O AUTOBUSU, KTERÝ BYL NA DVĚ POLOVINY

Pod ONdrovou postýlkou až úplně vzadu byl zastrčený dlouhý modrý autobus.Byl tuze smutný a velmi naříkal.
„Ach, ach,“ vzdychal. „Och, och,“ tekly mu slzy jako hrachy.
„Proč tak hrozně naříkáš?“ ozval se jednou neznámý hlas.
„Ach, ach, kdo se ptá?“ zeptal se autobus.
„Já, jeřáb, vylez ven a podívej se.“
„Ale já nemůžu ven,“plakal autobus.
„Proč bys asi nemohl?“
„Já nemohu ven, protože by všichni viděli, jak jsem spravovaný.“
„To je toho,“ řekl jeřáb. „Pojeď ven a podíváme se na to. A jestli chceš, povím ti příběh.“
„Příběh?“ zeptal se se zájmem autobus. A protože byl zvědavý, rozhodl se, že vyjede ven, i kdyby se mu měli všichni smát. Vyjel opatrně předními koly na koberec a zůstal váhavě stát. Rozhlédl se a pak ho uviděl. Vedle skříňky stál velký žlutý jeřáb.
„Ahoj,“ zvolal hned jeřáb vesele. „Tak pojeď ven, kamaráde.“
„No, víš, já nejsem ničí kamarád,“ řekl smutně a velmi potichu autobus.
„Jakpak ne, a proč?“
„To proto, že jsem spravovaný. Býval jsem docela krásný dlouhý modrý autobus s harmonikou, ale jednou jel můj kluk, co si se mnou hrál tak rychle, že jsme se vybourali. Nevybrali jsme zatáčku a bác! Já byl ve chvilce na dvě poloviny. Sice mě opravili, ale řekni sám, kdo by se kamarádil s opravovaným autobusem. Už ani můj kluk si se mnou nechce hrát.“
„Tak hele,“ rozzlobil se jeřáb. „Tak hele, pojeď honem ven a já ti taky něco povím.“ Autobus se pohnul z místa a velmi pomalu vyjel ze svého úkrytu až doprostřed pokoje. „Tak,“ zvolal jeřáb. „A teď mě moc dobře poslouchej. Nelíbí se mi co říkáš.“
„Ale proč,“ podivil se autobus, který čekal že ho aspoň někdo polituje. „Vždyť není nic příjemného být na dvě poloviny.“
„Ale ty nejsi na dvě poloviny, vždyť jsi opravený.“
„To jo, ale už to není ono,“ stál si na svém autobus. „Každý to pozná a každý se mi posmívá.“
„Kdo se ti posmívá, ten je hloupý, to mi věř. Ukaž,“ popojel jeřáb blíž. „Kdepak tě opravili?“
„Tuhle,“ ukázal autobus. „V harmonice, aby to nebylo vidět.“
„Tak vidíš, sám to říkáš – aby to nebylo vidět. A taky to vidět není.“ Jeřáb byl rozzlobený. „A můžeš jezdit?“
„No můžu, ale…“ řekl autobus.
„Tak vidíš,“ odsekl jeřáb. „Tak si pořád nestěžuj. Můžeš jezdit jak se ti zachce. Zatímco já ani moc ne.“ A teď zase vzdychl jeřáb.
„Jak to, co se ti stalo?“ zeptal se autobus.
„No co se stalo, co se stalo,“ jeřáb se otočil k autobusu bokem. „Stalo se to, že jsem jel a najel jsem na kostku z lega tak nešikovně, že jsem si vyvrátil kolo. To se ulomilo a kutálelo se a pak spadlo ze schodů a rozbilo se na sto kousků. A nikde pro mě nové kolo nemají. Tak se podívej,“ ukázal autobusu díru, která mu zbyla tam, kde míval kolo.
„Ale to jsem opravdu netušil,“ zastyděl se autobus. „Já tady takhle vyvádím a ty jsi na tom zatím mnohem hůř než já. Nezlob se, kamaráde.“
„Nezlobím se, ale je dobře, že sis uvědomil, že i druzí mají svá trápení a ta často bývají horší než ta naše vlastní.
„No to máš pravdu,“ přikývl autobus. „A není ti tu tak samotnému smutno?“
„A kdo říká, že jsem tady samotný?“ zvolal jeřáb. „Já tu mám spoustu kamarádů. Hej, kamarádi,“ zakřičel. „Pojďte a seznamte se s naším novým kamarádem autobusem.“ V tu chvíli se ze všech stran začaly trousit hračky nejrůznějších podob.
„Ahoj, vítej,“ řekla autobusu panenka s rozbitým košíčkem.
„Nazdárrr,“ zazpíval dřevěný papoušek s uraženým zobáčkem.
„Vítej mezi námi,“ řeklo malé červené autíčko, kterému chyběl pravý stěrač a levá zadní pneumatika. Za ním přijelo zelené nákladní auto bez předního skla, pak si to přišourala plyšová kočka bez ucha, byla tu i panenka bez vlásků a medvídek bez pravé tlapky, jedna zlomená palička k bubínku, dřevěná lokomotiva bez komínku, prasátko bez ocásku, parník bez komínku a gumová kachnička, která měla jen jedno oko. A všichni autobus velmi srdečně zdravili a vítali se s ním.
„No páni, vás tu ale je,“ vydechl autobus. „To jsem ani nečekal. Tak to věřím, že vám tu není smutno.“
„A víš, co nás všechny spojuje? Každému z nás totiž něco chybí. A vidíš,“ mlaskl jeřáb. „Všichni s tím dokážeme být, nikomu z nás to nevadí a nikdo se nikomu neposmívá. Je sice pravda, že nové hračky se s námi moc nekamarádí, ale i na to jsme si zvykli. Tak co, chceš se s námi kamarádit?“
„No jasně, to bych moc rád,“ zablikal autobus světly a po chvilce dodal: „A nezlobte se na mě, že jsem tak vyváděl, je to pro mě nové a bál jsem se, že zůstanu sám.“
„Tím jsme si prošli všichni, to je v pořádku,“ řekl jeřáb. Ostatní se rozesmáli, udělali kolem autobusu kolečko a pak si společně zatancovali a zazpívali.
Autobusu bylo dobře, byl rád, že není sám, že má nové kamarády a už vůbec mu nevadilo, že byl ještě včera na dvě poloviny.