Nečekaná smrt mých přátel mě zastihla absolutně nepřipravenou.Nepřipravenou na svoji podstatu, na to, že něco skončilo a už to prostě nikdy nebude.
Nemůžu spát, dělám chyby, jsem podrážděná a lítostivá a hlavně ať dělám cokoli, pořád je mám před očima. Jejich usměvavé obličeje a Vendovo No jasně, které jsem často slýchala. Jeho úsměv s knírkem i jeho vůni. Ivetky příjemně chraplavý hlas a věčně rozzářený obličej. Naproti tomu se mi ale vkrádá jakýsi smyšlený obraz, jak tam leží někde na silnici přikrytí plachtou poté, co z jejich auta zbyla jen hromada plechu a jejich dušičky bezstarostně opustily potlučené tělesné schránky. Co se tam tehdy stalo, to ví jen oni dva. A ti jsou teď jistě někde šťastní že jsou spolu a že je nic nebolí a vím, že i přesto, že tu svým odchodem způsobili moc bolesti a zármutku, by nechtěli, abychom byli smutní. Měli rádi smích, humor, zábavu, byli hraví a podnikaví. A takoví v mém srdce navždy zůstanou…
Ale přesto čím déle to je, tím horší je pro mě smíření s faktem, že už tu nikdy s námi nebudou. A nebo budou, ale někdy jindy a někým jiným. Že už nikdy nebudu Ivetku obdivovat, že řídí Gazík a po jejím vzoru jsem se to naučila i já, že nestihli spoustu věcí, že se nedočkali vnoučat, že nebudou na svatbách svých dcer… Těžko se mi zvyká na to, že o nich musím mluvit v minulém čase. Od té doby co odešli mám pocit, že je vnímám daleko víc, než dokud tu fyzicky ještě byli.
Dneska jsem po dlouhé době řídila Tomovo Volvo. S chutí a radostí jsem sedla za volant, ale neujeli jsme ještě ani deset kilometrů a už jsem před sebou viděla Vendův obličej. A zase ty představy, že tam někde na silnici, beze slova rozloučení, zůstali nedůstojně ležet. Pokaždé když vidím dlouhou stříbrnou Octávii projede mi tělem takové divné chvění. Ale jezdit nepřestanu, to určitě ne. Nemám strach, jezdím ráda a myslím, že aspoň trochu dobře a opatrně. Ale teď, ještě víc než před tím, jsem vystrašená, když vidím proti sobě kamión.
V pátek je pohřeb. Myslím, že tím se mi hodně uleví. Důstojně se s nimi v mysli rozloučím a přetrhnu ty neviditelné nitky, na kterých si je tady pořád ještě držím. Mají právo být svobodní. Nemůžu je tady držet. I když bych moc ráda. Ale já bych se utrápila a jim stejně nepomůžu. Oni jsou šťastní a spolu. Je to ale tak těžké, tak těžké. Zdají se mi sny, kdy spolu mluvíme, vrací se mi prožitky a společné chvíle s nimi, asi jsem cvok. Dívám se skrz lidi a nevnímám, co mi říkají. Možná se tomu příliš poddávám. Moc to prožívám, ale představa, že už nikdy, ta je pro mě zničující.
Moje dobrá kamarádka mi napsala: „Nevím, co se přeje pozůstalým přátelům, ale já používám pohřbi mrtvé a chop se života! Vyřvěte se z toho a opijte se. Musí to VEN. Váš život pokračuje!“ Copak o to, já jsem se vyřvala, ale opít se mi nechce. Tak si počkám do pátku, pošlu jim poslední úsměv a ujistím je, že nemusí mít o mě strach – odhodím trápení a budu konat. Třeba na jejich počest. A potom pro sebe, protože můj život pokračuje!
( 19.3.2006)