Jirko, je málo času, tak jen krátký rozhovor: co je to za akci, na kterou se tolik těšíte?
I přesto, že máme léto nabité koncerty, na tohle jsme si čas udělali a připravili charitativní koncert. Celý večer bude ve znamení pomoci psům, přesněji Psímu útulku Bouchalka u Buštěhradu (www.psiutulekbouchalka.eu).V rámci programu chceme představit nejnovější album „ČAPÍ“ a moc se na ten večer těšíme. Vstupné je zdarma a my věříme, že přijdou hodní lidé, kterým život pejsků v útulku není lhostejný. Chtěl bych touto cestou poprosit ty, kdo se na nás půjdou podívat, jestli mohou přinést nějakou tu drobnost, která pejskům pomůže.

Co máš přesně na mysli?
Může to být cokoli, co pejskům pomůže. Ať jsou to deky, obojky, granule, konzervy, vodítka, ale také finanční dary, za které potom může vedení útulku zakoupit potřebné věci, oni sami vědí nejlépe, co pejskové potřebují. Následující týden všechny dary předáme majitelům útulku a všechno zdokumentujeme. Nesmím ale zapomenout na poděkování Simonce a Michalovi z Pivnice Ha Hřišti, že nám tahle akce vůbec mohla vzniknout.

Kdo na téhle charitativní akci vystoupí?
O tomhle moc mluvit nemůžu, protože kromě nás, tedy kapely Maniac, je na programu ještě překvapení a to nemůžu prozradit.

Tak řekni alespoň něco o vaší kapele, pro případ, že by vás někdo neznal…
Jmenujeme se Maniac a hrajeme pop-punk. S bráchou Markem a kamarádem Tomášem Müllerem jsme kapelu založili v roce 2011, tehdy ještě pod názvem Bonebroke. V roce 2014 jsme se rozhodli pro změnu názvu a vlastně to přišlo tak nějak samo – všichni nám říkali, že jsme na podiu hrozný blázni. Tak proč se tak nepojmenovat. Sedlo si to jako pr*el na hrnec. Máme za sebou už pěknou řádku úspěchů – dva hudební nosiče, téměř čtyři stovky koncertů, festivalů a pivních slavností po celé republice. Čím dál častěji hrajeme i v klubech a festivalech v Německu (Rock Für Ein Buntes Vogtland 2015 v Netzschkau, Drážďany, Mnichov atd). O vlastní tvorbu se nám stará náš kytarista, skladatel a textař Marek Bareš,  s občasnou pomocí mojí a našeho táty Jiřího Bareše. Důraz klademe hlavně na vtipné texty, kvalitní melodie, kontakt s publikem a profesionální živá vystoupení.

V jakém složení hrajete?
Já – zpěv a sample player, Marek Bareš – kytara a zpěv, Tomáš Müller – basa a zpěv a Miloš Blaháček – bicí.

A poslední blesková otázka: která tři slova charakterizují vaši kapelu?
Sranda, dřina a profesionální přístup. A jestli dovolíš ještě do čtvrtice – každá bota jiná, jinak už mě lidi neuvidí.

A já mohu osobně potvrdit, že na koncertech těchto „maniaků“ je opravdu bezvadná atmosféra. Jirka Bareš junior dokáže rozpohybovat obecenstvo a nikoho nenechá v klidu. Proto se na tenhle večer opravdu moc těším. A hlavně: je pro dobrou věc!

Takže pro shrnutí:
Kdy?   26.8.2016 od 19:30 do 21:30
Kde? Pivnice na hřišti, Únětická 783, Horoměřice
Vstupné? ZDARMA, resp. dárečky pro pejsky

Text: Renáta Šťastná
Foto: autorka a archiv kapely Maniac

Taneční skupina Beseda z Prahy

KNĚŽEVES – Miluju tradice. V Kněževsi nedaleko Prahy si na tradice potrpí, proto tam moc ráda jezdím, pokaždé se tam cítím skvěle a jsem srdečně vítána, jakmile se tam objevím. Stejně tak jsem se tam objevila i v sobotu 14. května 2016. Na tuhle návštěvu jsem se těšila několik měsíců. Na programu byly totiž další Novodobé Staročeské Máje, letos již páté v pořadí. A já jsem věděla, že to bude velkolepá akce, plná radosti, píle, přátelství a soudržnosti.

Co jsou Staročeské Máje?
Kroniky praví, že podle lidových tradic bývá začátek května spojován se stavěním májek, což je zvyk je prastarý a zná jej celá Evropa. Ověnčený strom vždycky symbolizoval nejen jaro, ale také lásku. Stromy určené pro stavění májky musely být silné, rovné a vysoké. Nejčastěji se používaly smrky, jedle nebo borovice, protože vydržely být nejdéle zelené. Stejně tak byla ale oblíbená i bříza. Zelený vršek koruny byl ozdobený barevnými stuhami, někdy i šátky, květinami a pentličkami z pestrého papíru. Pod ozdobeným vrškem visel věnec ze zeleného chvojí, ozdobený stejně barevně jako samotná koruna. Máje stávaly ve vsích většinou do svatodušních svátků, někdy ale až do léta. Se stavěním májek nebo v den jejich kácení se pořádaly i taneční zábavy. Odpoledne procházel obcí průvod s muzikou. Veselý průvod nakonec došel na náves, kde se tančilo před obecní májí. Slavnost pak pokračovala lidovou veselicí buď přímo pod májí, nebo v blízkém hostinci. Dokud nebyly pokácené, musely být hlídány, protože pro obec by byla pěkná ostuda, kdyby ji někdo od sousedů ukradl. Pakliže se to stalo, museli místní svoji máj vykoupit. Tato veselá a barevná tradice z vesnic mizí a to je, podle mého názoru, velká škoda.

A jak to chodí v Kněževsi?
Kněževeští však tradice ctí, a tak se na tuhle sobotu dlouho a pečlivě chystali. Hlavní slovo měla Obec Baráčníků Kněževes. Historie vzniku obce baráčníků v Čechách sahá do roku 1873, kdy byl v hostinci U Šleitrů v Kolíně, kterému se lidově říkalo Baráček, ustaven Vlastenecký spolek Baráčníků. Podle historických záznamů bylo hlavní náplní oživování starších tradic a zvyklostí. Výbor obce se nazývá rychta a v jeho čele stojí rychtář. Místnost nebo budova spolku je Baráčnická rychta. Členové jsou sousedé a tetičky a členové výboru jsou podle funkcí nazýváni takto: panímaminka, pantatínek, rychtář, místorychtář, syndyk (jednatel), berní (hospodář), slídilové účtu (revizní komise), švandymistr (kulturní referent), vzdělávatel, dráb (dohlíží na pořádek v obci), ponocný, šafář (zajišťuje občerstvení) a gratulanti (chodí svým spolučlenům gratulovat k narozeninám). Obec Baráčníků Kněževes vznikla 12. května 2012 přejmenováním z Obce Baráčníků Tuchoměřice z důvodu, že většina členů je z Kněževsi. Sám rychtář, pan Zdeněk Vorlíček, mi prozradil, že jakmile mají kroj, musí si všichni tykat. Kdo to poruší, platí pokutu do spolkové kasičky.

Baráčníci v Kněževsi se podílejí na organizaci obecních akcí, jako je stavění májky nebo pořádání staročeských plesů či zábav, jejichž součástí bývají i staročeské tance, například Česká beseda. V krojích se účastní slavnostních průvodů, staročeských veselic, kladení věnců k pomníku padlých hrdinů, pořádají pietní akce u různých významných společenských výročí, ale také akcí pořádaných jinými spolky nebo obcí Kněževes, např. účast na vítání občánků. Finančně podporují akce pro děti a stáli u vzniku Naučné stezky Kněževes a okolí. Úzce spolupracují s Župou v Praze i s okolními baráčnickými obcemi. Svojí činností se především snaží o udržení tradic a jejich předávání mladším generacím.

A právě akce, jakou jsou Staročeské Máje, je krásnou a oblíbenou příležitostí, jak se všichni mohou sejít, užít si společné odpoledne, někteří, obzvláště ti starší poté setrvají na večerní zábavě a za dobrého jídla, zpěvu a všeobecného veselí ukončí slavnostní den. Tak to tady chodí každý rok. Nejinak tomu bylo i letos. O sedmé rodině ranní hasiči společně s baráčníky postavili velkou májku před Baráčnickou rychtou, kterou pak hlídali sousedé Bohuslav Zeidler a Karel Maval ml. Ostatní sousedé pak dělali ještě další nezbytné přípravy před příjezdem hostů. Odpoledne se všichni sešli na prostranství a slavnost byla oficiálně zahájena.

Zahájil ji krátkým proslovem místorychtář Luďěk Černý. V první řadě přivítal vzácné hosty, kteří poctili Kněževes svojí účastí. „Velmi si vážíme, že nás přijeli navštívit soused Kocábek Josef – pantatínek z baráčnické Veleobce a III. župy a zároveň i rychtář Obce Baráčníků Hradčany, soused Čermák Antonín – místorychtář III. župy a rychtář Obce Baráčníků Středokluky a také zástupce baráčníků z Hostouně.“ Přítomni byli i zástupci OÚ Kněževes se samotným panem starostou obce – Stanislavem Kettnerem. O živou muziku se pro poslech i do průvodu postarala kapela Jaromíra Hory, ale ještě než se průvod rozešel obcí, vystoupila se svým programem taneční skupina BESEDA z Prahy. Ta zatančila tanec z doby národního obrození „Česká beseda“. Zvukovou techniku při vystoupení zajistili Ladislav Kašpar a Jan Drábek, kteří si také zaslouží poděkování. Úplný závěr proslovu patřil poděkování všem, kteří pomohli při organizování Májí, hlavně místním spolkům, mezi které patří Sbor dobrovolných hasičů, Český svaz žen – Klub Kněževes, Spolek Havlíček, TJ Sokol Kněževes, Český svaz chovatelů drobného zvířectva, Zahrádkáři, Myslivecké sdružení, za obec Kněževes pak Knihovna a Muzeum. V neposlední řadě patřil velký dík OÚ Kněževes za finanční podporu a pochopitelně všem sponzorům.

A potom už začala veselice. Veselý průvod šel obcí a u chalup, kde byly umístěny malé májky, se průvod vždy zastavil. Hospodáři, spíše tedy hospodyňky, připravily bohaté pohoštění a nějakou tu slivovičku, „kecal“ (Milan Ryvola) vyvedl dívky či ženy z domu, následně proběhlo pár tanečků pod májkou, která vévodila průvodu a kterou nesl soused Ondra Botka. Nad vším měl dohled „dráb“ (Petr Matiášek). Během průvodu obcí informoval soused Černý o zajímavostech v obci. U tůně Ouvalky, kterou hlídá vodník Rybička, mluvil o pověsti, jež říká, že ten kdo mu zamává, bude mít během roku hodně štěstí v životě, kdo mu pak zamává v den Vánoc, bude mít štěstí po celý příští rok. U Čermákova rybníka pak informoval o Naučné stezce Kněževes a okolí, vybudovanou obcí Kněževes.

Jedna zastávka byla také u pomníku padlých v I. a II světové válce, kde byla rychtářem a tetičkou Nikolou Rácovou položena kytice a proběhl pietní akt u příležitosti oslav 700. výročí narození Karla IV., při kterém pronesl soused Černý krátkou pietní řeč.  Za doprovodu hudby byla poražená velká Májka a poté se procesí přemístilo k Baráčnické rychtě, kde se grilovalo a hodovalo. Tento program zajistila tetička Miroslava Procházková a za Spolek Havlíček Libuška Kučerová. Před šestou hodinou se všichni přemístili do Kulturního domu, aby nepropásli začátek Staročeské veselice. I tady vystoupila taneční skupina BESEDA se dvěma vstupy, kdy zatančila country tance. Bohaté kolo štěstí měla na starost tetička Čermáková a o pokladnu se starala tetička Jiřinka Šubínová. V rámci Staročeské veselice proběhla vernisáž dvou tetiček – Jaroslavy Sůvové a Marie Novotné, které vystavily ve velkém sále svoje kresby a malby. O výbornou obsluhu restaurace „Kulturní dům“ se postarala rodina Máslových. Jen málokomu se chtělo o půlnoci, kdy dohrála muzika, odejít ke svým domovům.

Text a foto (za asistence souseda Luďka Černého): Renáta Šťastná

Více fotografií najdete zde: http://qenda.rajce.idnes.cz/5.Staroceske_Maje_Knezeves_14.5.2016

Zastavím se u složení kapely. A vlastně – máte nového člena, je to tak?
Ano, rozhodli jsme se obměnit složení, a tak jsme bohatší o Tomáše Báču, přezdívaného Timy. Je to pro nás důležité, že ho máme. Přezpíval s námi všechny písničky a sám říká, že do toho šel s tím, že to bude obrovská láska a sranda. Říká o sobě, že má rád jídlo, hodně jídla. Je to nejtěžší a zároveň nejmladší člen kapely. Zazpívá Sinatru, Amstronga a Bocceliho tak, že nepoznáte rozdíl. Od rána do večera má dobrou náladu a od malička se pořád směje. Je miláček publika a nikdy neodmítne pozvání do cukrárny.

A ti ostatní dva?
Petr Novák, zvaný Ajfel výborně vaří a podle toho také váží. Jeho poznávací znak jsou červené klávesy podobné těm, které měl i Michal David. Vlastní tři nahrávací studia, ve kterých nevznikají jen písničky kapely, ale také dabing různých dokumentárních pořadů pro velice známé televize. Je téměř jisté, že jste Ajfelův hlas v televizi určitě slyšeli. No a Daniel Vali, kterému říkáme prostě Dan, ve svém volném čase loví ryby a říká, že „Čas strávený u vody není čas ztracený“. Právě proto se v poslední době jeho oblíbeným jídlem staly právě ryby. To má za následek jeho nejnižší tělesnou váhu u Maxíků. Je nejstarším členem kapely jak služebně, tak i podle data narození.

Pojďme shrnout vaši cestu po umělecké několikaproudovce…
Za dobu své existence jsme vydali čtyři singly, jedenáct cédéček a natočili jsme patnáct videoklipů. Celkem bylo prodáno na půl milionu kusů nosičů, za jejichž prodej jsme získali v tuzemsku osm zlatých, čtyři platinové a jednu dvouplatinovou desku, v zahraničí pak jednu zlatou desku. Dvakrát jsme byli nominováni na cenu Akademie populární hudby a v anketě Zlatý slavík jsme se umístili čtyřikrát do první desítky.

To jsou úctyhodné úspěchy. Proč myslíte, že jsou vaše úspěchy dlouhodobé?
Možná proto, že nikdo z nás nemáme sólové ambice, protože když jsou sólové ambice, je to pro kapelu začátek konce, jsme rádi, že to tak je, bylo a určitě bude. Současné období hodnotíme jako asi to nejlepší období ze celou éru kapely.

Zajímá mě, s čím jste kapelu zakládali? Proč vlastně vznikla a jaké měla mít tehdy poslání?
Tehdy určitě nikdo nečekal, že to dojde tak daleko, jak to došlo. Hlavně šlo od samého začátku o zábavu a legraci! Jiné poslání mít nebudeme nikdy!

Byla to tedy legrace nebo to celé mělo mít nějaký hlubší smysl?
Chceme aby se lidé u naší tvorby bavili. Ne aby hledali smysly.

Proč vlastně Maxim Turbulenc? Jak vznikl název?
Je to maximální turbulence vzduchu za našimy těly když se pohybujeme, nebo nedej bože tancujeme.

Jak vznikají vaše písničky?
Je to jako bouřka – rychle.

A jak vznikají vaše oblečky?
Musí být veselé a hravé. Náš dvorní krejčí je Miroslav Mudra, který je zároveň starostou vesničky Křešín.

Nemáte někdy strach, jak veřejnost přijme nový song, do té doby známý v jiné verzi? Například Sluníčko, S tebou mě baví svět, Ne, pětku ne! a další?
Je nám to jedno. Strach není nikdy na místě.

Máte velmi nabitý program. Kde všude hrajete a pro koho?
Pro celou rodinu a pro lidi, kteří nehledají hlubší smysl v našich písních.

Pořádáte také vystoupení v rámci charitativních akcí? A pokud ano, jakým způsobem vás mohou zájemci, popřípadě pořadatelé oslovit?
Vybíráme pečlivě. Jelikož máme nabitý program tak bohužel musíme hodně odmítat.

Jak dlouho dopředu je třeba si s vámi domlouvat akci?
Někdy i rok dopředu aby bylo volno.

Jaké máte plány do nejbližší budoucnosti?
Neplánujeme. Důležitá je přítomnost. Obecně, bavit lidi!

A když řeknu Banány v šoku?
Tak řekneme toto: rozhodli jsme se stát se ambasadory značky Casali, konkrétně nás velmi zaujaly Banánky v čokoládě, jejichž výtečná chuť a vůně nás naprosto šokovala. A tak jsme na jejich počest složili písničku s příznačným názvem – Banány v šoku. Také jsme se stali součástí promo akce, chystané pro žáky v mateřských školách a na prvním stupni základních škol, pro něž je připravena soutěž o hodnotné ceny. A proč zrovna Casali? Spojení s touto značkou vnímáme jako propojení podobných energií. Sami rádi mlsáme a máme rádi pohodovou a příjemnou atmosféru. Repertoáru pro děti se věnujeme řadu let. Tato práce nás velice naplňuje. A na spolupráci se společností Manner se moc těšíme, stejně jako na soutěž samotnou.

A jak je to s vlastně s tou soutěží?
Odstartuje už v květnu a děti na hudbu z cédéček, které získají v květnovém příbalu časopisů Mateřídouška, Sluníčko, Informatorium nebo na charitativní promo akci Casali s námi, natočí zábavný videoklip na novou skladbu „Banány v šoku“. Následně soutěžící vloží video na facebookové stránky Casali CZ. My tyto videoklipy vyhodnotíme a vybereme nejlepší videa. Výherci budou pozváni k účasti jako účinkující na oficiální natáčení našeho nového videoklipu, vyhrají dárky, produkty značky Casali a výlet do zábavního centra pro celou svoji třídu. Vylosování výherců proběhne 30. 10. 2016.

A poslední otázka: Co byste si jako kapela přáli?
Zdraví. To je nejvíc.

Za rozhovor děkuje Renáta Šťastná
Foto: autorka a archiv kapely

Gabriela Kozlová, obchodní manažerka společnosti FAIR TRADE

Jedním z nich byla paní Gabriela Kozlová, obchodní manažerka společnosti FAIR TRADE (http://www.fairtrade-cesko.cz), fungující na principu způsobu obchodu, který poskytuje pěstitelům, zaměstnancům a řemeslníkům ze zemí globálního Jihu možnost uživit se vlastní prací za důstojných podmínek. A protože některé produkty Manner nesou právě tuto značku, byla přítomnost paní Kozlové na místě.

Aleš Aldo Koláček, obchodní a marketingový ředitel společnosti firma Josef Manner s.r.o.

Po ní se ujal slova pan Aleš Aldo Koláček, obchodní a marketingový ředitel společnosti Manner. Po krátkém uvítání pohovořil o novinkách na trhu. „Jednak je tu nový výrobek Manner Orangen Herzen, křehké vafle ve tvaru srdce, spojené jemným pomerančovým krémem, zalité hořkou čokoládou, další novinkou je Milch-Schoko-Cocos s kokosovými hoblinkami a potom Milch Haselnuss Vollkornflakes s celozrnnými vločkami. Pro výrobu používáme suroviny nejvyšší jakosti a přidáváme suroviny, které jsou zdraví prospěšné a co bych chtěl hlavně zdůraznit, že používáme opravdový kokos, ne žádné aroma. Další novinkou je produkt MannerWienerGruß –  Manner pozdrav z Vídně, což je křehoučká oplatka balená po tři sta kusech a je vhodná do hotelů a kaváren ke kávě nebo jako pozornost na pokoj.“

Pan Koláček se také na chvilku také zastavil u výrobků značky Casai. „Jsou to produkty na té nejvyšší úrovni. Nevím, jaký podíl ovocné složky mají konkurenti, ale zpravidla začíná nulou. Třeba nula celá a tak dále. My začínáme u osmi procent a výše. Do předloňského roku jsme používali výhradně banány značky Chiquita, ale již několik let jsme se rozhodovali, jakou jinou cestou jít. Nakonec padlo rozhodnutí spojit se se společností FAIR TRADE a od loňského roku nesou naše produkty právě tuhle známku. My se snažíme nejen o to, aby byly naše suroviny z obnovitelných zdrojů, ale také aby všechny látky, které jsou používány, byly Fairově zpracovány a současně to producentům zaručovalo férový život.“  Poté krátce pohovořila paní Kozlová. Poděkování za pozvání vystřídala řada díků za to, že se neúnavně věnují a podporují organizaci jako takovou. „Díky tomu mají farmáři v Africe a Latinské Americe možnost vést důstojný život a důstojně uživit svoje rodiny.“

Závěr společného setkání patřil partičce, které není žádná legrace. Tahle trojice mužů se pohybuje v šoubyznysu přes dvacet let, teď hraje v novém složení a musím konstatovat, že s příchodem nového člena Timiho přišla nová energie a šmrnc.

Maxim Turbulenc (http://www.maximturbulenc.cz ) se rozhodli stát se ambasadory značky Casali, konkrétně je velmi zaujaly nové Banánky v čokoládě, jejichž výtečná chuť a vůně je naprosto šokovala. A tak na jejich počest složili písničku s příznačným názvem – Banány v šoku. Aby byli styloví, přišli v krásných slušivých žlutých kalhotách, a premiérově nechali zaznít svůj banánový song. Maxim Turbulenc se stanou součástí promo akce, chystané pro žáky v mateřských školách a na prvním stupni základních škol, pro něž je připravena soutěž o hodnotné ceny.

„Pro spolupráci se skupinou Maxim Turbulenc jsme se rozhodli na základě předchozí velmi dobré zkušenosti s ní,“ řekl Aleš Aldo Koláček. „Tihle hudebníci jsou dětmi velmi oblíbení a atmosféra, kterou umí vytvořit, jen podtrhuje naše přání, kterým je užít si s našimi výrobky legraci, pobavit se s nimi, naladit se na slunné dny plné pohody, ale i aktivit, v rámci kterých se vždycky něco sladkého hodí. A když už mlsat, tak dbát na kvalitní ingredience a složení výrobků, které dětem v našich sladkostech podáváme.“ Dan Vali, kapelník skupiny Maxim Turbulenc dodává: „Spojení se značkou Casali vnímáme jako propojení podobných energií. Sami rádi mlsáme a máme rádi pohodovou a příjemnou atmosféru. Repertoáru pro děti se věnujeme řadu let. Tato práce nás velice naplňuje. A na spolupráci se společností Manner se moc těšíme, stejně jako na soutěž samotnou.“

A jak je to s vlastně s tou soutěží? Odstartuje už v květnu a děti na hudbu z CD, které získají v květnovém příbalu časopisů Mateřídouška, Sluníčko, Informatorium nebo na charitativní promo akci Casali se skupinou Maxim Turbulenc, natočí zábavný videoklip na novou skladbu „Banány v šoku“. Následně soutěžící vloží video na facebookové stránky Casali CZ. Tyto videoklipy vyhodnotí skupina Maxim Turbulenc a vybere nejlepší videa. Výherci budou pozváni k účasti jako účinkující na oficiální natáčení nového videoklipu skupiny, vyhrají dárky, produkty značky Casali a výlet do zábavního centra pro celou svoji třídu. Vylosování výherců proběhne 30. 10. 2016.

A to byl vlastně konec. Atmosféra byla přátelská, veselá, barevná a hodně sladká. Nezbývá tedy nic jiného, než se těšit na to, až Banány v šoku poběží v rádiích, držet palce soutěžícím, aby zrovna ten jejich klip byl nejlepší, a v neposlední řadě na další novinky pro mlsné jazýčky, na které Manner jistě nenechá dlouho čekat.

Text: Renáta Šťastná
Foto: autorka a Manner

Lenko, minule jsi zhodnotila loňský rok, teď máme za sebou už čtvrtinu toho letošního. Zajímá mě to samé – co je nového?
Úplně novou službou, na kterou jsem opravdu hrdá, je pastorizační a spirituální péče, poskytována našim klientům v rámci poskytované péče. V souladu se smluvními podmínkami je zpoplatněna a registrujeme počínající zájem o ni.

Paní Klestilovou vyfotil Miroslav Martinovský

Také se nám podařilo sehnat auto na převoz handicapovaných osob, sice jsme si na něj museli finance půjčit, nicméně díky němu vznikla nová služba, která hodně pomůže lidem s omezenou pohyblivostí. Dalším obrovským úspěchem je fakt, že schválený grant, který naše obec získala, se rozhodla vyčerpat na výstavbu plánovaného stacionáře. Teď jsme ve fázi zajišťování stavebního povolení, neboť jeho schválení je jednou z podmínek pro úspěšné čerpání dotace. Jakmile budou splněny všechny kroky, kterých je třeba, můžeme začít s realizací stacionáře. Nejprve bude pouze s denním provozem, postupně mám v plánu týdenní, a to nejen pro seniory, ale pro všechny, kteří potřebují dlouhodobou péči. Daří se nám navazovat spolupráci s okolními obcemi, chceme se co nejvíce zviditelnit v širším okruhu, než byl dosud a chceme, aby o nás lidé věděli a pokud budou potřebovat, mohou se na nás kdykoli s důvěrou obrátit. Jsme tu pro všechny, kteří potřebují sociální služby, a chceme být v očích veřejnosti ti nejlepší.

Minule jsi mluvila o charitativním bazaru. Bude další?
Ano. Vzhledem k tomu, že jsme zatím finančně nesamostatná organizace, je pro nás rozšiřování týmu velkou finanční zátěží. Zájem o naše služby neustále roste, což nás velmi těší, v důsledku toho však, zcela logicky, musíme tým rozšiřovat. Na podzim loňského roku proběhl, již zmíněný, první charitativní bazárek, z jehož výtěžku jsme chtěli pořídit nové auto, které potřebujeme na rozvoz obědů, kterých také přibývá. Tato akce sice nebyla úspěšná, ale na přelom jara a léta plánujeme další a věříme, že tentokrát bude účast větší. Neustále shromažďujeme dary, které nám lidé ze všech koutů republiky posílají nebo osobně vozí, takže už nyní mohu říct, že nabídka bude opravdu pestrá a zajímavá. Stále však běží bazar internetový, který najdete na www.facebook.com/Charitativní-bazárek.

Pokud by vás chtěl někdo podpořit, jak to může udělat?
Moc si vážíme každého balíčku, který obdržíme. Ať je to oblečení, knihy, hračky, suvenýry, prostě cokoli, co člověk v bazaru může  touží najít. Proto připomínám, že adresa pro zaslání darů je Vestecká 11, Vestec, nebo mě mohou dárci kontaktovat na telefonním čísle 603 463133 a dohodneme se osobně. V případě, že by nás chtěl někdo podpořit finančně, může tak učinit na čísle transparentního účtu 218167612/0600, který je  k náhledu na stránkách GE, kde jsou všechny transakce sledovatelné. Dárcům vystavíme doklad o daru, který si mohou firmy či podnikatelé zahrnout do firemních nákladů. Další způsob, jak nás mohou lidé podpořit, je úplně běžné nakupování ve svých oblíbených e-shopech. Přidali jsme se totiž do projektu GIVT, který podporuje neziskové organizace a sportovní kluby. Stačí, když nákupy, které děláte běžně, provedete přes portál GIVT. Část peněz z vaší útraty bude darována nám. Je to opravdu jednoduché, zabere to jen několik vteřin vašeho času. A co je nejdůležitější, při nákupu nezaplatíte navíc ani korunu.

Díky dárcům měli senioři opravdu sladké a bohaté Velikonoce

 Vím, že stejně jako na sklonku roku, jste i u příležitosti Velikonočních svátků připravili vašim klientům překvapení. Co to bylo?
Protože rádi děláme radost, napadlo nás i tentokrát oslovit vybrané společnosti s myšlenkou, že bychom chtěli našim klientům udělat malé balíčky s dárky, aby měli ty Velikonoce pestré a opravdu veselé. Ale sami ze svých zdrojů bychom to nezvládli. Oslovili jsme dvacet společností a takřka obratem jsme dostali nabídku od čtyř z nich, které nás doslova dojaly svojí velkorysostí.

Jsem ráda, že touto cestou mohu poděkovat těmto společnostem: Sahneböhm Praha, spol. s r.o. z Psár, Nekton-Vrňata s.r.o. z Jesenice, KBJ VELKOOBCHODY s.r.o. z Ořechu a  Dallmayr Vending&Office, k.s z Jesenice. Díky nim mělo našich zhruba sto deset klientů, z nichž je asi čtvrtina v přímé péči a ostatním vozíme pouze obědy, opravdu barevný a sladký příchod jara. Všechny dárce jsme obeslali děkovacím dopisem a věřím, že budeme spolupracovat i v budoucnu. Naši klienti si to opravdu zaslouží. A já se na tyhle návštěvy vždycky moc těším. Utvrzují mě totiž v tom, že má tahle práce smysl. Vidět ty rozzářené oči je velmi dojemné a radost babiček a dědečků je opravdová a nelíčená.

Za rozhovor děkuje Renáta Šťastná
Foto: z archivu pečovatelské služby
http://www.kvalitnipodzimzivota.cz

Představíte čtenářům, prosím, zblízka všechno, co děláte?
Většina mých aktivit se opravdu točí okolo psaní. V současné době píšu knížku z exotického prostředí zaměřenou spíš na dospívající čtenáře, ale v záloze mám i načrtnuté další pokračování Meče. Kromě toho se jako dramaturg věnuji práci na seriálu Přístav. Další součástí mých aktivit je psaní knižních recenzí, které vydávám na svém blogu. A vždycky mám ještě v nějaké, větší či menší, míře rozepsanosti nějaké další vlastní náměty, ke kterým se postupně časem vracím. Nebo je naopak nechám definitivně být.

Jste velmi činná a aktivní žena. Kam byste se zařadila nejvíc? Co je Vaší uměleckou prioritou?
V tuto chvíli bych řekla, že mojí hlavní činností je psaní knížek a dramaturgování. Dřív bych bývala řekla, že psaní televizních scénářů, ale od toho jsem se tak nějak automaticky a přirozeně posunula právě tímhle směrem. V současné době mě tahle náplň těší a vyhovuje mi, v žádném případě to ale neznamená, že časem nenajdu ještě nějakou další oblast, kterou bych si ráda vyzkoušela. Respektive, o jedné i vím, že bych si ji ráda zkusila, ale zatím je to natolik ve stádiu „možná, jednou, snad“, že ani neupřesňuji, o co jde.

Jindřiška s manželem – vpředu

Jste několikanásobná maminka. Jak se dá Vaše vytížení skloubit s rodinným životem?
Děti mám tři, nejstarší je čtrnáct, nejmladší je deset. Po těch čtrnáctiletých zkušenostech s kombinováním práce a rodiny, můžu myslím s čistým svědomím říct, že to jde. Jen je potřeba věci vyvažovat. Když byly děti úplně malé, věnovala jsem se překladům, tedy činnosti, kdy jsem prakticky nemusela odcházet z domova, nekonaly se žádné dlouhé schůze, pracovat jsem mohla, když děti spaly nebo si hrály samy. Když byly o něco větší, posunula jsem se k psaní scénářů, kdy už jsem občas musela na scénáristické schůzky, ale ty se konaly v době, kdy byly děti ve školce. Teď jsem si k vlastnímu psaní přidala dramaturgování, které mě z domova odvádí častěji, ale pořád je to práce na volné noze, kdy si můžu spoustu věcí upravit tak, aby rytmus vyhovoval nám všem. Jedinou konstantou jsou ale termíny, ty jsou nedotknutelné.

Jindřiška a její rodina

V současné době vnímám Vaše jméno právě v souvislosti s pozicí dramaturgyně v primáckém seriálu Přístav. Co je vlastně náplní dramaturgyně a jak je tahle činnost časově náročná?
Dramaturg seriálu hlídá návaznosti jednotlivých příběhů v rámci seriálu jako celku i v rámci návaznosti z dílu na díl. Vzhledem k tomu, že seriál nepíše jen jeden scénárista, musím se snažit díly připomínkovat tak, aby konkrétní postava pokud možno mluvila stále stejným stylem, nechovala se u jednoho scénáristy tak a u druhého naprosto opačně. A samozřejmě se účastním schůzek, na kterých se vymýšlí příběhy pro další díly. To je velmi zjednodušeně řečeno, co obnáší práce dramaturga se scénáristy. Dramaturg ale spolupracuje i s produkcí, což znamená schůzky, na kterých se dohaduje, jak se naše představy „z papíru“ převedou „do skutečnosti“, někdy něco nejde a pak se přepisuje, jindy jde všechno. A samozřejmě řeším situace, že například onemocní některý z herců a já musím rychle posoudit, jestli jde scénu vypsat úplně nebo jestli ji jde natočit bez konkrétního herce. Chodím na schvalovačky jednotlivých dílů, připravuji k nim titulky, píšu noticky pro tisk. Je toho hodně, ale jako u všeho, pokud člověka ta konkrétní práce baví a rozumí si s lidmi, s kterými pracuje, nakonec si dokáže zorganizovat i věci, které v první chvíli vypadají, že naprosto zorganizovat nejdou.

Kniha Dračí krev a další příběhy, která vyšla v roce 2015, je naprosto unikátním souborem ekvádorských legend. Kde se zrodila myšlenka, že právě Ekvádor?
Dračí krev, sbírka ekvádorských legend, vznikala velice dlouho. Vlastně od doby, kdy jsem se s manželem, který pochází z Ekvádoru, přestěhovala do tamního Guayaquilu. Proč tedy zrovna ekvádorské legendy, je jasné. Ze spousty legend se ale dochovaly jenom střípky, kratičká vyprávění, kterým jsem postupně dávala podobu, kterou mají dnes v knížce. Hodně mi u toho pomáhalo povídat si s tamními lidmi – ať už to byl můj tchán nebo paní, která chodila uklízet a pocházela z regionu, do kterého jsem se nakonec vypravila právě jen díky jejímu vyprávění.

Vaše knihy jsou zařazené v žánrové škatulce Scifi fantasy pro děti a mládež. Proč právě tahle kategorie?
Já jsem s překvapením zjistila, že na internetu jsem moje knížky zařazované mezi sci-fi, fantasy, dobrodružné i pohádky. Sama bych je nejspíš označila jako dobrodružné s prvky fantasy.

Kde Vás můžeme vidět? Mám na mysli besedy nebo literární večery. Pořádáte takové akce?
Sama nějaká autorská čtení nebo literární večery nepořádám, ale když mne někdo osloví, nebráním se. Jedno z autorských čtení se konalo v rámci knižního veletrhu Svět knihy, jindy byly knížky o tajemném meči pánů z Velhartic představeny v rámci historické módní přehlídky v režii Hanky Vignerové (http://www.pribeh-mody.cz/). Aktuálně chystám na 31. března 2016 křest všech tří knížek.

Vím o Vás, že ráda a často cestujete. Které lokality jsou Vaše nejoblíbenější?
Opravdu cestuji často, ráda a prakticky kamkoli. To znamená od výletů po českých městech, zámcích, hradech, galeriích, přes například Itálii, kde míváme program podobný, obohacený o moře, až po například naposledy Maroko, kam jsme sice přijeli do konkrétního hotelového resortu, ale nakonec jsme si pořádali vlastní výlety a hotel měli jen jako jakýsi „záchytný“ bod. Do budoucna máme nejrůznější cestovatelské plány, vždycky ale v souladu s tím, co v danou chvíli mohou zvládat děti, co je zajímá a odkud si mohou odnést zajímavé poznatky a zážitky všeho druhu.

Máte nějaké životní motto, které Vás provází životem?
Nějaké konkrétní životní motto, jedinou větu – ať už vlastní nebo od někoho vypůjčenou – nemám. Poslední dobou často slýchám, a hlavně na sociálních sítích čtu:„já žiju podle Pěti dohod“, „já se teď v životě a výchově řídím paní XY a její knihou AB“… Tohle nějak neumím. Spíš beru věci tak, jak přicházejí, snažím se ze současné situaci brát si to nejlepší pro sebe i pro svoje nejbližší a dělat to, co dělám, jak nejlépe umím a právě v tu danou chvíli mohu. A protože už dávno jsem se smířila s tím, že nejsem a nebudu dokonalá, tak vím, že i chyby se vloudí a že i ty mají svůj smysl. A díky tomu jsem vlastně spokojená, protože nechci po sobě ani po svých blízkých něco, co v daný okamžik nemohou dát, zvládnout, ale současně nezavírám dveře jim ani sobě k tomu, že jednou to třeba bude jinak. Obvykle se opravdu tak nějak nenápadně posuneme zase o krůček dál, k něčemu novému, zajímavému. Takže spíš než motto, možná životní styl…

Za rozhovor děkuje Renáta Šťastná
Foto: z archivu Jindřišky Mendozové

Tahle kniha má pro mě nevyčíslitelnou hodnotu

Jak šel život
Karla jsem poznala v Horoměřicích. Narodil se však v Praze a od malička bydlel ve starém mlýně nedaleko středočeských Statenic. „Říkalo se mu Kopanský nebo také Štěpánkův mlýn. Do obecné školy jsem chodil ve Statenicích, po ní jsem pokračoval v měšťance v Lysolajích, a v roce 1950 jsem nastoupil do učení. Můj sen být leteckým mechanikem se však rozplynul při zjištění, že jedno jediné učiliště je pouze v Popradu. Navíc bylo vojenské a to by znamenalo stát se v patnácti letech vojákem z povolání. A to se mi opravdu nechtělo.“ Na letišti však tehdy přijímali příbuzné profese, a tak se mladý Karel vyučil v Praze strojním zámečníkem a po vojně nastoupil u ČSA jako letecký mechanik. Po složení řady zkoušek se osvědčil natolik, že byl vedením vysílán na odstraňování složitých závad letadel i do zahraničí. Současně se jako „staniční technik“ pro ošetřování našich letadel podíval třeba do Dakaru, Rabaru či Montrealu. „Díky svému povoláním jsem měl možnost navštívit a poznat mnoho zemí světa, a všude mě doprovázel můj věrný přítel – fotoaparát Flexaret 4 A.“

Karla inspirovala opravdovost. Nedělal rozdíly mezi národy ani vrstvami

Karel Málek – fotograf
„Přesně si pamatuji, že spoušť měchového fotoaparátu VOIGHTLÄNDER 6×9 jsem poprvé zmáčkl, když mi bylo deset let. A fotil jsem všechno – rodinu, krajinu, školní výlety, různé slavnosti, náš fotbalový klub, i místní ochotníky.“ Karel se pousmál při vzpomínce na to, když vyfotil svůj první akt. „Já jsem vůbec nevěděl, že se tomu tak říká,“ kroutil hlavou. „Jedna spolužačka mě požádala, ať ji vyfotím „jen tak“. Bylo to o prázdninách, na Okoři u rybníka za rákosí, bylo nádherné počasí. No tak jsem ji vyfotil, když si to přála a nepřipadalo mi na tom nic divného. Od spolužáků si pak ale vysloužil přezdívku Šílený fotograf“.“ V té době už si sám vyvolával filmy, a dělal první fotografie pod odborným vedením drogisty pana Hlaváčka. Když pak nastoupil do učení, bydlel na internátě, kde byla kompletně vybavená fotokomora. „A tady mě do tajů fotografické práce zasvěcoval vychovatel Ludvík Vaculík. Tady jsem také poprvé vystavoval svoje fotografie.“ Potom přišla vojenská služba, kde vedle samopalu samozřejmě nesměl chybět fotoaparát.

Miloval život ve všech podobách

Jak chutná chvíle slávy
Karel Málek fotil nejraději letadla, Cikány a Prahu. A byl na to pyšný. V rámci fotoklubu vystavoval voje snímky ve Stockholmu, Zürichu, Barceloně a v Paříži. Často míval autorské výstavy v mnoha českých městech a jeho obrázky byly publikovány v odborných časopisech. „Pro fotografování používám na portréty nejraději Flexaret 6, na repotáže Canon EOS 400 D a pro ostatní tvorbu Canon 300 a preferuji černobílý negativní film.“ Jeho vážnost byla fascinující. „Mám velmi rád fotografie Jana Saudka, i když vím, že polovina národa toho muže nenávidí. Máme totiž něco společného. Narodili jsme se oba v květnu 1935 a oba jsme fotografovali Flexaretem.“ Když jsem se Karla ptala na životní motto, řekl: „Motto snad ani ne, ale při fotografování se snažím hlavně o to, abych dělal srozumitelnou fotografii. Vyhýbám se módním trendům a výstřelkům, které stejně nemají dlouhého trvání a časem zaniknou. Jako kluk jsem z toho taky něco zkusil, ale když jsme si prohlíželi tuto „tvorbu“ s jedním starým zkušeným fotografem, tak mi otcovsky řekl: „A proč to vůbec děláš, líbí se ti to? Víš co? Až mi jednou přineseš fotku Karlova mostu, která bude bezvadná, tak potom si dělej tyhle pitominy“. Ten muž už nežije, ale dodneška jsem mu za tuhle radu vděčný. Měl jsem ho opravdu rád a nesmírně jsem si ho vážil.“

Velkou láskou pana Málka byla Praha ve všech podobách

Láskou na celý život se Karlovi stala letadla všech druhů a velikostí

Tak takový byl Karel Málek. Skromný muž s velkým srdcem. Pamatuji si, jak se kolikrát jsme se potkali a on mi nadšeně vyprávěl o všem, co ho bavilo a co měl rád a v jeho vyprávění bylo takové zaujetí a obrovská empatie. Vyprávěl také mi o jedné letušce, která létala s ČSA. „Ani nevím, jak se jmenovala, ale byla krásná a já jsem se do ní zamiloval. Nikdy jsem jí to ale neřekl. Netušila to. Vídal jsem ji na letišti a najednou mi zmizela. Kdyby to tak tušila,“ usmál se a v očích měl něco zvláštního. Moc ráda jsem ho poslouchala a moc ráda na něho vzpomínám.

A takhle vypadají Letecké legendy uvnitř

Dodnes se neubráním dojetí, když si vzpomenu, jak jednou někdo zazvonil a když jsem přišla otevřít, u našich vrátek stál on, v ruce svoji knihu Letecké legendy, kterou si pár dní před tím přivezl z tiskárny a tu mi podal se slovy: „Paní Qendo, tu jsem schoval jenom pro vás.“ A pak se na mě usmál, tak tatínkovsky, očima a srdcem, otočil a odešel. Uvědomila jsem si to obrovské gesto. Ač se mu špatně chodilo, neváhal sednout na autobus a doplahočit se kus cesty kvůli té jedné minutě. Déle ta chvíle netrvala. Pro mě ale tahle minuta zůstala okamžikem věčnosti. Stála jsem tam s jeho nádhernou publikací a dívala se, jak se mi vzdaluje. A to bylo naposledy, kdy jsem ho viděla. Měla jsem ho ráda, patřil do mého života. A proto jsem na něho musela zavzpomínat. Ještě jednou, alespoň pomyslně, bych mu chtěla říct: „Tak Karle, dobrý světlo!“

Letuška, kterou Karel tajně miloval. Ovšem jí to nikdy neřekl

P.S. A ještě by se hodilo, abych vysvětlila tu Qendu. Je to přezdívka, která se mnou žije už několik desítek let. Pan Karel ji zahlédl na obalu mojí knížky a od té doby mi jinak neřekl. Díky, Karle!

Text:   Renáta Šťastná
Foto: z archivu Karla Málka a autorka

Peter Páluš – ředitel společnosti GIVT.cz

Pane Páluši, představíte nám krátce společnost GIVT? Na jakých principech funguje?
Portál GIVT funguje jako prostředník mezi neziskovými organizacemi a internetovými obchody, na kterých občané běžně nakupují a které jsou stále ve větší oblibě. Na jedné straně pomáhá neziskovkám získávat finance, na straně druhé pomáhá e-shopům přivádět nové zákazníky. Hlavně přináší lidem dobrý pocit, protože při jakémkoliv nákupu, například na www.zoot.cz, www.bata.cz nebo www.damejidlo.cz, jde část peněz z jejich útraty na dobročinnou věc.
Proč zrovna GIVT? Jedná se o zkratku nebo vznikl název jen tak ledabyle?
Nejde o zkratku, chtěli jsme najít pěkné, snadno zapamatovatelné slovo, které ponese nějaký význam a zároveň nám umožní co možná nejširší mezinárodní využití. Když GIVT řeknete nahlas, zní to jako „give it“, v překladu dávej, zároveň se v tom ale ukrývá něco hezkého, protože „gift“ znamená dárek. A zároveň byla volná doména, což bylo trochu úsměvné, ale asi to tak mělo být. Každopádně vymyslet dobrý název je velmi obtížné a řešili jsme to docela intenzivně asi dva týdny.

Necháte čtenáře nahlédnout do historie společnosti GIVT?
O GIVTu jsme začali přemýšlet již koncem roku 2014, a jelikož v oblasti internetu nejsme úplně nováčci, udělali jsme si poměrně důkladný průzkum trhu. Portál byl spuštěn 8. února 2015 a první nezisková organizace se přidala hned tři dny poté. Za celý únor jsme měli šest neziskovek a všechny objednávky jsme v podstatě udělali sami. Po roce fungování máme neziskovek přes jedenáct stovek a v počtu objednávek se brzo dostaneme na stovku denně.

Kde se vlastně zrodil nápad založit společnost s tímto zaměřením – tedy pomáhat neziskovým organizacím?
Podobné projekty fungují na západě již docela standardně, třeba v Anglii, Švédsku či Německu a za zhruba pětileté období fungování se jim do neziskového sektoru povedlo dostat řádově stovky miliónů korun. A přitom nikdo nezaplatil nic navíc. Nevidíme důvod, proč to by v Česku nešlo také.

Udělejte, prosím, malou statistiku. Jaká je úspěšnost vašeho úsilí pomáhat neziskovým organizacím?
Vnímáme to tak, že jsme stále na začátku. Zatímco v únoru jsme pro ně vybrali nádherných šest set korun, v prosinci to bylo téměř padesát tisíc. Pokud vše půjde, jak má a jak si představujeme, koncem letošního roku bychom se chtěli dostat někam ke čtvrt miliónu korun měsíčně pro neziskové organizace. Naším cílem je dosáhnout jednoho milionu měsíčně, to už nám připadá poměrně nezanedbatelné i v rámci celkových možností fundraisingu neziskovek v celé České republice. Chceme se stát důležitým pilířem financování neziskového sektoru. (Fundraising – v oblasti neziskového sektoru velmi často skloňované slovo. Jedná se o získávání financí a darů pro neziskové organizace či nadace od sponzorů, firem, dárců nebo z grantů. Pozn. redakce)

Představte si, že jsem běžný občan, který společnost GIVT nezná. Jakým způsobem se s ní mohu seznámit? A co mě, jako člověka neznalého, může oslovit, abych se rozhodla zařadit ji do svého života?
Na tom je právě krásné to, že nemusíte dělat téměř nic. Ideální je přijít na webovou stránku www.givt.cz a nainstalovat si naši chytrou aplikaci. Funguje to tak, že kdykoliv přijdete na e-shop, který spolupracuje s GIVTem, aplikace Vás ihned upozorní, že tady můžete nakupovat přes GIVT a zároveň podpořit neziskovou organizaci. A to je celé. Vy normálně nakupujete, nestojí Vás to ani korunu navíc, a přitom je přechod do e-shopu přes GIVT otázkou zhruba tří vteřin. Podle dosavadních statistik je průměrný příspěvek za jeden nákup čtyřicet osm korun, což je více než za poslání standardní dárcovské DMS. Takže kdybych to shrnul: třemi vteřinami Vašeho času přispíváte zhruba padesáti korunami, neplatíte nic navíc, spokojený je e-shop, spokojená je neziskovka a Vy máte dobrý pocit, že jste udělali dobrý skutek. Tahle vysoce pozitivní a fungující rovnice se nám na GIVTu líbí nejvíc.

Jak to funguje v praxi – názorné schéma

Představme si situaci, že já budu zástupce neziskové organizace. Vy mě oslovíte, představíte mi Vaši společnost, protože ji neznám a nabídnete mi Vaše služby. Co se bude dít dál?
Pokud budete mít zájem, zaregistrujete se na GIVTu jako nezisková organizace. Když bude vše v pořádku a splníte všechny náležitosti neziskovky, Vaši registraci schválíme a od této chvíle na sebe můžete Vy a ti, kteří Vás mají rádi přispívat. Registrace, stejně jako celá spolupráce, je pro neziskovky samozřejmě bezplatná. Je ovšem důležité si uvědomit, že GIVT není samospásný, že je to nástroj, který je potřeba aktivně využívat. Nejdůležitější je dát všem kolem Vás vědět, že tady existuje způsob, který umožňuje pomocí online nakupování podpořit přímo Vaší organizaci.

Je ještě něco dalšího, co od GIVTu neziskovky, vedle této podpory získávají?
My se samozřejmě snažíme pomáhat organizacím s veškerou propagací. To znamená počínaje tím, že pro ně chystáme různé personalizované propagační nástroje, až po to, že je učíme, jak funguje online marketing, pomáháme s mailingovými kampaněmi a podobně. Tuto edukativní část vnímáme jako vysokou přidanou hodnotu celého projektu.

Kolik neziskových organizací dnes podporujete? A kolik je společností, které pro podporu neziskovek spolupracují?
Máme přes jeden tisíc sto neziskovek napříč všemi žánry – od charity přes kulturu a sport až po maličká lokální zájmová sdružení. Každý den se přidá v průměru čtyři až pět nových organizací. E-shopů máme momentálně tři sta dvacet, a jejich počet se také stále aktivně zvyšuje.

Má vaše společnost nějaké motto?
Nevím, jestli přímo motto, ale snažíme se opravdu pomáhat a udělat svět trochu lepším místem pro život.

Je něco, na co byste závěrem rád upozornil? Co byste rád vyzdvihl?
Budeme moc rádi, když si naše společnost najde svoje místo v každodenním životě široké veřejnosti a staneme se samozřejmou a přirozenou součástí společnosti. Zmínil bych na tomto místě asi náš před nedávnem spuštěný blog http://blog.givt.cz/, kde najdete každý den něco nového, ať už jsou to novinky, soutěže nebo nejrůznější zajímavosti z neziskového sektoru.

Za rozhovor děkuje Renáta Šťastná
Zdroj foto: GIVT.cz

Vypátrala jsem, že Eva Houserová pracovala přes dvacet let převážně v ženských časopisech. Začínala jako redaktorka, časem se posunula na místo editorky a nakonec zakotvila na židli šéfredaktorky. Po nějakém čase ji ale přestal bavit ten svět, ve kterém se předstírá, že žena nestárne a je věčně mladá, a tak skočila rovnýma nohama do autorské a publikační tvorby. Tam se, jak sama říká, cítí svobodná a může zúročit i svoje osobní životní zkušenosti. Vkládá je do příběhů a povídek o ženách a pro ženy středního věku. A jak si tak si snila o tom, že by jim chtěla dát něco, co opravdu jinde nenajdou, vznikl web Nezoufalkyhttp://www.nezoufalky.cz, kde se Eva cítí opravdu doma.

Velmi úspěšný je také její manžel, pan Jiří Houser, spisovatel, reportér a výtvarník. Vystudoval Střední umělecko-průmyslovou školu v Praze, prošel celou řadou povolání, ale nakonec se stal redaktorem většinou kulturních rubrik a začal se věnovat tvůrčímu psaní. Je autorem dodnes unikátní publikace Dýmka v proměnách času a z mnoha beletristických publikací jmenujme aspoň tu poslední – velmi úspěšnou knihu Dům v temnotáchhttp://www.databazeknih.cz/knihy/dum-v-temnotach-80214. A potom přišel ten den, kdy konečně spatřilo světlo světa jejich společné dílo, kniha s názvem Projekt Sandrina http://www.kultura21.cz/literatura/13901-moba-projekt-sandrina-eva-jiri-houserovi. Když mi před dvěma týdny přistála na stole, okamžitě jsem věděla, že mi neuniknou. Musím se jich zeptat na spoustu věcí. Lačná po nových a zajímavých informacích jsem se s nimi okamžitě spojila a poprosila je o krátký rozhovor.

Jak vznikla vaše manželská autorská spolupráce?
Eva: Jiří vydal už několik knížek samostatně, je držitelem tří Havranů za nejlepší krimipovídku roku. Cena Havrana je cena za nejlepší detektivní povídku roku, kterou každoročně uděluje Česká asociace autorů detektivní a dobrodružné literatury. Mně vyšly také dvě knížky povídek, a tak jsme si řekli, proč nezkusit spolupráci? Nejdřív jsme vydali pár společných povídek, a hned jsme za jednu z nich dostali ocenění od Společnosti Agathy Christie, které je udělováno povídce, která se nejvíce přiblíží duchu díla Agathy Christie. To nás samozřejmě povzbudilo, navíc nám tandemové psaní funguje, a tak jsme se pustili do společného thrilleru.

Chvilku se u něj zastavím. Projekt Sandrina je hitem letošního roku. Je to velmi emotivní příběh se zajímavým a překvapivým koncem. Co jste tím chtěli vyjádřit?
Chtěli jsme ukázat, že všechno může být jinak, než se nám na první pohled zdá. A to se týká nejen mezilidských vztahů, kdy si mnohdy jeden o druhém vytváříme mylné představy, kterým uvěříme. A náznaky o svém omylu vědomě přehlížíme, protože nechceme přicházet o své iluze. Ono je v nich tak nějak pohodlně.

Jsou vaše příběhy čistou fabulací, nebo vycházejí ze skutečných událostí?
Samozřejmě jde o fabulaci, inspirovanou děním okolo nás i ve společnosti. Jako redaktoři jsme pro různá periodika za celý život vyzpovídali stovky lidí. A to nejen takzvaných celebrit, ale i normálních smrtelníků s nevšedními osudy, takže i to je samozřejmě inspirace jako hrom. Teď už jen sklízíme z této bohaté úrody. Příběhy lidí se opakují, jejich charaktery zůstávají archetypální, jen se mění dobové kulisy. Těm se samozřejmě musí podřídit i stylistika. A jelikož jsme obklopeni našimi dětmi a vnoučaty, nemáme o současné trendy nouzi.

Jak vzniká vaše tvorba? Je to tak, že si v hlavě utvoříte koncept, potom sednete a píšete, dokud to není hotové, nebo je to, jak se říká „běh na dlouhou trať“?
Samozřejmě nejdřív musí přijít nápad. Já většinou sepíšu jakousi synopsi, pak ji dám Jirkovi, a s napětím čekám, jak ji on rozvede. Zkrátka to dotvoříme společně, jaksi na střídačku – Jirka je na akční pasáže, já na ty psychologické vivisekce.

Jména hrdinů ve vašich příbězích vybíráte náhodně, nebo máte nějaký klíč k jejich výběru?
Náhodou, podle momentálního nápadu. U povídek je to jednoduché, ale v třistastránkovém příběhu už si musíte dát bacha, aby se jména moc vzájemně nepodobala, protože pak se čtenářům pletou a může je to zlobit.

Věnujete se psaní na plný úvazek nebo píšete jen ve volných chvílích?
Bohužel si chléb vezdejší musíme vydělávat lukrativnějšími cestami. Kdybychom si to mohli dovolit, psali bychom beletrii od rána do večera. Ale je to jen sen…

Kde hledáte inspiraci?
Hledat ji nemusíme, ona se sama nabízí. Stačí se dívat okolo sebe a naslouchat druhým. Život sám je ten nejnadanější autor, který dokáže stvořit velmi zapeklité lidské příběhy. Stačí si od každého vzít kousek a sestavit z nich mozaiku naší fikce.

Na co se můžeme těšit teď? Vzniká něco nového?
K vydání je připravena kniha našich delších povídek pod názvem Zlo jako alibi a rodí se další thriller, kde se konspirace projeví jen v rodinném a partnerském prostředí. O to víc nabídneme erotiky a tajemna.

Povězte čtenářům něco o sobě, prosím…
Jsme přes dvacet let manželé a pořád se máme rádi. Společné psaní dalo našemu vztahu nový, tak trochu adrenalinový rozměr. Já sice tvrdím, že jsme měli začít spolupracovat o něco dřív, Jiří zase naopak: přišlo to v pravou chvíli. Možná má pravdu a naše dosavadní oddělená tvorba byla jakýmsi tréninkem pro tu současnou společnou.

Máte nějaké životní motto, které vás provází životem?
Eva: Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek.
Jirka: Zítřek je taky den…
Eva: Z čehož vyplývá, že spoluautorství nemusí být procházka růžovým sadem…

A tak nezbývá než popřát, aby každý zítřejší den byl pro Evu a Jiřího plným inspirace, potěšení a uspokojení. Více informací o Jiřím naleznete zde http://www.databazeknih.cz/autori/jiri-houser-18114. Pokud vás zajímá něco o Evě, potom se podívejte sem http://www.databazeknih.cz/autori/eva-houserova-56966.

Veroniko, vaše kniha je velmi emotivní. Přiznám se, že jsem často měla slzy v očích. Muselo pro vás být těžké se takhle otevřít. Jaké jste zaznamenala reakce na knihu?
Bylo to opravdu velice těžkých pět let, jeden obrovský očistec, plakala jsem, prožívala jsem to znova a znova, večer se mi o tom zdálo a budila jsem se strachy. Jako dospělá jsem všechny ty prožitky vnímala samozřejmě silněji a emotivněji. Na jednu stranu to bylo ale jedno obrovské léčení a já jsem tak mohla vyčistit všechny své bolístky. Už je to pryč, už je vše v pořádku a to hlavně díky tomu, že jsem se z toho vypsala. Reakce na knihu byly různé. Od rodiny byly rozpačité, někdo ji přijímal, někdo ji naopak odmítal, někdo se cítil ukřivděný, někdo se zlobil, někdo odpustil a miloval. Bylo to bolavé, ale asi potřebné a i já jsem si uvědomila, že nikoho nelze soudit.Život je prostě takový, dospělí to myslí nějak a děti si to v těch svých hlavičkách přeberou úplně jinak. Nebylo to příjemné, ale nepsala jsem to proto, abych někomu ublížila.Naopak, psala jsem to pro děti, a i když to v knize vypadá tak, že mi lidé ubližovali, tak to tak není a nebylo.V tu chvíli dělali to, co mohli.Nemohli jinak a já je nesoudím, jen bych si přála, aby si oni sami odpustili, protože mi přijde, že je to bolí mnohem víc,než mě. Mrzí mě, že jsem jejich žijící černé svědomí, a že i když se snaží zapomenout, já jim jejich chyby stále připomínám.Moc bych si přála, aby se tím oni sami už netrápili, jsme teď s bráškou moc šťastní,jak to všechno dopadlo. Reakce od „cizích“ lidí byla naopak neuvěřitelná, tolik slov podpory, tolik dopisů, obrázků a mailů jsem vůbec nečekala. Psaly mi dívky, maminky, babičky i celé rodiny. Jsem za každého čtenáře nesmírně vděčná a každou noc za ně děkuji Bohu.

Veronika Kasakova s bratrem Karlem

Neplánujete druhou knihu?
Ano plánuji, ale je to ještě tajemství, víc vám teď nepovím.
Jak váš život ovlivnil bulvár? Něco jste zmínila v knize, ale to bylo kolem Miss. Jak je to dnes?
K tomu, co dělám, bulvár potřebuji a proto s ním spolupracuji. Kdykoliv jsem jím tázaná, s nejlepší vědomím a svědomím mu odpovím. Pracuji v neziskové organizaci Nadání a dovednosti o.p.s., podporujeme profesní rozvoj mladých lidí z dětských domovů a pěstounské péče. Naším posláním je dát jim dostatek dovedností a vědomostí tak, aby po odchodu z dětského domova plynule navázali na běžný život.Většina naší činnosti je o tom, že musíme žádat o finance, i v té souvislosti často vystupuji ve společnosti a nedovolila bych si vystupovat ve špatném světle. Novinář je pro mě zkrátka rovnocenný partner, a když vysílám pozitivní energii, ta samá se mi vrací. Je to jako všude: to, co do vztahů dáváme, to se nám vrací. Bulvár mě ovlivnil jedině pozitivně.

Veronika miluje deti

Prožila jsem s vámi celý příběh a měla pocit, že jsem jeho součástí. Jak se dnes daří bratrovi Kájíkovi a tetě Helence?
Kájíček je úžasný mladý muž, úspěšný moderátor a velký kreativec jako já. Jsme denně v kontaktu a daří se mu dobře. Helenka je stále a pořád mojí největší oporou a jen tak mimochodem, je velmi úspěšný certifikovaný kouč.

Co je vaší náplní práce dnes? Jak vypadá váš den?
Můj den je různý, když nejsem na přednáškách po dětských domovech, jsem samá schůzka, k tomu se stále věnuji modelingu. V současné době jsem ale velmi aktivní patronkou již zmíněné organizace Nadání a dovednosti a koordinátorkou projektu Roadshow s Veronikou – mise naděje pro děti z dětských domovů. V rámci tohoto projektu navštívím v průběhu tří let více než stočtyřicet dětských domovů, ve kterých budeme během interaktivních seminářů s dětmi besedovat o jejich budoucnosti a o všem, co je v životě čeká. Posledním velkým cílem celorepublikového rázu je kvantitativní dotazníkové šetření, ve kterém budeme zkoumat úroveň informovanosti a znalostí v dětských domovech v jednotlivých krajích a republice jako takové. Takovýto výzkum v České republice dosud nemá obdoby. Všechny aktivity můžete vidět i na facebookové stránce Veronika Kašáková – official.

S timto vozem objizdi Veronika detske domovy

To je způsob, jakým pomáháte vy. Pokud by chtěla pomoci dětem v dětských domovech široká veřejnost, jak to může udělat?
Děkuji za tu otázku. Možností, jak pomoci dětem, které žijí v dětských domovech, je celá řada. Třeba pomocí dárcovských SMS, které může dárce poslat jednorázově anebo pravidelně. Věřte, že i jedna DMS může pomoci dětem z dětských domovů a pěstounské péče přiblížit se svým snům. Můžeme jim pomoci společně. Jednorázová pomoc spočívá v odeslání dárcovské SMS ve tvaru DMS ROZHLED na telefonní číslo 87 777.Cena DMS je 30 Kč, Nadání a dovednosti o.p.s. obdrží 28,50 Kč. Pokud chcete přispívat pravidelně, stačí odeslat SMS ve tvaru DMS ROK ROZHLED na číslo 87 777 a každý měsíc, po dobu jednoho roku, Vám bude automaticky odečtena částka 30 Kč.Více informací se zájemci o pomoc dozví nawww.darcovskasms.cz. My si velmi vážíme veškeré podpory a všem dosud zapojeným jedincům a organizacím chci touto cestou srdečně poděkovat za to, že nám pomáhají budovat mosty mezi ne úplně vydařeným dětstvím a spokojenější budoucností. Každý, komu připadají naše projekty smysluplné, se může přidat. Můžete se stát naším partnerem, mentorem nebo dobrovolníkem! Bližší informace o možné spolupráci s vámi rádi probereme osobně buď na telefonních číslech 226 222 122, 775 710 951, nebo mailem na info@nadaniadovednosti.cz.Číslo našeho účtu je 107-2573200287/0100.

A jak konkrétně vás může podpořit třeba organizace?
Navrhované formy podpory jsou různé: společnost může zapojit svoje zaměstnance do projektu Roz(h)led například tím, žeuspořádá odborný seminář nebo přednášku, uspořádá exkurzi, konkrétní pracovníci se mohou stát mentory a budou s námi sdílet své odborné vědomosti při organizaci naší neziskové společnosti, například v oblasti PR nebo marketingu. Další formou spolupráce je propagace naší organizace na webových stránkách a intranetu společností, například formou banneru, prostřednictvím Facebooku nebo poskytnutí reklamních ploch na společenských akcích. A v neposlední řadě je to finanční podpora projektu Roz(h)led nebo podpora konkrétního dítěte v tom samém projektu, finanční podpora přes DMS, darujsprávně.cz nebo Modrýživot.cz. A nesmím zapomenout zdůraznit, že si nesmírně vážíme materiální podpory například ve formě kancelářského vybavení, zajištění tisku propagačních materiálů apodobně. To všechno se počítá a hodně nám to pomůže. Děkuji!

Milujete děti, máte k nim velmi blízko už jen proto, co jste sama od dětství prožívala. Jak vnímáte, že sama budete jednou maminkou? Nebo už se k tomu schyluje?
Naopak, já jsem teď velký workoholik, musím toho v životě ještě hodně udělat, splnit si své touhy, pomáhat dětem bez rodin. A teprve pak se stanu v hlavní roli jen matkou, předtím chci mít ale vybudované své cíle a mít tak potom prostor už jen pro mateřství. Chci dát dětem všechno, co jsem sama neměla. Proto musím být připravená, a musím být velká holka. Zatím jsem stále ještě dítě!

Často jste promlouvala k Bohu, prosila ho a modlila se. Jste věřící?
Ano.

Řekněte cokoli, co byste chtěla, aby zaznělo, co by se lidé měli dozvědět, co byste jim ráda vzkázala…
Chtěla bych říct, že to – být šťastný – zaleží jen na tom, zda se rozhodnete být šťastný. Prostě a jednoduše buďte. Je to jen pocit a ten se může kdykoli změnit.

Veronika Kasakova je i skvela moderatorka

Veroniko, máte nějaké motto, které vás provází životem?
„Nehledejme štěstí, ale rozdávejme ho, ono se vám vrátí!“ To je motto, kterým se řídím,a stoprocentně se to vyplácí.

Za rozhovor děkuje Renáta Šťastná
Foto: z archivu Veroniky Kašákové