádu krásného slova. Velké popularitě se například těší i knihy Kozí příběh – Pověsti staré Prahy a Kozí příběh se sýrem podle stejnojmenných animovaných filmů, dalším trhákem byla kniha Saxána a Lexikon kouzel podle filmu Václava Vorlíčka a kniha Ať žijí rytíři!, která vznikla přesně podle historického televizního seriálu pro děti. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že kniha i seriál a nakonec i celovečerní film jsou opravdu skvělé a sílu příběhu podtrhlo výborné herecké obsazení. Další fakta a zajímavosti najdete na webu autorky www.brezinova.cz.

Dina je osmiletá školačka, která jede s tatínkem na výlet za tetou. No, vlastně ne na výlet, ale na prázdniny. A vůbec neví, co ji tam čeká. Tuhle tetu nezná a tu její vesničku, s tím legračním názvem Velká Hučka, už vůbec ne. Ale přesto se do Hučky těší. „Hurá do Hučky! Nasadím si ji na hlavu i s domy, nahoru ještě kostel a do věže zvon, bim bam bim,“ vyvolávala Dina. „A co když tu Hučku přejmenovali na Tralalák?“ Dina je trošku střelená. A to je dobře. Má bujnou fantazii a miluje dobrodružství. Už samotný začátek celého toho prázdninového příběhu je velmi dobrodružný.
Autobus tam, kam potřebovali, zrovna žádný nejel, a tak se holčička s tatínkem vláčeli s těžkou bagáží několik kilometrů pěšky, nohy se jim únavou pletly a ti dva měli pocit, že tam nikdy nedojdou. Na kraj vesnice došli už za tmy, tatínkovi však nepřipadalo zrovna vhodné mlátit na dveře tetičce, kterou patnáct let neviděl a navíc ho vůbec nečeká. Co teď? „Tati, víš co! Přespíme venku!“ Stáli u hřbitovní zdi, v šeru se rýsovaly tmavé kříže a náhrobky. Dina prostrčila hlavu zamřížovanými vraty a koukala do tmy hřbitova. „Já chci spát tady,“ prohlásila. Ta holka má nápady. Tatínka obcházela hrůza, ale děvče se nedalo odbýt. Nakonec, proč ne? Chtěla dobrodružství, tak ať ho má. Uvelebili se v klidu hřbitova a zanedlouho usnuli. Jenže potom se tam objevil nezvaný host a to se děly věci….

Marie Kšajtová má dar zaujmout čtenáře všech věkových kategorií. Kdyby tušila, že já sama si čtu, v pětačtyřiceti, její pohádkový příběh před spaním, možná by se pousmála. Byla víc než tři desítky let dramaturgyní večerníčků v České televizi, kde spolupracovala na mnoha animovaných seriálech, pracovala jako absolventka fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy v několika časopisech, napsala scénáře k deseti seriálům podle literárních předloh i na vlastní náměty. Dočasně připravovala i jiné, za mého dětství velmi oblíbené, pořady jako byly třeba Rozmarýnek nebo Hřiště. V roce 2012 napsala pohádkový seriál pro rozhlasový pořad Hajaja. Napsala i mnoho dětských pohádkových knih. Jednou z nich je právě ta, kterou vám dnes představuji – Dina a tajemství starých tenisek. Ale jak to s tou holčičkou bylo vlastně dál?

Ráno se dvoučlenná výprava spořádaně vypravila k tetině starému stavení. První setkání Diny s tetičkou bylo sice trochu rozpačité, chvílemi až dramatické, ale nakonec si padly do náruče. A když se trochu „očuchaly“, staly se z nich, navzdory dvougeneračnímu rozdílu, docela dobré kamarádky. Tetička Albína se vůbec nechovala jako stará teta, milovala legrácky a někdy měla pěkně ztřeštěné nápady, na půdě měla kocoura, který četl knihy a k tomu všemu jen jednu tenisku, které do páru chyběla ta druhá, ale tetička ji ne a ne najít. Dině se tahle roztržitá paní náramně líbila. Tetička zprvu sice lpěla na tom, aby všechny věci zůstávaly na svých místech a to, co Dina i její tatínek nazvali harampádím kolem chalupy, považovala za důležité a stálepotřebné věci, postupem času ale ze svých nesmyslných zásad slevila a uznala, že v uklizené a vybílené chalupě se cítí mnohem lépe.

Dina si našla nového, docela neobyčejného, kamaráda. Byl to opravdový anděl. Seznámili se tu noc, když Dina s tatínkem spali na hřbitově. Od té chvíle byl dívce pořád nablízku. Díky jeho schopnostem dokázala všechno, co si jen vymyslela. Jen tu druhou tenisku pořád nemohla najít. Tušila nějaké tajemství, nemohla však přijít na to, co by to mohlo být. Byla v Hučce pár dní a zatím se opravdu nenudila. Každý den jí přinášel nová a nová dobrodružství. Ani nechtěla pomyslet na to, že pojede domů. Ale ještě je čas. Není kam spěchat. Ani v myšlenkách. Jenže dny tak rychle ubíhají… Dina nezahálela ani chvilku. Jestli vás zajímá, co všechno tady natropila, jak to bylo s kocourem, jestli tu tenisku nakonec našli a jak to všechno dopadlo, potom je tahle kniha připravená právě pro vás a vaše děti. Našla jsem i jeden zajímavý rozhovor s autorkou http://zena-in.cz/clanek/osmileta-dina-vam-odhali-tajemstvi-starych-tenisek, který taky trochu poodhaluje, jak to s těmi teniskami vlastně bylo. Stejně ale doporučuji, abyste knihu vzali do ruky a pěkně od začátku do konce ji přečetli. Rozhodně stojí za to!

Jaromír František Palme

Tenhle příběh z pera Marie Kšajtové přináší opravdovou pohodu s veselou a velmi upovídanou a zvídavou holčičkou. Úplně jasně si umím představit, že by byl tenhle příběh zfilmovaný. Popis děje a míst je natolik podrobný, že jsem si jej úplně živě představovala. Moje obrázky byly, na rozdíl od těch knižních, dočista barevné. Pro tuhle knihu totiž zvolil ilustrátor – Jaromír František Palme černobílé provedení. Děti možná nezaujmou tak, jako barevná veselá obálka, ale na druhou stranu, svoje kouzlo určitě mají. Třeba je ilustrátor dětských a humoristických knih, hudebník, tatínek dvou dětí, chovatel králíků a cyklista, zvolil schválně bez barviček, aby zaměstnal dětskou fantazii. Sám maluje už od malička a cítí se být potřebným ve světě malých, proto pro ně začal vytvářet obrázky, které jsou jasné, konkrétní, líbivé a inteligentní. A spojením těchto obrázků a příběhu Marie Kšajtové nemůže vzniknout nic jiného, než úspěšné dílko.

Co ještě dodat? Snad je to, že JaS nakladatelství z Praha 5 má ode mě další palec nahoru. Protože každá kniha z téhle dílny je, podle mého skromného názoru, skutečným přínosem pro literární společnost. A proto Dina, kterou najdete i tady http://jasknihy.cz/index.php/nove-knihy-jas/126-ksajtova-marie-dina-a-tajemstvi-starych-tenisek není výjimkou. Věřím, že se dostane do mnoha dětských knihovniček a často ji budou školáci zpracovávat do čtenářských deníků jako povinnou četbu.

Zdroj foto: JaS nakladatelství
http://fumas.wz.cz/galerie/index.htm     

Když jsem byla malá, myslela jsem si, že kniha Klapzubova jedenáctka vypráví o jedenácti dětech a že je plná úsměvných příběhů hravých sourozenců. Jenže jsem se k ní nikdy nedostala. Když jsme na základní škole brali Eduarda Basse, proběhlo nám také látkou toto dílo, ale v povinné četbě si ji vybrali jen kluci. Bylo tam něco o fotbale a to mě nebavilo.

Dnes jsem několik desítek let ze školy venku a tuhle jedenáctku vnímám úplně jinak. Přiznávám se, že hlavně díky filmovému zpracování z roku 1938, ve kterém excelovala řada hereckých es, hlavně Antonie Nedošínská a Theodor Pištěk ve mě zanechali hluboký dojem. Konečně jsem pochopila, že Klapzubáci sice byly děti, ale jiné, než jsem si jmyslela a svojí naivní dětské a úplně mylné představě jsem se zasmála. A tak jsem prožila filmový příběh pana Kryštofa Klapzuby – majitele autodílny, který postaví ze svých synů fotbalové družstvo, které se rychle vyšvihne na vrchol tabulky, stává se novým národním mužstvem, a rázem čeká fotbalový svět mnoho změn. A protože znám film, vzala jsem s chutí do ruky toto CD a těšila se, jak mi bude zpříjemňovat čas strávený za volantem.

Tenhle humoristický román může být klidně pohádkou pro velké kluky. Samozřejmě že i holky ho ocení, ale fotbal je přeci je záležitostí mužského pohlaví. A důkaz přišel záhy. Zaradoval se i můj jedenáctiletý syn, který byl velmi překvapen, když si na vnitřní straně obalu přečetl, že se jedná o nahrávku Československého rozhlasu z roku 1954. Příběhy o nejslavnějším fotbalovém mužstvu načetl a nazpíval svým nezaměnitelným stylem Karel Höger a to je záruka opravdové kvality. Zaposlouchejte se v autě, u sporáku, na terase nebo v posteli do povídání o píli, soudržnosti a lásce bratrů, kteří to vůbec neměli jednoduché. Ale protože je hned tak nějaká překážka neodradila, dosáhli až na metu nejvyšší. A jak se říká: „Když je láska opravdová…“

Žánr:

Když jsem poprvé držela v ruce tuhle knihu menšího formátu s fotkou zpěvačky na pevných deskách, hořela jsem nedočkavostí, až se začtu. Čekala jsem příběh plný úspěchu, cesty vzhůru začínající hvězdičky na hudební scénu a odpočinkové čtení. Sice mě trochu znejistěla poznámka na deskách český thriller, protože thriller je přece žánr, který má u čtenáře nebo vyvolat silné napětí a emoce. A já čekala romantiku a odpočinek. Ale co, pojede se mnou do nemocnice, tahle tloušťka knihy se dá za dva dny pohodlně přečíst. Připravila jsem ji na kraj stolu, spolu s ostatními věci, které měly jet se mnou. A pak jsem kolem ní chodila a házela po ní okem, prsty mě svrběly, už už jsem ji chtěla otevřít a začíst se. Jenže já znám moje začtení se – to se pak zakousnu a nevím, kdy přestat. Takhle jsem ji minula dvakrát a na potřetí jsem ji přece jen otevřela s příslibem, že do ní jen mrknu a půjdu dál. A jak jsem do ní mrkla, stalo se přesně to, čeho jsem se bála: začetla jsem se a nemohla se utrhnout. Práce stála, ručičky na hodinách uháněly vpřed a mně klouzaly oči po řádcích. Ztratila jsem pojem o čase a nechala se vtáhnout do příběhu.

Krásně to začalo. Přesně, jak jsem předpokládala. Líbivý příběh se rozběhl. Mladičká hvězda, která vyhrála pěveckou soutěž, našel si ji manažer a měla našlápnuto k hvězdné kariéře. Světla reflektorů, vyprodaný sál a obrovské jeviště si zasloužila, vždyť zpívá božsky. Její hřejivý, přesto však naléhavý alt je naprosto originální. Sandrina (což je její umělecké jméno) nikoho nekopíruje, je sama sebou. Přestože křehká, ve svojí podstatě obrovsky silná a nepřehlédnutelná. Ta síla, která vychází z jejího hrdla je odrazem její duše a pohled na ni, jak stojí sama na jevišti, jen se svou kytarou, z ní dělá bohyni. Prvních čtrnáct stran jsem zhltla naráz a mnula si ruce, že to je přesně ono, co potřebuju. Miluju příběhy o píli a úspěchu, o skromnosti, zdravému sebevědomí i určité dávce rebelství. Dokážu se vžít do příběhu a držet hrdinům palce, prožívat s nimi úspěch i pád. Zaklapla jsem knihu, zastrčila ji na dno tašky, aby mě nedráždila svou zářivě zelenou obálkou a přikázala si akci v domácnosti. Na čtení bude čas na nemocničním lůžku. Jakmile jsem se prospala po narkóze, skočila jsem po knize a byla okamžitě bdělá. Příběh pokračoval.

Sandrina stoupala výš a výš. Neušla ani zájmu médií a přirozeně i bulváru. A tady jsem zpozorněla. Jakýsi investigativní pisálek Marek Hůla se s tím teda nepáře. Tenhle člověk mě štval hned od první chvíle, kdy jsem se s ním setkala. Ale co by člověk od bulváru čekal, překroutí úplně všechno jen proto, aby získal víc čtenářů. A tenhle arogantní chlapík mi prostě nesedl. Tady udělám odbočku směrem k autorům. Jestli tyhle reakce chtěli ve čtenáři vyvolat, potom trefili do černého. Uznale jsem pokývala hlavou. Jsou dobří. Ti Houserovi jsou prostě dobří. Znají problematiku a umějí v tom chodit. Nebyl čas na zamýšlení, chtěla jsem vědět, jak to bude dál. Zabořila jsem nos do knihy, která je svou velikostí tak přesně do ruky, je pohodlná pro čtení i vleže a současně jsem ocenila, že nemá přebal a obálka je hladká a, v případě potřeby, omyvatelná. Nerada sundávám papírové přebaly z knih, připadají mi pak nahaté, takže i konečnou podobu a použitelnost této knihy hodnotím kladně. Takže Hůla mě naštval v první chvíli. Jeho příběh se posléze zamotal natolik, že mi ho nakonec bylo líto, protože takhle fatálně skončit vůbec nemusel. Ale byznys je byznys.

Byla jsem se Sandrinou v jejím příběhu na každém kroku. Na scénu se vynořila spousta dalších postav, ať už její fanoušci z facebooku, kteří vytvořili obrovskou skupinu a podporovali ji v jejím vzestupu naprosto brilantně. Seznámila jsem se s jejím manažerem Martinem Doudou, s jejími rodiči a její rodinnou, ne příliš jednoduchou situací, měla jsem možnost nahlédnout do života i ateliéru akademického malíře Otakara Rovenského, přimotalo se tam několik dalších postav, které se zpočátku zdály být jen takovým doplněním dějové linky, ale nakonec se ukázalo, že každá z nich měla jasně daný úkol, aby byla ta mozaika kompletní. Všechny jsem je chápala. Jediná postava, kterou jsem si nedokázala rozklíčovat, to byl Bob – osobní strážce Sandriny. Představila jsem si chlapa jako horu, který chodil za hvězdičkou, jako její stín, všude ji vozil, všude jí byl na blízku, sledoval, co se kolem ní děje a byl připravený okamžitě zakročit, kdyby něco… Proč by nemohla mít holčina bodyguarda? Otec chce pro svoji dceru nejvyšší bezpečnost a chce mít jistotu, že se holka nenechá zatáhnout do kalné vody, která kolem šoubyznysu šplouchá všude kolem. Hlavně ne drogy, alkohol, sex, party pochybných lidí. Sandrina to respektovala, i když trochu toho soukromí by ocenila, není přece malá. Ale otce chápe, je přece jeho poslušná holčička, ovšem, nějakou tu kličku, jak se vymanit ze zorného pole, jistě najde. Až přijde čas.

A tak jsem čekala, až přijde ten čas svobody a nadechnutí se bez gorily za zády a strašně Sandrině držela palce, aby si uchovala svůj nadhled a zdravý rozum, aby mohla být sama sebou a ne loutkou, které jiní tahají za nitky. A když už se zdálo, že ta chvíle přichází, dostala jsem ledovou sprchu. Ono to nakonec dopadlo tak, jak jsem vůbec nečekala. Jak, to ale neprozradím. Faktem ale je, že když jsem knihu dočetla a zaklapla, nebyla jsem slova schopná. Tak takhle se věci dějí? Všechno může být vlastně úplně jinak, než jak se to tváří? Byla jsem překvapena, zasažena a znechucena. Ne knihou, ta je perfektní. Znechutil mě celý ten systém, podstata a to, jací mohou být lidé, kteří se ženou za úspěchem a mocí. Pak jim není nic svaté. Jestliže autoři říkají, že jejich příběhy jsou fabulací, tady věřím, že tyhle se věci ve skutečnosti opravdu dějí a je mi z toho smutno. Proč lidi nejsou vzhledem ke svému druhu lidmi? Takhle bych se mohla zamýšlet donekonečna a stejně to nerozlousknu a je mi jasné, že vás trochu matu. Proto doporučuji, abyste si přečetli tenhle příběh, aby vám došly souvislosti. Potom se taky zamyslíte jako já.

Projekt Sandrina je opravdový český thriller a nepřinesl mi romantiku a odpočinek. Byla jsem napjatá jako struna, to mi věřte. Manželský autorský pár Eva a Jiří Houserovi mohou být na tenhle letošní hit právem pyšní. Odvedli kus dobré práce. Mám ráda české autory. A protože znám knihu krimipovídek, při kterých se mi potily ruce, z pera paní Evy Vidíš-li vosu, nehýbej se! http://www.kultura21.cz/literatura/13512-vidis-li-vosu-nehybej-se, nemohla jsem si nechat ujít ani tohle dílo. Tím spíš, když je to dílo, na kterém pracovala s manželem společně. Eva Houserová pracovala přes dvacet let převážně v ženských časopisech. Začínala jako redaktorka, pak se posunula na místo editorky a nakonec na židli šéfredaktorky. Ale po čase ji přestal bavit ten svět, ve kterém se předstírá, že žena nestárne a je věčně mladá, a tak skočila rovnýma nohama do autorské a publikační tvorby. Tam se, jak sama říká, cítí svobodná a může zúročit i svoje osobní životní zkušenosti tím, že je vkládá do příběhů a povídek o ženách středního věku. Jejím splněným snem, kdy chtěla ženám středního věku nabídnout to, co jinde nenajdou, je web Nezoufalky http://www.nezoufalky.cz, kde se Eva cítí opravdu doma.

Jiří Houser, spisovatel, reportér a výtvarník vystudoval Střední umělecko-průmyslovou školu v Praze. Prošel celou řadou povolání, od roku 1983 pracoval jako reportér časopisu Československý voják. Na svém kontě má několik knih, za všechny bych ráda zmínila tu, prozatím poslední, ale velmi úspěšnou, s mystickým názvem Dům v temnotách http://www.databazeknih.cz/knihy/dum-v-temnotach-80214.

Zajímalo mě, co tím společným dílkem vlastně chtěli říct. A tak jsem se na to autorské dvojice prostě zeptala. A oni odpověděli: „Že všechno může být jinak, než se nám na první pohled zdá. A to se týká nejen mezilidských vztahů, kdy si mnohdy jeden o druhém vytváříme mylné představy, kterým uvěříme. A náznaky o svém omylu vědomě přehlížíme, protože nechceme přicházet o své iluze. Ono je v nich tak nějak pohodlně.“ Čili moje zamyšlení po dočtení bylo správné. Poté, co publikovali každý zvlášť, rozhodli se manželé Houserovi pro společný projekt. Projekt Sandrina, byť svojí podstatou není jejich projektem, ale jejich dílem, se opravdu vydařil.

To jsem si zase jednou vzala úkol… Zachtělo se mi seznámit se s antistresovými omalovánkami, když je to teď takový hit. Jejich úkolem je uvolnění těla, duše i mysli. Současná doba je rychlá, život běží závratnou rychlostí, stále někam spěcháme, žijeme ve stresu, a i když si to spousta lidí nepřipouští, stres a nervové vypětí ovlivňují opravdu život každého z nás. Proto je dobré umět se zastavit, vypnout a relaxovat. Každý má jiný vypínač, jiný prostředek k relaxu. Někdo čte, někdo píše, někdo jde do fitka, někdo si sedne k harfě a drnká…. Každý to má zkrátka jinak, a je dobře, když si tu chvilku na odpočinek a jen pro sebe dokážeme najít.
Ne, že bych já svůj ventil neměla, to ne, to já ho mám – píšu. Ale byla jsem zvědavá, co by mi tyhle antistresové omalovánky mohly přinést. Otevřela jsem tedy brožuru s názvem Antistresové omalovánky – Praha a začala listovat. Pražský hrad, Chrám sv. Víta, Pražské mosty, První nádvoří Pražského hradu, Druhé nádvoří Pražského hradu, Zlatá ulička, Nerudova ulice, Malostranské náměstí, Čertovka, Staroměstské náměstí a mnoho dalších nádherných míst. Na zadní straně publikace je napsáno: „Vydejte se na cestu, během které poznáte všechny krásy Prahy! Omalovánky s 60 jedinečnými motivy Vám poskytnou hodiny uklidňujícího vybarvování a odpočinku.“ Tak jsem se zamyslela a znejistěla, jak je to vlastně myšleno. Mám snad sbalit krabici pastelek a vydat se na cestu Prahou, posedávat po lavičkách a vybarvovat podle reality, anebo byla ta cesta myšlena jen pomyslně? To bych si pak mohla sednout, uvařit si kafe a pustit svou fantazii na špacír a vybarvovat podle nálady. To bych mohla mít potom Chrám svatého Víta třeba oranžovo-zelený, protože na tyhle barvy mám zrovna chuť?

A najednou m došlo, že tyhle omalovánky opravdu skýtají nekonečné možnosti. Někde jsem četla, jak na nás působí jednotlivé barvy. Modrá je považována za barvu klidu a harmonie. Snižuje svalové napětí a zpomaluje srdeční a dechovou činnost. Zelená je barvou rostlin a je považována za obzvlášť terapeutickou. Oranžová je barvou stimulační, podporuje růst a má v sobě velmi pozitivní náboj. Červená barva člověku dodává pocit sebedůvěry a aktivity. Fialová způsobuje nejvyšší uvolnění a splynutí s přírodou. No prosím. Takže se můžu klidně ponořit do harmonie tvarů a barev. Nakonec, na malování jsem byla vždycky trošku levá, na vybarvování se přece nedá nic pokazit, obzvlášť když mohu vytvořit něco podle mojí momentální nálady. Smyslem těchto omalovánek je uvolnění. A pro uvolnění jsou velmi důležité barevné kombinace. Slyšela jsem, že pokud budu pravidelně relaxovat u této (nebo jakékoli podobné) knihy, přistihnu se, že podle toho, jaký mám za sebou den a s jakou náladou jsem si sedla ke stolu, po takové barvě první sáhnu.

Jenže když jsem viděla ty prázdné předlohy, neměla jsem nějak odvahu začít s vybarvováním. To je stejné, jako když mám před sebou čistý list papíru, vždycky trochu otálím s umístěním prvního slova. A tak jsem se, ještě předtím, než začnu vybarvovat, rozhodla, že se nechám poučit a zjistím, jak jsou na tom ti, kteří už s antistresovými omalovánkami pracují. Zašla jsem si na sociální síť a byla překvapená, kolik samostatných stránek je založených jen s touto tématikou. Do jedné skupiny jsem se přihlásila a nasávala tu atmosféru. Musím říct, že když jsem četla příspěvky a prohlížela nádherné obrázky mandal, zvířat a květin, byl to obrovský příval pozitivní energie. A potom mě napadlo oslovit tu skupinu a dát se s nimi do povídání. Zeptala jsem se jednoduše, co jim práce s těmito omalovánkami přináší. A dámy mě zahrnuly svými reakcemi. Některé byly až dojemné. To musíte vidět:

Jindra napsala: Neskutečný relax… dvě výstižná slova.
Eliška: Taky u toho odpočívám… člověk přijde na jiné myšlenky.
Pavla: Člověk myslí jen na jakou pastelku má sáhnout, aby to měl co nejhezčí, a na ostatní nemyslí.

Tak jsem se jim svěřila se svojí nejistotou, zda by nebylo hloupé, kdyby nebyly moje pražské omalovánky podle pravdy.

A Jana napsala: A proč by to mělo být podle pravdy? Omalovánky jsou moje, je to moje fantazie, je to moje vyjádření nálady, tak to budu mít takové, jaké se mi to líbí, jak mi v té chvíli kreslení je, na jaké barvy mám náladu. O tom jsou omalovánky, o tom šáhnout po pastelce, na kterou ruku přivede vlastně vypnutý mozek. Líbí se mi tady obrázky, kdy je modrý strom, fialová liška, a tak podobně. Jen je třeba opravdu ale vypnout, mít to jako relax, protože i když si řeknu, že tuto trávu chci modrou, tak stejně sáhnu po zelený. Vždyť má vlastně pravdu. A to mě utvrdilo v tom, že po Praze se batohem a pastelkami chodit nebudu. Děvčata sypala svoje postřehy jeden za druhým a já je nemohla nesebrat.
Silvie: Pro mě to není jen relax, osvobození se od každodenních starostí, ale také touha naučit se něco nového, dozvědět se něco o technikách, pastelkách, různém jiném malovacím náčiní…. a mám prostě neuvěřitelnou radost z toho, když mi pod rukama vzniká krásný obrázek, i když sama neumím příliš malovat.
Monika: Kdysi jsem si ve stresu kupovala omalovánky s krtečkem, Křemílkem a Vochomůrkou, obrázky od Lady apod. Úžasně jsem si u toho odpočinula. Pak pracovní stres přešel a já jsem na omalovánky zapomněla. Za pár let vyšly české Antistresovky a bylo jasno. Místo nervů budu zase malovat a tentokrát něco složitějšího. A funguje to stejně výborně… Miluju to!  Nejlepší jsou pro mě přírodní „živé“ obrázky.
Gabriela: Jsem nemocná už skoro rok, omalovánky mi pomáhají nemyslet na bolest a myslet chvilku na něco jiného!
Denisa: Já jsem malovala tak nějak vždycky a stačil mi bílý papír a tužka. Pak přišla na řadu práce, dítě a na malování jsem zapomněla. Teď mám dítě ve věku, že chce občas malovat omalovánky ale ne samo. Já musím taky malovat. Po vymalování několika princezen z dětské omalovánky mi ježíšek přinesl dospěláckou omalovánku. A tak maluji svoji a dítě taky tu svou:-) Začínám si zpět osvojovat techniky a myslím, že se brzy navrátím k malování na čistý bílý papír. Ale omalovánky nezatratím, je to fajn relax na nic nemyslet a vybarvovat.
Jarmila: Odpočinu si od běžných starostí a při malování se mi dokonce i daří trochu zapomenout, kde, co a jak moc mě bolí…
Adéla: Pro mě relax, překonání (a kolikrát překvapení) sama sebe. A hlavně u toho úplně vypínám a nemyslím na nic jiného… Což se občas hodí.
Lucie: Relax  po celodenním maratonu s 9- měsíčním aktivním klučíkem se na večer těším. Uspím ho a zasednu k omalovánkám a když vidím, jak mě to baví a jde mi to, tak mi to zvedá sebevědomí a nemám pocit, že jsem na práci rukama levá.
Hana: Já díky omalovánkám poznávám sebe samu, zjišťuji, že ne všechny cesty vedou do Říma. Nutí mě to přemýšlet, proč právě tak a ne jinak. Relaxace je samozřejmostí.
Renata: Já vždy i zapomenu na bolesti, takže pro mě jsou i analgetika, mozek se zaobírá malováním a přestane řešit bolesti, což bylo pro mě nejúžasnějším objevem. Mě asi ten 3/4 rok s pastelkami zachránil před zešílením od bolesti. Jsem už 1,5 roku o berlích, takže za mě velký dík za tento objev….a další plus: neumím malovat a vybarvováním mám možnost vytvořit barevnou krásu.
Kačaba: Relax a jak už tu někdo psal, neumím vůbec kreslit. Omalovánky mi umožňují vzít do ruky pastelky a bez mindráků malovat, vytvořit něco hezkého, mít pocit, že umím něco udělat rukama a je to pěkné.
Anita: Relax… útek z každodennej reality…… a vraciam sa spomienkami do detstva keď ešte pastelky vedeli potešit. Ten isty pocit som mala keď som pred par dňami vyberala moje nove ceruzky.
Romana: Báječně si u malování odpočinu a vymyslím milion různých věcí! I když jsou i chvíle, že ani omalovánky nepomáhají, bohužel. A co se týče Prahy, byla jsem na ně natěšená (Prahu jako město miluju), ale trošičku mně zklamaly, ale musím říct, že jsem začátečník, takže asi nedokážu docenit tolik detailů co v nich je!
Lenka: Je to pro mě možnost vytvořit něco, co se mi bude líbit, výtvarnou technikou. Vzhledem k tomu, jaký jsem antitalent, je to pro mě strašně uspokojující. Navíc mozek pracuje při omalování jiným způsobem, je to osvěžující.
Danka: Ja som zo začiatku omaľovávala podľa reality, logicky, ako to má byť napr.tráva zelená, kmeň stromu hnedý… ale ak som popustila uzdu fantázie odrazu sa mi otvoril svet v úplne iných farbách a teraz si to užívam,je to moja fantázia,môj svet a o to je to zábavnejšie a oslobodzujúce… už chápem umelcov.

A všude hromada smajlíků a srdíček. Ti lidé jsou opravdu v pohodě. Radí si, které pastelky použít, které jsou nejlepší a kde se dají koupit, jaké techniky používají a hodnotí svoje výtvory navzájem. Zkrátka barevný svět. Proto si myslím, že je na čase to vyzkoušet. Tyhle – pražské omalovánky – opatřil ilustracemi Jan Turek a jsou opravdu precizní, s nejmenšími detaily. Přidám se tedy ke skupině vybarvujících dospělých, udělám si Prahu barevnou a veselou a budu prostě taky v pohodě.

Žánr:

Tak tohle bych nechtěla nikdy zažít – aby na mě moji blízcí zapomněli. Aby na mě vůbec někdo zapomněl. Není snad nic smutnějšího, než když člověk zůstane sám až do svých posledních dnů a nakonec sám odejde a vlastně nikomu neschází. Takhle to přesně bylo s Helgou. Jiří Holub, autor ne příliš silné knihy menšího formátu, kterou právě držím v ruce, není v literárním světě neznámým elementem. Když pominu studium na Hotelové škole a školu cestovního ruchu v Žatci, získání magisterského titulu na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze, a jen letmo se zastavím u jeho literárních úspěchů, tak z té dlouhé řady zmíním například spoluautorství v knize Zuby nehty (2007) nebo jeho knihu Jak se zbavit Mstivý Soni (2012), obě z dílny nakladatelství JaS, stejně jako ta, kterou vám dnes představuji. Jiří Holub se narodil ve znamení Berana. Jestli to má jako já, potom je přátelský, otevřený a má prostou povahu, pevnou vůli, je ctižádostivý v a touží po nezávislosti. Věří ve vlastní schopnosti, nebojí se žádné překážky a neúspěch ho neodradí. Díky bezmeznému optimismu překonává nejrůznější situace, do kterých se často dostane díky své ukvapenosti. Myslím si ale, že tahle kniha, nesoucí název Prostě na mě zapomněli, určitě ukvapeně nevznikla.

Už je to asi dva týdny, co jsem ji dočetla. Netušila jsem však, že mi bezprostředně po dočtení poslední stránky vůbec nepůjde psát. A to nejen zhodnocení dočteného, ale ani vlastní tvorba. Pan Jiří mě tím příběhem úplně odrovnal. A tak jsem nepsala. Potřebovala jsem vstřebat ty pocity, které ve mně čtení vyvolalo. Stala jsem se malým děvčátkem a žila jeho příběh. Byla jsem osmiletá Klárka, která v létě roku 1945 opustila Prahu a s rodiči a malým bratříčkem zamířila do Sudet, do staré vyrabované vesnice Svatý Wolfgang. Na tatínka tady čekalo pěkné, a na tehdejší poměry celkem slušně placené, místo v kaolínce, maminka se těšila na život hospodyňky, jak povede domácnost a jak vyjdeme i z toho mála, které máme k dispozici. Maminka to umí. Ještě cestou tam byla plná optimismu, naděje, jak začneme nový život, ale počáteční nadšení vyprchalo okamžitě po příjezdu, když zjistila, že v domě není elektřina, dům je studený, neosobní, smutný, nemůže si rozsvítit světlo, ani pustit svůj oblíbený gramofon… Avšak maminka se nevzdává.

Jako malá holka jsem objevovala úplně nový svět. Okamžitě jsem si zamilovala hory a okolí kolem domu, a protože jsem zvědavá a lačná po dobrodružství, vydávala jsem se, navzdory maminčiným zákazům, dál od domu. Svatý Wolfgang mi ukázal všechny svoje tváře. Byly dobré i zlé. Nejdřív jsem se bála, když jsem viděla, jak se u plotu mihl stín. Nikomu jsem to ale neřekla a rozhodla se pátrat. A potom, při jedné cestě na maliny, jsem ji potkala. Starou, otrhanou, vyhladovělou, ale přátelskou a vděčnou – Helgu. Ženu, která tady vyrostla, starala se o svoji rodinu, vychovala děti a pak najednou zůstala úplně sama. Všichni ji opustili a jí zbyl jen smutek, trápení a obrovská bolest. A do té její beznadějné samoty jsem přišla já – malá holka bez předsudků, nechápající podlost a touhu po pomstě. Helga tak byla vytržena ze své beznadějné letargie a i přes to, že se zprvu bránila otevřít ta dávno zavřená dvířka do zraněné duše, nakonec pustila ven všechno, co ji trápilo, čím prošla a co ji zlomilo. Opustila svoji hrůznou minulost a otevřela svoje bolavé srdce. Díky mně už nebyla jen ta, na kterou jednoho děsivého dne ve vesnici všichni zapomněli. Na jedné straně to bylo velmi smutné, na straně druhé to ale vedlo k záchraně jejího života….

Kniha, ač je malá a poměrně tenká, je však svojí podstatou obrovská a těžká. Ukázala mi život ve svojí nahotě, prosté a bezelstné myšlení dítěte oproti přetvářce, zatrpklosti a pomstychtivosti dospělých. Ráda jsem nahlédla okem malé holčičky do života smetánky, a to díky seznámení s hraběnkou, která, byla i přes svoje vysoké postavení a nadbytek, velmi srdečná, chápavá, hodná i milostivá. Mohla jsem vidět dvě tváře svojí – knižní – maminky. Prostá žena s mozoly na rukách a udřená s kruhy pod očima, umí být i společenská, prahne po tanci a zábavě, touží se aspoň na chvíli vymanit ze svého prostého a chudobného života. Umí se obléknout a upřímně radovat ze sebemenší společenské změny, umí se pohybovat ve vyšší společnosti a ukládá si tyhle zážitky na dobu, kdy zase bude hůř. Takový je život. Prostý i bohatý, černobílý i barevný, trpký i sladký.

„Znala jsem Helgu chviličku, prošla mým životem asi jako letní bouřka, prudká a krátká – ale stejně nikdy nezapomenu.“

Jiří Holub prostě umí psát. Vtáhnul mě do děje nejen slovy, ale i popisem, u kterého jsem úplně zřetelně cítila emoce. Obava střídala radost, strach mi ježil chloupky na rukách, byly i chvíle, kdy se mi tělem rozléval blažený pocit, že bude líp, a píchalo mě u srdce, když Helga vyprávěla o tom, co viděla, co všechno dokáže udělat člověk člověku. Cítila jsem vztek a zlost, byly pasáže, kdy jsem seděla se zaťatými pěstmi a byla opravdu rozzuřená. Snažila jsem se představit si, jak čas obrousí hrany, jaké to asi je, pokud to vůbec jde, když hrůzné prožitky vyprchají a zbydou jen vzpomínky, přestože někým zapomenuté, stále však živé. Chtěla bych se Jiřího zeptat, kde se zrodil tenhle námět a jak to spisovateli přijde na mysl, aby napsal příběh s takovou opravdovostí a jistotou, že čtenáře zaujme. On si třeba nebyl úplně jistý, zda zaujme, já si ale myslím, že musí zajmout úplně každého, komu osudy druhých nejsou lhostejné. Věřím, že se s ním někdy setkám a promluvíme o tom osobně.

Mám ráda knihy, které jsou příběhem se začátkem a koncem, mezi nimiž se odehraje smysluplný příběh, který má logickou linku a snadno pochopitelné, někdy i rafinovaně poskládané, souvislosti. Tahle kniha k takovým stoprocentně patří. Vydalo ji JaS nakladatelství, s.r.o., které má v logu tři tečky a dovětek … a svět má smysl… Pokaždé, když dočtu knihu z téhle knižní dílny, musím pokývat hlavou a s uznáním konstatovat, že s kteroukoli JaSnou knihou svět skutečně smysl má.

Zajímavý rozhovor Jany Semelkové s Jiřím Holubem si můžete přečíst ve webovém magazínu Superrodina.cz zde: http://www.superrodina.cz/2012/11/12/spisovatel-jiri-holub-rika-tahle-nova-doba-je-uplne-pitoma-resime-jen-same-ptakoviny/.

Žánr: Próza/ Humor
Odpovědný redaktor: Jakub Jedounek
Obálka a grafická úprava: Dominika Jančíková
Sazba: Petr Jančík
Fotografie: Ludmila Korešová
Vydalo: Nakladatelství Toman Miloš – Backstage Books
Rok vydání: 2015, 8. publikace, první vydání, brožovaná
Počet stran:  97
ISBN: 978-80-8804916-6
Hodnocení: 100 %

Byla jsem hodně zvědavá, co skrývá tenká modrožlutá knížka s měkkými deskami, která mi přišla nedávno poštou. Richard Skolek , mladý nadějný autor, o svém díle říká toto: „Kniha Moudré z nebe je dětským deníčkem, který je však určen dospělým čtenářům. Nenajdete zde žádnou literární uhlazenost, žádný vysoký styl, jen vyprávění malého kluka, který si nebere servítky, často odbíhá od tématu a plete páté přes deváté.“ A je fakt, co říká. Žádná literární uhlazenost, žádný vysoký styl, prostě deníčková forma prožitků malého kluka, a jazyk doslova klukovský.
Posuďte sami: Dneska jsem se ve školce popatlal jakýmsi sajrajtem ze stromu a nevěděl jsem, co s tím, tak jsem to utřel do kalhot a do trička, ale pak jsem lepil celej, tak jsem se rozbrečel, no a pak přišla Katka, to je dcera paní kuchařky, a říkala, že to jsem teda v průšvihu, protože to je smůla, a to že je ukrutnej prevít, že si pro mě budou muset přijít rodiče a vzít mě k benzínový pumpě, protože smůla jde dolů jedině benzínem, a že když mě tím benzínem postříkaj, tak že se možná udusím, protože budu hrozně smrdět, a taky že rodiče přijdou na buben, protože toho benzínu bude potřeba celá pumpa, a že se nedoplatí, tak já jsem brečel ještě víc, ale pak přišla paní vychovatelka a vynadala Katce, proč mi říká takový věci, tak to vona asi lhala, ale voni nám ve školce lžou pořád.“ A to celé je jedno předlouhé souvětí. Takových je tady většina. Trochu mě to zprvu mátlo, občas jsem ztrácela myšlenku, ale dalo se na to celkem dobře zvyknout.

Čekala jsem trochu jiné členění, čekala jsem kapitoly, ale pak mi došlo, že deník taky kapitoly nemá. V deníku můžou být zápisky rozdělené po dnech, ve kterých byly pořizovány, tady jdou textové části oddělené křížky. V úvodu knížky je věnování „mamce, a taky taťkovi, a taky ségře, ale tý teda jen trochu, a pak samozřejmě strýci Budlibákovi, a taky ještě sestřenicícm, a vůbec všem příbuzným, i těm, co se s nima nebavíme, i když těm teda taky jen trochu.“ Následuje poděkování za pomoc jmenovitě osmi dívkám, které jistě budou vědět, za co jim autor děkuje. Následuje půlstránka, kde autor objasňuje, že „tohle je takovej můj jakože deník…“, co ho k sepsání vedlo a že si občas i malinko vymýšlel. A pak už najdete souvislý text, odděleným již zmíněnými křížky. V něm se dočtete opravdu o všem, a jak autor sám uznává, řazení událostí je fakt trochu páté přes deváté. Ale najdete tu všechno. Jak si náš vypravěč – Richard – poradil se školou, s hudebkou, se sportem, s tancováním, jak jezdil k babičce a kdo je strýc Budlibák, seznámíte se s jeho rodiči a sestrou, s jeho kamarády, zvyky a zlozvyky, zjistíte, co má rád a co nesnáší. A to všechno je napsáno hovorovou češtinou. Myslela jsem si, že se to bude číst lehko. Zvláštní bylo, že když jsem si četla třeba v čekárně u lékaře, text plynul jako voda. Když jsem ale jeden večer před spaním chtěla některé pasáže přečíst mému synovi, který hovorový jazyk ovládá celkem dobře, nešlo mi to z pusy vůbec jednoduše. Ale i s tím jsem se poprala, ovšem, než jsem přečetla dvě stránky, syn usnul. Tak jsem ji dočetla sama a na pokračování mu ji převyprávím.

Na konci knížky je krátký odstavec nazvaný Něco vo mně, kde o sobě autor krátce promlouvá, zmiňuje i svoje, v minulosti vydané, knížky. Co tady ale nezmiňuje je to, že žije v Brně, pracuje jako překladatel a spisovatel, že dříve svůj volný čas dělil mezi psaní, hudbu a divadlo, ale dnes se zaměřuje především na literaturu a že příležitostně spolupracuje s rozhlasem. Pracuje s angličtinou a se španělštinou, tři roky se aktivně věnuje překladům. Dokončuje studium Překladatelství anglického jazyka na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, rok žil v Austrálii a půl roku ve Španělsku. Má zkušenosti s technickými překlady, orientuje se v oblasti IT a nezalekne se ani společenských věd. To o sobě prozrazuje na svém webu http://richard-skolek.cz/. Na tom samém webu jsem našla i záložku nazvanou Antireference, kde je řada reakcí na jeho knihy. Je dobře, že autora zajímá i negativní hodnocení. Pokud to má jako já, potom ho kritika posune o pěkný kus dopředu. A je správné, že před ní nezavírá oči.

Mám-li toto dílko zhodnotit, určitě mu dám palec nahoru. Na vlastní tvorbě se mi líbí přístup a podání. Autor, pokud nese svoji kůži na trh, musí si být vědom toho, že ne všem se jeho práce bude líbit. To je úplně normální. Mně se líbí. Je to kus jeho života, jsou tu emoce, zkušenosti, je tu cítit posun a osobní růst. Přečetla jsem Moudré z nebe za dva dny a opravdu jsem si u ní odpočinula. Odsunula jsem starosti a soustředila se jen na úsměvné, a vesměs naivní vyprávění. A když říkám naivní, nemyslím to zle. Vypráví to přece malý chlapec a ti bývají naivní, mají život před sebou. V očích dospělých jsou jejich názory naivní, ve svých vlastních očích jsou ale jejich myšlenky důležitější než všechno ostatní. Chcete-li si odpočinout, zasmát se a nepřemýšlet u čtení, je tohle přesně to, po čem byste měli sáhnout.  Stejně jako knižně, tak i elektronicky tuto knihu vydalo v roce 2015 nakladatelství Backstage Books.

Když jsem tuhle knížku vyndala z obálky, našla jsem na ní takový ten žlutý lepící papírek, na kterém mi autor napsal, že bude rád, když knihu po dočtení věnuji místní knihovně, nebo ji někomu dám, aby se dostala k dalším čtenářům. A to mám přesně v úmyslu. Věnuji ji knihovně. Jen je škoda, že ji neopatřil autogramem, taková kniha má pak u čtenáře větší váhu. Ale budiž to výzva pro mě, abych se pokusila domluvit v naší knihovně Richardovo autorské čtení. Mohlo by se to podařit. Naše obec je na tom čtenářsky velmi dobře a podobné akce se u nás konají často. Třeba to vyjde a vyžebráme na Mistrovi i ten podpis. Prozatím se budeme muset spokojit s jeho blogem http://richardskolek.blog.cz/, který je rovněž velmi zajímavý.

Žánr: Průvodce/ Cestopis
Obálka: František Teichmann
Jazyková úprava: Mgr. Martina Skoumalová
Fotografie: Václav Turek ml., RŽD, MMŽD a CMŽT
Vydavatel: Václav Turek ml.
Rok vydání: říjen 2015, vázaná
Počet stran:  235
ISBN: 978-80-904790-1-2
Hodnocení: 100 %

Miluju cestopisy. A obdivuji lidi, kteří je píšou. Projedou kus světa, aby pak ostatním podali svoje svědectví o tom, jak to chodí jinde, jací taM žijí lidé a v jakých podmínkách, v jakých kulturách, co si na sebe oblékají, jaká jedí jídla a podobně. Zkrátka cestopisy jsou jako pohledy do jiných světů, prostřednictvím duše cestovatele – vypravěče. Václav Turek je český cestovatel, fotograf a spisovatel. Jeho hlavním cestovatelským cílem je Rusko a země bývalého Sovětského svazu. Na svém kontě má několik knih s touto tématikou: BAM – Bajkalsko-amurská magistrála, Krugo Bajkalka nebo Putování jižní Sibiří. V roce 2015 poskládal a vydal báječnou plnobarevnou publikaci, kterou nazval jednoduše Transsibiřská magistrála, kterou jsem náhodou objevila, a okamžitě jsem věděla, že ji musím mít.

Nikdy jsem ji neprojela a pochybuji, že ji kdy v životě projedu, ale i tak mě velmi přitahuje. Jednak proto, že máme dobrého kamaráda, který hodně cestuje a kromě poutavého vyprávění o Aljašce nebo Novém Zélandu nám vyprávěl právě o Transsibu. A v neposlední řadě, řekla bych možná v první řadě, mi jakákoli zmínka o ní připomíná mého pradědečka Josefa Kordu. Znám jej pouze z vyprávění a vím, že byl nejen hudební skladatel, ale také legionář a se symfonickým orkestrem, jehož byl dirigent, projížděl právě Transsibiřskou magistrálu. Fotek se dochovalo jen pár a každá spojitost s ním mi krapet rozechvívá ruce. Kdyby to dnes viděl, byl by hodně překvapen, říkám si při listování knihou.

Zběžným pohledem na Obsah, který je hned v úvodu knihy, je jasné, že tahle publikace je velmi podrobná. Čtenář tedy hned vidí, na co se může těšit. Tak například: Fakta a rekordy, Železniční úseky, Časová pásma, Historické a současné tratě Transsibu, najde tu i kapitoly Před nástupem do vlaku, Typy vlaků, Vagony, Život ve vlaku, něco Z historie ruských železnic, Historické obvody, Mosty nebo třeba Moskevská vlaková nádraží. Co mě ale velmi zaujalo, jsou Hlavní města tratě, kde je vyjmenováno patnáct hlavních měst, od startovní Moskvy až do cílového Vladivostoku. Jsou tu také Města historické tratě, těch je šest, a Města Kazaňské a Nižegorodské tratě, která jsou po jednom. Následuje kapitola Československé legie v Rusku, Přírodní zajímavosti a památky a potom už je jen Závěr.

Bezmála dvěstěčtyřicet stran nabitých informacemi, seznamy, fotografiemi a zajímavostmi zaujme jistě každého, kdo alespoň jednou slyšel o nejdelší železnici na světě, měřící nekonečných 9 288 kilometrů. Běží přes dva kontinenty, dvanáct oblastí, pět krajů, dvě republiky a jednu autonomní oblast, protíná šestnáct řek, projíždí kolem nejhlubšího jezera na světě. To se píše v první kapitole o faktech a rekordech. Najdete tady informace o největším stoupání, nejrovnější části magistrály, o nejdelších mostech, o nejdelším tunelu, který je, jen tak mimochodem, dlouhý přes sedm kilometrů. Jsou tu informace o tempu výstavby a ceně výstavby v rublech a o jediném, nádraží na světě, které je z mramoru. To najdete ve stanici Sljuďjanka.

V kapitole o historických a současných tratích Transsibu je několikastránková tabulka, kde jsou seřazené jednotlivé stanice, jak jdou za sebou, i s kilometrovým vyjádřením. Tak jsem si říkala, že kdybych šest dní, po které trvá cesta z bodu A do bodu B, seděla ve vlaku na téhle železnici a tuhle knihu měla v ruce, mohla bych si dělat puntíky, kde se zrovna nacházíme. Našla jsem tu samozřejmě i vysvětlení, že význam pojmenování trati znamená „skrz Sibiř“. Prapůvodní název zněl „Velká sibiřská cesta“. Dochované fotografie ukazují, jak vypadaly první mosazné jízdenky a jinde se dočtete, že doběhnout na nádraží na poslední chvíli, se rozhodně nevyplácí. Zajímavé je i rozdělení vlaků podle typů, stejně tak, jako vagóny, které jsou od těch obyčejnějších až po luxusní kupé. Další kapitola vypovídá o životě ve vlaku. Přeci jen šest dní, to je velký kus života na cestě, s cizími lidmi, kteří po dvou dnech už tak cizí nejsou, ale žijí tady spolu celý den, od rána do večera, samozřejmě včetně spánku. A každý cestující musí mít pohodlí a cestovat důstojně, což se děje podle přísných pravidel. Například do vlaku nesmí nastoupit opilí lidé a konzumace alkoholu ve vlaku je povolena pouze v minimálním množství, to znamená, tak jedno pivko nebo sklenku vína po obědě či večeři. Kdo dělá výtržnosti, je bez milosti v příští stanici z jízdy vyloučen. Prostě ho vysadí a na shledanou. Dostaň se, jak chceš, a peníze ti nevrátíme. Myslím si, že je to v pořádku. Zamezí se tím obtěžování ostatních cestujících. Najdete tady zajímavosti o hlavních městech na trati, včetně toho, v jakém časovém pásmu se nacházejí. Kromě mnoha krásných a kvalitních barevných fotografií jsou tu i praktické rady o muzeích, dopravě nebo pamětihodnostech. Současné fotografie střídají dobové černobílé s mnoha poznámkami, jak se železnice stavěla a jak to tehdejší dělníci vůbec neměli jednoduché.

V závěru knihy je kapitola o přírodních zajímavostech a památkách, kde jsou skutečné zajímavosti o turistickém okruhu po historických městech, kterému se říká Zlatý okruh, a jehož základ tvoří osm měst: Vladimir, Suzdal, Ivanovo, Kostroma, Jaroslavl, Rostov-Velikij, Pěreslavl-Zalesskij a Sergijev-Posad. Všechna tato města jsou na seznamu UNESCO. Aby byl prstenec kompletní, řadí se sem ještě čtrnáct dalších měst, mezi kterými je třeba Moskva, Alexandrov nebo Rybinsk. Následuje řada fotografií a informací z těchto měst a po nich pak i další zajímavosti, například přehrada v Divnogorsku nebo jezero Bajkal a jeho okolí. A jsme na konci knihy, kde už najdete jen Závěr, ale i ten je nabitý zajímavostmi. Píše se tady třeba to, že magistrála je absolutně moderní a spolehlivý systém, vlaky na ní jezdívají přesně, zpoždění bývá výjimečné, pouze při velkých rekonstrukcích tratě nebo přírodních katastrofách. Na straně 232 mě zaujalo, co píše autor mimo jiné i toto: „Do Ruska jezdím od roku 2000 a cestováním po různých oblastech Ruska jsem strávil už 340 dní. Vlakem, lodí, autem i autobusem jsem najezdil po této nádherné zemi 56 000 km a pěšky jsem ušel 1 500 km. Za tuto dobu jsem měl možnost udělat si na Rusko vlastní názor, který je zcela jiný než ten, který nám občas prezentují naše média.“ To by mohla být pěkná tečka, co říkáte? Opravdové fandy a znalce možná potěší odkaz na autorův web, http://www.dovolena-rusko.cz/, kde se jistě pokochají přehršlí zajímavých informací.