Opravdu už byl čas?

Umyla nádobí, tak jako každý večer. Připravila mu svačinu na druhý den, stejně jako každý večer. Uložila syna k spánku a snad třikrát ho hnala zpátky do postele, když vylezl, že má nudli nebo žízeň. Tak, jako každý večer. Zalila citrus pod oknem a těm malým zeleným plodům, co neví, zda budou citrony nebo pomeranče, nebo co vlastně, věnovala dlouhý pohled plný očekávání. Tak, jako každý večer.Dala si horkou sprchu a strávila tam svých deset minut, kdy nemyslela na nic, jen na to, jak horké potůčky vody olizují její tělo. Užívala si každý moment. Jako každý večer. Nalakovala si nehty na nohách, sice to často nedělá, ale najednou zatoužila po meruňkovém odstínu. Představila si, jak se bude lesknout na sluníčku. Snad bude zítra hezky, aby mohla jít naboso. Stejně jako každý večer zamířila do postele s ujištěním, že kdyby ji hledal, najde ji v posteli.
„ Počkám na Tebe,“ zaševelila mezi dveřmi. A jako každý večer ji přemohla únava po dvou stránkách. Usnula s knihou na prsou. Jediné, co se od těch předešlých večerů lišilo, bylo, že mu před usnutím nepopřála dobrou noc a ať si odpočine.
Už mu to nikdy neřekne. Už nikdy neusne v posteli sama. Už nikdy nenamaže jediný chleba s medem. Už nikdy neuslyší sladké „ maminko“ a nikdy neuvidí rozesmátou tvář. Kohokoli. Nikdy se nedozví, jestli to byl citron nebo pomeranč, nebo co vlastně.A ty nové šaty, co jí visí na ramínku, tak ty si vezme přesně jednou. Na cestu. Na tu poslední. Tam, kam chodí člověk sám a vlastně o tom ani neví. Nikdy se nedozví, kolik zármutku tady svým odchodem způsobila a jak těžko je těm, kteří tu po ní zůstali. Bez ní. Napořád. Už nikdy nic. Ale ona to přece neudělala schválně. Srdíčko ji zradilo …