Místo toho, abych dělala něco pořádného, se válím v nemocniční posteli. A ještě k tomu čekám. Čekání je hrozná věc. Přijali mě ráno v půl osmé a řekli, že půjdu na sál jako poslední. A to bude po poledni. Zatracenej žlučník. Sestřička mi píchla něco proti srážlivosti krve a odvedla mě na pokoj, kde už ležely další tři paní. Za pokoj jsem si připlatila stovku na den a můžu využívat lednici a televizi. Do lednice nic nemám, teda aspoň zatím, a televizi mám za rohem. Takže na ni stejně neuvidím. Ale chtěla jsem to tak, tak to tak mám.
Po dvou hodinách mi sestřička přišla zabandážovat nohy. Prostě mi je omotala pružnýma obinadlama. Říkala, že jsou tak pružný, že mi stejně možná časem spadnou. Tak uvidím. Jednu paní propustili domů. Zbyly tu dvě. Jedné je asi sedmdesát a druhé tak sto tři. Ale dá se s nima, s holkama, docela dobře povídat
Tak tu ležím a čekám. Počítám, že tak za dvě hodiny přijde sestřička a píchne mi něco na uklidnění a pak už to půjde ráz na ráz. Hlavně ať už je to za mnou a můžu jít domů. Musím otrhat okurky, uvázat rajčata, vyhubit škůdce, udělat džemy, ale hlavně, hlavně tam na mě čeká ONdra…
( 13.7.2006)
Nelituj, už je topryč…
muset a nemoctMě se naštěstí nemocnice vyhýbají. nebo já jim? No to je celkem jedno. Prostě tě lituju. Ahojky