Šťastná Qenda » Srdcem a očima

Srdcem a očima…

Qenda — Tue, 28 Feb 2012 19:38:00 +0000

Pro případné zájemce je tu tahle stránka. Cena knížky je 139,-Kč +30,-Kč poštovné. Ráda ji zašlu podepsanou a s věnováním na vaši adresu.

S úctou vaše Qenda

Srdcem a očima

Qenda — Tue, 24 May 2011 22:19:00 +0000

VELKÉ PŘÍLEPY – Možná i krásné počasí způsobilo, že na další besedu do místní knihovny přišlo lidí poskrovnu, ale i tak to byl velmi povedený večer. Jedna z vítězek loňské literární soutěže Talent, paní Renáta Šťastná, přišla přečíst několik soutěžních povídek ze své žluté knížky Srdcem a očima

a zároveň pohovořila o i o modré, s názvem Ouva Tači aneb Skafocefalie…, která se dostala do povědomí již v roce 2006. Její povídání velmi vkusně doplnila dvojice Honza Paulík se svou kytarou a Václav Fikrle,

který za hudebního doprovodu noblesně recitoval básně např. V. Hraběte nebo J. Kainara. Po šestileté spolupráci mají pánové mnoho příznivců a pro místní byli velkým překvapením. Paní starostka Čermáková

v závěru zazpívala působivou píseň a celou akci zhodnotila slovy: „Byl to příjemný komorní večírek.“ Knihovnice, paní Kouřimská, dostala od autorky slib, že její hostování zde není jistě poslední a do seznamu knih zařadila dvě další, které paní Šťastná, nejen přílepským čtenářům, věnovala.

Foto: Vladislav Skořepa

Měl nebo neměl…?

Qenda — Mon, 25 May 2009 22:00:00 +0000

Uviděla ho v davu na nástupišti. Vysokého, hnědookého opáleného muže s jarmulkou na hlavě v kostkované barevné lněné sukni ke kotníkům. Na nohou měl žabky a jeho nehty byly pěkně upravené a pěstěné. Věnoval jí kratičký pohled a jí přejel mráz po zádech. Po očku po něm pokukovala a její zrak možná nepřiměřeně dlouho spočinul na té sukni. Přimhouřila oči a napadlo ji, jestli pod ní něco má. Až se lekla svojí lechtivé myšlenky. Když jí silný prudký závan přijíždějícího metra začal cuchat vlasy podívala se jeho směrem znovu a téměř s jistotou vyhledala očima přesně to místo, kde se vzdouvalo jeho mužství. Cítila, že je vzrušená. Zmizel jí v davu nastupujících. Cítila, že se červená. Ta myšlenka jí nešla z hlavy.
Na konečné se dav vyvalil z vagonu a on ji předešel. Na schodech nespustila oči z té těsně padnoucí sukně. Hledala na ní otisk toho, co by pod ní mělo být, ale látka byla úplně hladká. Zamyšleně vystoupala schody a nemyslela na nic jiného. Má pod ní něco nebo nemá …?

PUTOVÁNÍ S RYBOU

Qenda — Wed, 04 Oct 2006 07:39:00 +0000

Neznám horší pocit, než když mám na něco chuť a nemůžu to mít. Hrůza! Včera si takovou hrůzu prožilo moje dítě.
Ve chvíli, kdy jsem musela odejít udělat nějakou důležitou práci, taťka stál na lešení a nemohl dolů a mamka ležela v posteli polomrtvá bolestí po operaci ramene, dostal ONdra chuť na uzenou makrelu, kterou našel v lednici. Jenže: ryba byla zabalená v igelitu a on se k ní nemohl i přes veškerou snahu dostat. Chvíli jí domlouval a potom se rozplakal. Chodil po domě, rybu v podpaží a hledal někoho, kdo by mu pomohl. Vyšel v ponožkách o patro výš, kde sestra předělává byt. Tam našel akorát staveniště a spoustu špíny. Rozmazal si zaprášené slzy po tvářích, přehodil rybu z pravé do levé a šel zpátky. Volal maminko, ale já stála pod lešením a pomáhala taťkovi. Volala jsem na něj zpátky, že jsem venku a za pár minutek jsem tam. I když chápu, co je pro dítě pár minutek. Celá věčnost. Chvíli ještě bloumal po bytě a pak hodil rybu nic netušící babičce do postele.
„Ach jo, když já mám na to takovou chuť, babi…“ Jenže babička ho taky zklamala, nemůže ani zvednout ruku, natož s ní něco udělat.
Hnala jsem za ním a našla ho v obýváku, jak seděl na koberci mezi hračkami, rybu choval na klíně. Aspoň že už neplakal. Jak mě uviděl, zablýsklo se mu v očích a hned byl v pozoru. Rozklepal se radostí a potichu poslušně čekal, až rybu vykostím. Snědl jí skoro půlku za labužnického pomlaskávání.
A takhle je to vždycky. Ani na čokoládu se neklepe tak, jako na uzenou makrelu. Doufám, že mu to hodně dlouho vydrží.

NUDA V KINĚ ?

Qenda — Mon, 25 Sep 2006 07:42:00 +0000

Finský trhák s titulky. Sedadla vržou, lidi se vrtí. Bonbóny šustí a jejichobaly často končí na zemi.
Přišli na poslední chvíli. Uvaděčka jim řekla, ať si sednou kam chtějí. Vybrali si lóže. Film celkem nuda. Je jim fajn, že jsou spolu. Propletené prsty leží na jeho stehně. Podívají se na sebe a její ruka putuje do jeho klína. Věděla to. Byla si jistá, že bude pevný a pod látkou cítila jak chce ven. Pomalu mu rozepíná kalhoty. On se nebrání, ani se na ni nepodívá, jen si uvolní opasek. Hbité prstíky vysvobodí naučeným pohybem vzrušené mužství z těsných džín. Film je chvílemi napínavý, ale to, co se odehrává v nich je podstatně vzrušující. Na plátně běží koně tryskem a její srdce buší jako zvon. On čeká a skoro nedýchá. Udělá to?
Udělala. Sehnula se a pootevřela ústa. Pomalu ho vzala mezi zuby. Koutkem oka zahlédla jak starší pán z vedlejšího lóže kouká jejich směrem. Tuší? Nebo to vidí? Začala pomalu pokyvovat hlavou. Koně pořád běží a ji pálí v rozkroku. Zavřela oči, jen se neznatelně a opatrně pohybuje v naučeném rytmu. Cítí, jak se mu napíná snad každý sval. Vzala ho do ruky a způsobně si sedla. Koně se zastavili a začali zpívat ptáci ve větvích. Pohyb neustával. Odkašlal si a odkudsi vyndal papírový kapesník. Zadržel dech a přivřel oči.Když se rozběhly závěrečné titulky přikryl si kapesníkem klín. Pán odvedle si nasadil brýle. Dala si nohu přes nohu a v klidu si dočetla titulky. S rozsvícením světla si zapínal pásek.
Zvedli se a ruku v ruce odešli do ztichlé noční ulice.

ZA ZÁBAVOU

Qenda — Mon, 25 Sep 2006 07:41:00 +0000

Ucpaná silnice, přikázané směry jízdy a zákazy vjezdu, policie, auta, lidi, děti, psi.
Kolotoče, hudba z reproduktoru, houpačky, hudba z ještě většího reproduktoru, střelnice, hudba, výskot dětí, houpačky, pokřik lidí, střelnice.
Langoše, vysmátí lidé, pražené mandle, bílý burčák, žužu, kapesní zloději, turecký med, červený burčák, klobásy na grilu, burčák, mažoretky, pečená selata, fronty na záchod, burčák, burčák, burčák, vařená kukuřice, modré nebe, pálící slunce, stánky s keramikou, stánky s hračkami, burčák, indián hrající na flétnu, burčák, poníci, perníková srdce, opilci, stánky s korálky, bezdomovci, děti, zmrzlina, burčák, sirény, sanitka, davy lidí, burčák, cizinci, holubi, Dan Bárta, tleskající dlaně, burčák.
Padá soumrak, burčák, halušky, párek v rohlíku, burčák, pivo, koše plné odpadků, odpadky po chodníku, odpadky všude, burčák, tma, rámus a burčákový ozón, unavené děti. Unavení opilci, pozvracené zákoutí, unavení psi, podloubí čpící močí, burčák.
Kolotoče, moře lidí, střelnice, ještě víc lidí, autodrom, hudba ze všech stran, davy rozeřvaných opilců, těla se povalují všude, rychlý odchod, auto na svém místě, v hlavě tisíc kladívek od tisíce permoníčků a poloprázdná peněženka. Únava, spokojenost. Ticho, klid, postel, tma…

To bylo sobotní Mělnické vinobraní.

TAK UŽ JSME TO BOUCHLY

Qenda — Thu, 21 Sep 2006 07:34:00 +0000

„Tak už jsme to bouchly,“ volala mi sestra Janča z práce, kde byla poslední den a loučila se velkou láhví šampusu. „My taky,“ povídám já, sedíc u stolu v obýváku u tety Libušky. „Ale z druhý strany.“
„Cože?“ divila se. „Taky šampus?“
„Ne, víno,“ usmála jsem se hořce. „Ale říkám, z druhý strany.“
„Tomu nerozumim.“
„Ani nemůžeš…“ A pak jsem jí pro pobavení vylíčila, jak jsme si s tetou chtěly dát po výborném obědě sklenku výborného vína.
„Nojo, ale já nemám vývrtku,“ řekla teta jakoby nic.
„Tak neva,“ pokrčila jsem rameny. „Uvaříme si čaj.“
„No to ne, to víno otevřeme,“ trvala na svém teta.
„Této, ty mě děsíš, a jak to chceš udělat?“
„Nic se neboj, něco vymyslíme,“ pravila a s trhnutím otevřela šuplík. „Nějak si už poradíme.“ Vzala do ruky velkou vařečku.
„Nechceš to tam vrazit, že ne?“ zeptala jsem se opatrně.
„Třeba by to vařečkou šlo,“ řekla a píchla do špuntu. Ani se nehnul. Samozřejmě.
„Já myslím, že to nepůjde, kašli na to, uvaříme si ten čaj. Já víno ani nemusím,“ snažila jsem se ji odradit, ale byla odhodlaná udělat pro lahodný mok cokoli.
„Koukej, když už to tu máme, tak to vypijeme,“ rozkročila se. „Neboj se a drž.“ Chytila jsem láhev oběma rukama a držela. Teta paličkou na maso bušila do vařečky a přeci jen pomalu vrážela špunt dovnitř. Moc to ale nešlo. Pak se malinko pohnul a víno vystříklo ven. „Vidíš, už to půjde,“ řekla vesele teta. Jen aby, napadlo mě. Chtěla jsem navrhnout, že dojdu klidně zazvonit k sousedům a vypůjčím si vývrtku, ale najednou se ozvalo křup! A mě zůstalo v ruce jen hrdlo. Víno se rozlilo všude kolem. Bylo v koberci, na mých kalhotách a ponožkách, byla ho plná zásuvka s příbory.
„No, a máme to,“ řekly jsme téměř dvojhlasně.
„A co teď?“ zalykala jsem se smíchy. „Mat a Pat by nám mohli závidět.“
„Teď,“ utírala si teta slzy od smíchu. „Teď si, má milá, uvaříme konečně ten čaj.“

DESET MINUT ?

Qenda — Tue, 05 Sep 2006 07:18:00 +0000

Jel tou samou tramvají jako já. Na Dejvické pustil sednout maminku s prckem, pak si nandal batoh na záda a stoupl si k tyči u předních dveří. Mohlo mu být tak dvacet? Dvacet pět? Chlapecký obličej, ale mužný pohled v očích a sebejisté pohyby. Nemám ráda, když někdo po někom kouká bez ostychu, skoro až drze. Ale moje oči letěly přímo k němu a ne a ne se odtrhnout.
Na Hradčanské se uvolnilo několik sedadel. Sedl si, batoh položil na kolena a díval se z okna. Ani ne za půl minuty se ale zvedl a pustil sednout staršího pána s holí. Nasadil batoh na záda a stoupl si k tyči u předních dveří. Nechtělo se mi nic, jen se na něj dívat. Jakoby cítil můj pohled, nepodíval se ani na okamžik mým směrem.
Na Malostranské se naše pohledy setkaly. Dva páry modrých očí se na sebe usmály. Posadil se na červenou sedačku a já jsem vystoupila. Z nástupiště jsem koukala za ním. Když se tramvaj rozjela, zvedl se a stoupl si k tyči u předních dveří. Pak mi jeho blankytný úsměv zmizel. Cosi z jeho klidného pohledu ve mně ale zůstalo…

O MEDU

Qenda — Wed, 30 Aug 2006 18:09:00 +0000

O tom, jak pracné je vyrobit pampeliškový med můžu povyprávět někdy příště. Ostatně, každá hospodyňka ví, že za pět minut se to zvládnout vážně nedá. Mě s ONdrou se to letos povedlo hned ze dvojité dávky pampelišek. Poctivě jsme sbírali a čistili, míchali a chystali a potom čekali až to zhoustne. Výsledek se rovnal asi dvanácti skleničkám od jogurtu a to při spotřebě mého synka je na velmi krátkou dobu. Proto tento zlatavý produkt považuji za velkou vzácnost.
Vezla jsem kamarádce Jarmilce do Jičína vzorek, neb vím, že to ocení a bude k němu přistupovat stejně jako já. Skoro se zatajeným dechem. Sklenku jsem umyla, víčko opatřila ozdobným ubrouskem a převázala nitkou, aby i oku lahodil můj výtvor. Cestu přečkal pečlivě zabalený v jídelní tašce mezi jogurty. Když jsem jej, sice v igelitovém sáčku, ale slavnostně předávala Jarmilce, ona potěšena tím, že se s ní dělím o svoje skromné zásoby, brala sklenku jako by byla pápěří a podle mého očekávání se rozplývala blahem. Měla jsem radost, že jsem ji potěšila. V boční kapse svého batohu udělala medu pohodlné místo a šli jsem všichni do města.
Strávili jsme příjemné odpoledne. Potom jsme se na chvíli rozešli, neb každý z nás měl nějaké zařizování. Když nás později Jarmilka našla u dřevěné prolejzačky na dětském hřišti, v očích měla smutek, děs a zklamání.
„Podívej, co se mi stalo,“ povídá a z kapsy batohu doluje jakousi hmotu nepopsatelné barvy a tvaru. „Ono mi to vyteklo do batohu.“
„Jak to?“ vyhrkla jsem a přehrávala si v hlavě, jak jsem víčka utahovala a sklenky obracela dnem vzhůru. „To není možný.“ Jenže v zápětí jsme si obě vybavily okamžik, kdy batoh spadl z lavičky na zem. Naše oči se setkaly.
„Taková škoda,“ hlesla a se svěšenými rameny to celé házela do odpadkového koše.
„Tak já se táhnu z Prahy s medem jenom proto, aby skončil v Jičíně v odpadkovém koši, jo?“ snažila jsem se celou situaci zlehčit. Sice se pousmála, ale mrzelo ji to. Alespoň si olízla prsty, na kterých zůstaly zbytky toho, na čem si teď pochutnávaly vosy a včely ze širokého okolí. „Byl chutný,“ řekla a smutně se dívala na roj hmyzu kolem koše. Poté se odebrala ke kašně, aby si umyla ulepené ruce.

Takže příště až sem pojedu, vezmu medy dva a dám na ně pořádný pozor. To Ti, Jarmilko, slibuju!

Tomu se říká smůla…

Qenda — Sat, 28 May 2005 22:25:00 +0000

Co všechno mohla zmeškat ? Autobus a pak školu. No, nejspíš asi ne. Byla sobota poledne, takže školu určitě ne. Ale mohla zmeškat třeba autobus a pak rande. Nebo autobus a kino. Nebo vůbec nechtěla jít na autobus. Třeba nemá ani kluka. Třeba není na kluky. Třeba. Mohla ale zmeškat výlet parníkem. A to by ji určitě mrzelo. Nebo odjezd na dovolenou. Letadlo nečeká … Mohla třeba zmeškat jen schůzku s mamkou. Řekne se jen, ale i to zamrzí. A navíc – mamky by člověk neměl strkat do škatulky JEN. Pro mamky se víc hodí NEJ… Mohla třeba jít na zmrzku s kámoškou. Na zmrzku na usmířenou. A kámoška čekala a čekala a říkala si, že to s tím usmiřováním asi nebude tak horký, když jí ani nestojí za to, aby dorazila včas, aby vůbec dorazila… Mohla klidně zmeškat svoji svatbu, ale co je to za svatbu bez nevěsty ?Mohla zmeškat úplně cokoli. Třeba ale vůbec nikam nechtěla jít, ani nechtěla letět na dovolenou, třeba se ani nechtěla vdávat a s kámoškou je zadobře, třeba její mamka zrovna teď sedí o pár metrů dál. Třeba chtěla zůstat doma a jít se opalovat. Sednout si na zahradě a dát si ledový čaj, když je takový pařák. Chtěla si třeba pohodlně sednout do houpačky a vzít si knihu . A číst si o tom, co má člověk dělat, když se dostane do svízelné situace, jak se zachovat, když zlomí v zámku klíč, vytopí sousedy, píchne kolo, nebo potká divočáka. Určitě by se chechtala, až by četla, co je všechno člověk schopen vymyslet, jak absurdní mohou být některé situace. Tohle všechno určitě chtěla. Ale nemohla. Nemůže ! Protože trčí za zaseknutými dveřmi na záchodě v druhém patře a tu knížku, tu má někde úplně jinde .