To bylo patnáctiminutové čekání ve vestibulu stanice Bořislavka uprostřed ledna…

A pak přišel ten osudný večer, kdy to všechno nabralo úplně jiný směr…
„Podivej se na fb,“ přišla jí esemska. Protočila oči a zapnula počítač. Šedesát osm mailů ve spamu. A jé, tam zas někdo pěkně řádí, napadlo ji, když mazala oznamovací maily, kdo z jejích přátel vložil komentář k příspěvku. A pak to uviděla. Na jeho zdi byly jeho a její fotka a u toho oznámení, že jsou ve vztahu. A pod tím šedesát osm komentářů. Začetla se a krev se v ní začínala vařit. Jeho živá diskuse s jejími přáteli nabírala obrátky. Zběžně četla komentáře o tom, jak on ji miluje a vezme si jí, ať se to někomu líbí nebo ne, že je žena jeho srdce a to nejlepší, co ho potkalo. Kamarádky to komentovaly tak, že jim to přejí a budou péct svatební koláčky, ale že ji už dlouho neviděly, protože ona je hodila úplně přes palubu. Že prý slíbila, že se u jedné z nich zastaví v úterý, až bude mít syn kroužek, ale že se ani neukázala, a to kamarádky přece nedělají. Jeho komentář: „No jo, to jsou ty její úterky. Ale ona se zase mezi vás vrátí a ráda. Aspoň mi přestanou chodit anonymy od těch vašich lidí.“ Cože? On se snad úplně zbláznil. Zuřila. „Kdoví kam chodí, když říká, že syn má bowling,“ rozepsal se zase on. Na to několik nicneříkajících reakcí od kamarádek. Rolovala dál. Dozvěděla se, že ona je pro něj celý svět a že on by ji chtěl požádat o ruku. A že záleží jenom na ní, jestli si ho vezme. Následovaly citu a upřímnosti prosté „gratulace“ a jeho ujištění, že tohle má být pro ni překvapení a že to bude překrásná svatba i kdyby ji měl unést a měla by být tajná…. Seděla a zírala na monitor. Popadla telefon a vymačkala jeho číslo.
„Prosim, Holý,“ ozvalo se téměř okamžitě.
„No tady taky prosim, Lukešová,“ nadechla se. „Můžeš mi říct co to jako má znamenat?“
„Jako co myslíš?“
„Neptej se tak hloupě, děláš si ze mě srandu? Co tim jako sleduješ, psát takový věci na fejsbuk?“
„Jaký věci?“
„Ty máš drzost dát si moje přátele do svých přátel a řešíš tam takovýhle ….“ Zrak jí padl na monitor. „… věci,“ nadechla se. „Co to jako má znamenat?“
„Co jako?“
„Tímto žádám Stelinku Lukešovou o ruku,“ četla na obrazovce. „A to je jako co?“ nemohla popadnout dech.
„No,“ řekl tím svým tónem, ze kterého se dalo slyšet něco jako To se mi povedlo, co?
„Co no…? To už jsi ale opravdu přehnal, nezdá se ti? Takhle se to přece vůbec nedělá.“
„A cos čekala?“ opáčil. „Jako že snad přijedu s pugétem a kleknu si na kolena?“
„No třeba… cokoli,“ koktala. „Ale tohle…“
„No…a,“ dramaticky se odmlčel. „Vezmeš si mě?“
„Cože ???“
„No jako za muže.“
„Po tom představení na fejsbuku? Mám tlak dvěstědvacet. To jsi malinko přehnal.“
„Ale to jsem chtěl,“ uchytl se. „ Ani nevíš, co jsem se dozvěděl. Teď už vím aspoň pravdu.“
„Jakou pravdu?“
„Třeba jak je to s těma tvejma úterkama?“
„Co to meleš, prosim tě?“
„No, vidíš, slíbilas kamarádce, že přijdeš a nepřišla jsi, no asi sis někde užívala co?“
„Jsi posedlej, tohle nebudu poslouchat.“
„No třeba měla ta matinka tvýho bejvalýho pravdu, když mi tenkrát napsala, že když tě nebudu každej den hoblovat, že si najdeš jinýho.“
„Přestaň,“ vykřikla. „Nebuď nechutnej, tohle jsme snad už probírali ne? Pamatuješ? Když o mě tehdy psala na fejsbuku ty věci, jak jsi se vztekal a byl jsi ….“
„Jo, jenže to jsem tě ještě neznal.“ Odkašlal si. „A vezmeš si mě?“
„To nemyslíš vážně, takovou otázku. Ne, teď si tě nevezmu, není na to vhodná chvíle.“
„Ale já tě miluju, chápeš to?“ zvýšil hlas.
„Já vím.“
„Tak proč mě takhle ničíš? Proč mě nechceš?“ Skoro křičel.
„Prosila jsem tě, abys byl ke mně upřímnej, abys mi říkal všechno.“
„Já jsem ti ale řekl všechno, i to, že mám podmínku.“
„Já vím. Ale stejně mám dojem, že mi neříkáš všechno.“
„A baví tě to takhle mě ničit? Pořád mě obviňuješ, že ti lžu a lžu a lžu, do prdele lásko, já jsem ti nikdy nelhal…“ Křičel až si dávala sluchátko dál od ucha.
„Nebuď na mě sprostej, já s tebou taky mluvím slušně.“
„Jo, ty mě akorát ničíš, zničilas mi život, já tě miluju a tys mě dostala na kolena.“
„Prosim tě, nepřeháněj… Nadechni se a začni žít.“
„Jak můžu žít bez tebe?“
„Jsi na mě závislej, Kamile, vzali jsme to asi hodně rychle. Odpoutej se ode mě a uvidíš, že ti bude líp. Nám všem.“
„Ale já tě miluju, já bez tebe nemůžu žít, rozumíš?“
„Já jsem po tobě chtěla jen upřímnost, víš?“
„Já jsem ti vždycky všechno říkal.“ Pauza. Nadechl se a vykřikl: „Já tě zničím, rozumíš? Budeš trpět jako já. Zničím tě, ty svině zkurvená….“ Zmáčkla červené tlačítka a třásla se jako osika. To je ta láska? V uších jí zněla jeho poslední slova. Přecházela po pokoji a nebyla schopná se na nic soustředit. Najednou dostala strach. Poznala už párkrát, co umí, když zuří. Křičel, byl vzteklý, ale tohle jí nikdy neřekl. A teď přijde smršť esemesek a zpráv na facebooku. Sedla k počítači a najela na jeho profil. V tu chvíli se ale pod jeho příspěvkem objevil nový komentář: „Omlouvám se všem ale Stelinka je obyčejná děvka.“ Roztřásla se po celém těle. A naskočila jí nová zpráva: „Jsi nevětší kurva kterou jsem měl a ten tvůj tlustej parchant taky a já ti udělám peklo jako jsi udělala ty mě“.

A pokračování až knižně

„Pomoc,“ zavolala jsem. „Pomoz mi.“
„Podej mi ruku,“ volal na mě, ale já ho v mlze neviděla. Slyšela jsem jen jeho hlas, který se mi vzdaloval. Byla mi zima. Musím se dostat na druhý břeh, to byla jediná logická věc, která mě napadla. Začala jsem neobratně plavat ve studené vodě a neviděla před sebou nic než bílou mlhu. Nevím, jak dlouho jsem plavala, ale pak jsem konečně pod nohama ucítila pevné dno. Sláva, jsem zachráněna. Hlavou mi proběhlo, že domů dojdu v mokrém oblečení úplně promrzlá.
„No vidíš, dokázala jsi to,“ ozvalo se a já se vydala za tím hlasem. „Ještě kousek a jsi tady.“ Hlas se přibližoval a já pomalu lezla na břeh.

Vylezla jsem a strnula. Stál tam Aleš, moje školní láska. Vedle něj moje babička Růženka z Hostivaře. Vedle ní moje sestřenice Pavlínka. A hned vedle ní Tomáš, manžel sestřenice. A pětici uzavíral můj strýček Vašek. Všichni se smáli a tleskali. „Zvládla jsi to. Jsi naše šikovná holka.“

A pak jsem se probudila. S očima dokořán jsem zírala do tmy a vedle sebe slyšela pravidelné oddechování mého muže. Bože, co to mělo znamenat? Ti všichni, kdo byli v mém snu, tu už nejsou. Všechny jsem oplakala a na všechny často vzpomínám. Bylo hezké je vidět, ale proč za mnou přišli? A proč všichni najednou? A proč mezi nimi nebyl nikdo, kdo je ještě mezi námi?

Přemýšlela jsem o tom celý den. A skoro celý den jsem proplakala. Vidět je tak všechny pohromadě, to bych si ještě jednou opravdu přála!

P.S. Za dva dny jsem pochopila význam toho snu …..

A tak jsem umístila (přímo rafinovaně, jak říkal pan Jiří Kodet v jedné ze svých historek, ale tam šlo o jahodu na vrcholku několikaposchoďového dortu) celou kilovku do hrnce, zalila ji vodou a šoupla to na plotýnku. A pak došlo asi k zatmění nebo co. Když jsem stála nad hrncem, ze kterého se valil místo libé vůně jen oblak dýmu, vzpomněla jsem si na tu známou scénu z české komedie: „A tak tady sedim a sedim a kecám a kecám…“ Prostě jsem se zapovídala.

„Nemůžeš mi říct, že vařím čočku?“ obořila jsem se na svého muže.    „Aha,“ chtěl být vtipný. „Jak na Nový rok…“                                      „Co tím chceš říct?“ štěkla jsem po něm a vysypala obsah hrnce, který jsem předtím úplně nesmyslně promíchala, na plech. No přece to nevyhodím. Nimrala jsem se v té hmotě a oddělovala černá zrníčka od těch, které vypadaly normálně. A na mysl mi přišla další scéna. „Jedno zrnko popela, jedno zrnko máčku…“ zpívala si Popelka, když přebírala mák. Ještě že ta čočka není mrňavá jako maková semínka.

„Mami, to je nějaká nová hra?“ zjevil se mi za zády syn a zvědavě mi nahlížel přes rameno.                                                                             „Zmizni, nebo mi pojď pomoct,“ řekla jsem mu vztekle a on zmizel. Už mi nebylo do zpěvu. Ale byla jsem statečná a   poprala se s tím.

Jedli jsme o hodinu později a nejlepší prý bylo to uzené a volské oko, říkali moji chlapi. Tak nevím, co to jako mělo znamenat, ale budu si na sebe muset dávat větší pozor. Zkrátka jak na Nový rok …

   A pak jsem chvíli stála opodál a pozorovala lidi. Jeden pán nevěřícně pohlédl na dveře a ne, aby je zkusil. Vytáhl mobil a vyťukal číslo napsané na dveřích. „Dobrej, vy máte zavříno?“ Krátká pauza a pak: „Jo ták, tak to mě nenapadlo.“ Strčil do dveří vší stokilovou silou a vpadl do náruče té paní, co mě převálcovala ve dveřích… Jedna babička klepala na ty dveře tak dlouho, dokud jí prodavačka nepřišla otevřít. „Ale babi, proč nejdete dovnitř?“ Babička řekla nevinně: „Ale děvenko, nemáte tu to držátko.“ Když za ní zaklaply dveře, pohnula jsem se směrem k tramvaji. Celou cestu jsem přemýšlela o tom, jaký má sebemenší změna psychologický efekt. Lekneme se, že jsme něco ztratili. A začneme zmatkovat. A tak to funguje u většiny z nás. Aspoň myslím….

„Aleši, co tady děláš?“
„Čekám tu na tebe,“ odpověděl klidně. Pak mě k sobě přivinul a v tom objetí jsme setrvali nekonečně dlouho. „Půjdeme?“ řekl po chvíli a vzal mě za ruku. Nezmohla jsem se ani na slovo a prošla s ním dveřmi, za kterými byla dlouhá, zářivkami osvětlená chodba. Najednou byl o tři kroky přede mnou a já mu nemohla stačit.
„Aleši,“ volala jsem, „počkej na mě“. Chvátala jsem za ním, ale pořád se mi vzdaloval. Skoro jsem běžela a pořád na něj volala. Stál na konci chodby a usmíval se svýma modrýma očima za silnými brýlemi. „Počkej přece, “ volala jsem, ale on byl pořád dál. Volala jsem, ale najednou jsem ze sebe nevydala ani hlas. Ústa se mi otvírala, ale nevyšel z nic ani zvuk. Potom mi zmizel úplně, rozplynul se a já jsem křičela ze spaní.

Nevím, co to znamená, co mi přišel říct. Zemřel před téměř dvaceti lety a já jsem ho nikdy nepřestala milovat….

Dneska jsem se na přechodu s příchodem prvních kapek přistihla, jak koukám závistivě po lidech a podle velikosti jejich zavazadla odhaduji, jestli by se jim tam ten deštník vešel. Paní přede mnou si roztáhla velké kytičkované paraple a schovala se pod něj úplně celá. Vjel do mě vztek.

Tuhle jsem to zase neodhadla a než jsem došla od metra do kanceláře, byla jsem úplně celá promočená. Příhodnější označení je turch. Až na spodní prádlo. A to jsem i běžela, což se zrovna mně moc často nestává. Ale kapky byly rychlejší a dostaly mě už za prvním rohem. A poučila jsem se snad? Ani nápad. Nevím, kde se ve mně bere taková lehkovážnost. Sice mi trocha vody neuškodí, ale takové důsledky jsou úplně zbytečné. Obdivuji distingované pány, kteří nosí prostorný deštník s krásnou dřevěnou rukojetí zavěšený na svém předloktí za každého počasí.

Mně ten deštník prostě překáží. A tak moknu, vztekám se a pak to ještě všem říkám… Není to snad lehkovážnost?

]]> https://qenda.rehec.cz/928433-takova-lehkovaznost.php/feed 2 https://qenda.rehec.cz/928428-jak-jsem-delala-ridicske-zkousky.php https://qenda.rehec.cz/928428-jak-jsem-delala-ridicske-zkousky.php#comments Thu, 09 May 2013 20:21:10 +0000 http://qenda.rehec.cz/?p=928428 Celý příspěvek →]]> Je to už opravdu mnoho let, ale tomu příběhu se pořád směju, a vlastně jsem ho skoro nikomu neřekla. Zahálel načmáraný na papíře už dost dlouho, a tak jsem se rozhodla, že jej zařadím mezi ty ostatní.

 Psal se rok 1989, mě bylo čerstvě osmnáct a nastal můj den D – dělala jsem závěrečné zkoušky v autoškole. Na tom samotném by nebylo ani kouska veselého, když si vzpomenu na to, jak jsem se pokaždé, když jsem usedla za volant staré stodvacítky, klepala jak ratlík. Ale ten den to bylo jinak. K úsměvu mě vybízel už jen samotný pohled na příslušníka, který při písemných testech pořád chodil po třídě a divně se pitvořil. Ale zatím to pořád ještě šlo.

A potom jsme sedli do to toho modrého vozidla a mně se chtělo smát ještě než jsem zavřela dveře. A co potom teprve během jízdy…

Když jsme jezdili s panem instruktorem zkušební jízdy, byla jsem zvyklá, že jsme objeli travnatý ostrůvek a zase jeli zpět. Jenže teď to bylo jinak.

„Tak, teď jeďte vlevo,“ řekl v tom místě příslušník. Dala jsem blinkr, objela ostrůvek… „Myslel jsem vlevo, když jsem říkal vlevo. Ne, abyste to objela,“ vztekal se.

„Ale my jsme s panem instruktorem vždycky ten ostrůvek objeli…“ špitla jsem já.

„Ale my dnes děláme zkoušky, víte?“obořil se na mě. „Víte, co je to vlevo?“

„Vím,“ pokrčila jsem rameny.

„Dobře,“ řekl s ulehčením. Ale od té chvíle jsem mu byla asi podezřelá a on si dával větší pozor. K naší „základně“ zbývalo už jen pár desítek metrů, když začalo poprchávat.

„Klestilová,“ tak jsem se tenkrát jmenovala. „Klestilová, proč si nezapnete stěrače?“ zeptal se mě, jakoby to bylo nějak důležité.

„No,“ hlesla jsem. „No já jsem si myslela, že už ten kousek dojedu…“ Slyšela jsem jen zaskřípání zubů a potom těžké polknutí. Před učebnou jsem vypadla z vozidla, ani nevím jak a začala se třást strachy. To jsem tomu asi dala, říkala jsem si. Čekala jsem se skupinkou ostatních, kteří také měli svůj den Dé a sdělovali jsme si svoje zážitky.

„Potřebuji jednoho dobrovolníka, který mi půjde s něčím pomoct,“ ozvalo se za námi. Ten příslušník, co seděl v autě vedle mě byl prý snad kapitán nebo co.

„Já půjdu,“ řekla jsem bez rozmýšlení. „Aspoň mi to čekání uteče.“ Pak jsem mu pomáhala lepit fotky do fungl nových řidičských průkazů, vyplňovali jsme nějaké papíry a přitom jsem si povídali.

A odkud že to jste?“ podíval se do papíru a zvedl obočí. „Z Buštěhradu? Ale ne…“ Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Tak to abych si na vás dával pozor, mám tam švagra, tak až se budete chystat vyjet na silnici, dejte vědět, vezmu si dovolenou a nevylezu z domu.“ Asi si myslel, že se tomu zasměju.

„Ale nebojte se,“ řekla jsem klidně. „Budu se stěhovat.“

„Opravdu? A kam?“ jakoby najednou pookřál.

„Do Statenic, to je kousek za Prahou.“

„Tam to znám, tam mám sestřenici,“ v jeho hlase bylo slyšet zoufalství. „A máte u sebe korunu čtyřicet pět?“ Podívala jsem se na něj nechápavě a začala si šacovat kapsy. „To proto,“ řekl veledůležitě, „abych tu patronu, kterou vás zastřelím nemusel platit ze svýho…!“

Řidičák jsem nakonec přeci jen dostala, my dva jsme se víckrát neviděli a za ty roky je ze mě řidička, aspoň si myslím, celkem slušná.

Došlo mi, jak moc mi chybí sestřenice Pavla. Odešla znenadání. Mladá, šikovná, dravá a hrdá. Za těch 35 let, které nám byly dopřány strávit tady spolu, jsme toho o sobě taky věděly dost. Ale pořád to bylo málo. Říkám si, že kdybych toho byla bývala věděla víc, mohla tu s námi ještě být. Jenže víte jako je to s kdyby. A já jsem si na ni nenašla čas. Volaly jsme si často a slibovaly, že se sejdeme. Vždyť je čas, musíme to naplánovat, samé výmluvy. Jen tohle tlachání bylo zbytečné mrhání časem. Od té doby už neříkám „vždyť je čas“. V poslední zprávě, kterou mi poslala pár dní před odchodem tam nahoru, mi napsala: „A dej pusu malýmu.“ Nikdy na něj nezapomněla. Ani ve chvíli, kdy jí bylo asi hodně zle a bojovala o svůj vlastní život. A já to vůbec netušila. Zatímco jsem četla její milá slova, jí zbývalo už jen pár hodin života a nikdo z nás to netušil.

Obě mi moc chybí. Jako kamarádky, jako příbuzné, jako ženy, jako lidské bytosti.

Scházejte se s těmi, které máte rádi. Říkejte jim, že je vám s nimi dobře. A neodkládejte to tak jako já z úplně nesmyslných důvodů. Protože najednou přijde střih, něco se najednou zastaví a už se to nerozběhne. A vám pak zbudou jen slzy a výčitky, že pro vás nemělo být nic tak důležité, jako blízkost spřízněné duše. A nemusí to být příbuzní. Může to být vlastně úplně kdokoli, na kom vám záleží. A jemu zase na vás.

Došlo mi, že čas je opravdu pojem velmi relativní.

Věřte mi!

Není to tak dávno, kdy jsem cítila tlak v žaludku. Asi jsem snědla něco, co mi nesedlo, říkala jsem si, to se srovná hrnkem černého čaje. To bylo po obědě. Jenže se to nesrovnalo ani do večeře a nebylo to o nic lepší ani druhý den. Tak jsem si nasadila dietu rohlík a čaj a konejšila se ujištěním, že to samo přejde. Jenže ani rohlík s čajem nevedl k lepším výsledkům. Bylo mi pořád stejně a navíc jsem byla strašně unavená. Možná pomůže, když se z toho prospím. A tak jsem prospala celý víkend. Občas jsem se probudila, protože rodina mě taky potřebuje, téměř v předklonu jsem bloumala bytem a dělala to nejdůležitější jako oběd a večeři a zase jsem ulehla s přesvědčením, že v pondělí ráno vstanu jako rybička.

V pondělí ráno jsem vstala. Sice ne jako rybička, ale bez bolesti žaludku.  Ta odezněla, ale jen proto, aby se přesunula o kousek níž. Bolelo mě celé břicho a já byla ráda, že v sobě udržím aspoň ten čaj. Do práce jsem odchvátala jako obvykle, ale trpěla jsem jako zvíře a měla pocit, že těch osm hodin nikdy neskončí. Domů jsem přijela jako omámená, kontrola domácího úkolu proběhla jakoby mimochodem, udělala jsem to nejnutnější a už se těšila do postele. Bolelo mě celé břicho a nemohla jsem najít žádnou polohu, ve které by byla bolest snesitelnější. Už jsem váhala, jestli nezajedu na pohotovost, ale na to jsem byla příliš unavená. Ležela jsem bezvládně na pohovce u televize a neměla ani sílu přelézt si do postele. Dění kolem sebe jsem nevnímala, po pravdě, bylo mi všechno jedno. Chtělo se mi jen spát a spát. Tohle musí přece jednou skončit, slyšela jsem svoje podvědomí. Usnula jsem tvrdým spánkem a vzbudila se až ráno, v podivné poloze na pohovce v obýváku. Podařilo se mi vstát. Nohy jsem za sebou táhla a ruce jsem měla jak z olova. Představa, že se budu oblékat a pojedu autem do práce, pro mě byla přímo nereálná. Horko těžko jsem udělala snídani a pak se rozhodla. Nejedu nikam. I přejít z jedné místnosti do druhé mě vyčerpávalo natolik, že už mi na nic jiného síla nezbyla. Jakmile se v sedm za Ondrou zavřely dveře, vlezla jsem do postele a vzbudila se v jednu, když přišel ze školy. V očích měl starost. „Neboj, broučku, já se z toho vyspím, asi mám nějakou střevní virózu, to nic,“ snažila jsem se na něj usmát, ale nešlo to. Ta bolest byla všude. Bylo mi, jako by mi v břiše hořel oheň a už mě to bolelo i vzadu na ledvinách. „Jsem jen unavená, prosím se a budu fajn, neboj se. Na ten bowling za tebou přijdu.“ Než jsem zavřela oči, zase jsem spala. Probudila jsem se v půl čtvrté a věděla, že v pět musím být o pár ulic dál, kde se Ondra snaží na bowlingovém turnaji. Normálně je to cesta tak na sedm minut. Já jsem to šla skoro dvacet a byla jsem strašně vyčerpaná. Dosedla jsem ke stolečku a potřebovala se vydýchat. Takový výkon, který mám za sebou, byl hodný obdivu. Uvnitř jsem se cítila strašně maličká, nicotná a zbytečná. Tupě jsem koukala na kluky, jak se snaží a musela se přemáhat k povzbuzování. Co se to, sakra, se mnou děje? Asi budu muset zajet opravdu na tu pohotovost. Už to trvá strašně dlouho. Sice bez teploty, ale bolest břicha může bát zrádná. A ještě k tomu ty záda…. Byla jsem smířená s realitou, seděla tam v bolesti a neprožívala žádné emoce. Neměla jsem ani radost, ani vztek, nebylo mi smutno, nechtělo se mi brečet, možná to byla stav apatie, možná. Chovala jsem se jako stroj. Když dohráli, zvedla jsem se, oblékla, vzala kabelku a spolu s Ondrou jsme odešli do mrazivého odpoledne. Bylo mi jedno, že je zima. Bylo mi jedno, že padá sníh. Bylo mi jedno úplně všechno.

Ve středu jsem se cítila ještě hůř. Vstala jsem jako stroj, udělala snídani, oblékla se a nalíčila a ta bolest byla všude. Na rozdíl od včerejška jsem ale dnes už od rána byla schopná přemýšlet. Vzpomínala jsem na chvíli, kdy mi bylo ještě úplně fajn. A najednou mi došlo, že před pár dny vznikla situace, která mě hodně zranila. Lépe řečeno, byla vyvrcholením stavu, který jsem prožívala už dávno. Někomu jsem už dlouho chtěla otevřeně říct….. Chtěla jsem ho prostě poslat do háje a říct, ať už mě konečně nechá na pokoji a nešťourá se mi pořád v životě. Když mi tohle došlo, bylo půl páté odpoledne a seděla jsem s hrnkem čaje na terase. A ten pocit uvolnění a odeznívající bolesti byl neuvěřitelně rychlý.

Vzala jsem telefon a našla správné číslo. „No ahoj,“ řekla jsem rázně. „Chci s tebou už dlouho mluvit….“

A bylo to. Nesmějte se, že jsem blázen.  V šest hodin nebylo po bolesti ani památky. A přišla první noc, kdy jsem se opravdu dobře vyspala.

Teď asi čekáte, co z toho plyne za poučení. Mně z toho vyplynulo jediné: musím se mít víc ráda, poslouchat svoje tělo a nehrát ty pitomý hry na neupřímnost. Ono je to někdy jednodušší, držet v sobě to, co si opravdu myslím jen proto, abych druhému neublížila. Jenže proč to budu dělat, když nakonec ublížím stejně jen sama sobě? Tenhle vztyčený prst mě dokonale probudil. Už to nechci zažít. Už nechci trpět bolestí, už nechci být neupřímná. Mám syna, který mě potřebuje zdravou a usměvavou, mám muže, kterému se ani trochu nelíbí, když se mračím. Teď už říkám věci otevřeně, ať se vám to líbí nebo ne. To přece neznamená, že když řeknu svůj názor i přesto, že je jiný než názor toho druhého, že ho nemám ráda.

Mně taková zkušenost stačila. Třeba to znáte, třeba ne, třeba se mi smějete, třeba taky ne. Já jsem ale našla svoji pravdu. A dává mi to všechno smysl. A žije se mi lépe, to mi věřte!