To je prostě on…

Červencové odpoledne.Taneční parket. Stojí tam úplně sám a netrpělivě vyčkává až přijde ta chvíle. „ Maminko, kdy už půjdeme, chci si zatancovat,“ škemral od samého probuzení. Konečně! Rána do bubnu. Jeho tělem projel jakýsi výboj. A další. A další.Buben odměřil první čtyři takty a přidaly se ostatní nástroje. Jeho nožky podupávají do rytmu a tělo se rozkývalo jako by bylo z gumy. Přestal vnímat všechno okolo. Nádhera ! Muzika, to je odjakživa jeho láska. Rytmus a melodie. Jako by se s tím už narodil.
„ Kdy budete hrát?“ přiletěl o přestávce za bubeníkem. Nechápe, že i kapela potřebuje oddech.V další sérii si vodil tanečníky. Slečny, paní, pány, bylo mu to jedno. A každý šel. Nemohl odolat kouzlu neunavitelného tanečníka. Jen jednou z parketu utekl a schoval se za mámu. To bylo, když si vybral silnější brýlatou dámu s velkým úsměvem, která proti němu šermovala rukama a v závěru mu řekla, že žere jenom maso. Utekl a kdykoli ji viděl, byl ustrašený.
„ A zahrajete mi taky mašinku ? “ přišel za kapelníkem když už venku byla tma. „ Prosím…“ žadonil očima a dlaně připlesknul k sobě v jasně pochopitelné gesto. Zpěvačka se usmála. „Příští písnička je tvoje, kamaráde.“ A byla. Vyhlásili ji jako jeho sólo, lidi udělali hada a poskakovali v rychlém tempu kolem něj. Oči mu svítily a celý svět zmizel. Byl jen on a muzika a pohled zabodnutý do bubnů. „ Děkuju,“ pošeptal bubeníkovi, když se za ním pak vyškrábal na pódium. Zpěvačce dal pusu. Všichni se bavili. Nádherné červencové odpoledne.
Po třech hodinách nepřetržitého tance a pohybu ho máma uložila do postýlky, dala mu pusu a řekla, že je na něj moc pyšná. „ Proč?“ ptal se a žmoulal si oči. „Protože jsi tak krásně tancoval, broučku. “
„Ale já neumím tancovat, maminko,“ řekl bezmála tříletý chlapec, který se přitulil k medvídkovi ve voňavé postýlce. Těsně před tím, než odplul do říše snů ještě zamumlal : „Já jsem se nerozloučil s tím pánem u bubenů…“ Chtěla ho opravit že u bubnů, ale modrá očka se zavřela a dost možná, že protancoval celou noc …