Ruka

Pondělí ráno. Přeplněný autobus. Utrhla naštěstí sedadlo hned u předních dveří. Všichni ospalí a apatičtí po prožitém víkendu. Vydýchaný vzduch a pochrchlávání ze všech stran. Evropská třída jako obyčejně kolem sedmé ráno beznadějně ucpaná. Pohled na hodinky, pohled před sebe. Z okýnka budky co řidič podává jízdenky vykoukla ruka. Spíš tam jen tak ledabyle spočinula. Líně a ospale si hověla s prsty svěšenými k zemi. Pravá ruka. Hodinky na zápěstí. Pán je určitě levák. Zajímalo ji, jestli to odhadla, ale těžko to asi zjistí. Bylo by hloupé jít se ho na to zeptat.Dívala se na tu ruku jako zhypnotizovaná. Něco magického k ní přitahovalo její pohled a nemohla ho odtrhnout. Prsty vyťukávaly němou melodii, hodinky cinkaly o umakart. Ruka. Chlapská ruka. Nejspíš se o ni majitel dobře stará. Nehty měla čisté a sympaticky ostříhané. Ruka. Kolik toho vypoví. Jak asi míchá kafe? Jak asi listuje knihou? Jak asi umí vzít do ruky nářadí a nebojí se práce? Jak by asi uměla ta ruka naplácat na zadek prckovi za nějakou lumpárnu? Jak by asi dokázala, pohladit ženu?
Ruka, obyčejná ruka. Ale co kdyby nebyla? Nemělo by se říkat obyčejná ruka. Nemělo by se říkat obyčejná věc. Nic není obyčejné. Kdyby nebyla taková obyčejná ruka, spousta věcí by byla jinak. Nejspíš by tu pan řidič neseděl. Nemohl by asi řídit bez ruky. Možná jo, ale nejspíš ne? Upřeně koukala na ruku, přitahovala ji jako magnet. Najednou se ruka pohnula a zmizela v okýnku. Až sebou trhla jak se lekla. Na semaforu naskočila červená. Řidič vyndal papír, asi výkaz a začal do něj něco zapisovat. A naše ruka zvolna spočinula na papíře s prsty doširoka roztaženými. Pán psal levou.