Manželka Michala Marta Novotná-Tučná napsala knihu, u které se mi srdce svíralo.Četla jsem ji dvakrát a pokaždé jsem byla omámená slovy a skutečnostmi, které tvoří toto dílo. Píše tu: „Po Michalově smrti mi přišla spousta dopisů. Teprve tento důkaz přízně mě utvrdil , jak obrovské spektrum lidí Michal oslovoval. Krátce na to jsem si povídala s dcerou Míšou a řekla jsem jí:“Tak třeba tohle o tátovi nikdo neví.“ Ona mi odpověděla:“ Tak to, mámo, napiš.“ Od té chvíle mi v hlavě běžela tahle knížka…“
Nebudu Vás obtěžovat dlouhými úvahami a pocity. Myslím si, že určitě stojí za přečtení. Michal Tučný o sobě jednou řekl:“ Já nejsem zpěvák. Zpěváci jsou v Národním divadle. Já jenom zpívám lidem písničky.“ Mě ty jeho písničky provázely od dětství, prošly se mnou pubertu, kdy jsem se některé z nich naučila zahrát na kytaru a nikdy mě neomrzí. Jsou plné životní pravdy a moudra. V písni Šťastné staré slunce Michal zpíval :“ Jak slunce se mít a nedělat nic, jen bloumat po nebesích …“ Cítím z ní ( a ze všech co na stejnojmenném albu jsou), že už věděl, že jeho konec je blízko. A on to táhl na plný pecky až do posledního dne.
Vzpomínám si, že jsem seděla na pedikůře, nohy máchala v lavoru se solí, když se z rádia rozběhla zpráva, že toho rána nás Michal navždycky opustil. Zasáhlo mě to. Všechny nás to tam zasáhlo. Od té chvíle nikdo nepromluvil a v posvátném tichu si všichni dělali, co bylo třeba. Tiše jsem zaplatila a odešla.
je to už pár let, a přesto že život běží dál, tu vzpomínku, tu si opravdu nemůžu zout …