KAŽDÝ MŮŽE

Díky čtyřem dnům, které jsem strávila v Jičíně, mém milovaném městě, jsem si dnes uvědomila jednu věc. Jak se dopracováváme ke svým snům a cílům. Někdy velmi pomalu a zdlouhavě. Napadlo mě to v souvislosti se třemi lidmi, které mám moc ráda.
Jarmilka. Pobyt v Jičíně mi obohatila svojí přítomností ať už fyzickou, nebo „jen“ telefonní. Je to cílevědomá osobnost s beraní hlavou. Ač je Váha, mě se váhavá nezdá. Jde tvrdě za svou věcí. Přesto citlivě a ohleduplně. A sny se jí plní. Vloni si vydala svou první knihu a letos křtí druhou. Má můj obdiv za to, jak se s životem umí porvat.
Míla. Velmi tichá a nenápadná bytost. U kávy a medovníku se mi skromně a s uzarděním v tváři pochlubila, že spolu s mužem letos na jaře vydali svoje první metalové cédéčko. Cítila jsem z ní tu radost, sílu a dravost, ale zároveň jakousi obavu, že kdyby to vykřičela do světa, mohlo by to krásno z úspěchu pominout.
A pak Radim. Dušička z České Třebové. S kamarádem si splnil sen. Taky se pustili do cédé. Vyšlo to. Mají ho. Překvapila mě něha a láska, kterou do toho dal. Já už ho mám taky. A při poslední písničce se ve mně sevřelo všechno. Napsal ji pro mě. Zpívá tam, že už se o mě bál… A já mu nedala ani jeden verš. Však čas to spraví. Neboj se, Radime, pro mě jsi pořád Romeo a Chemik. Tak ses sám pojmenoval.
Říkám to proto, že ty čtyři dny mě vrátily zpět do minulosti. Se vším všudy – se vzpomínkami na práci, na lidi, i na ty, kteří už tu s námi nejsou, na starosti a trable, které jsem tam prožila. Ale když mi bylo hodně zle, zasnila jsem se a představovala si, jaké by to bylo, kdybych měla v ruce svou vlastní knihu, svou pýchu, kus mě. Abych mohla ukázat, že je ve mně spousta věcí, které bych chtěla dát i vám. A povedlo se to. Mám v ruce svou vlastní knihu a v ní Vám dávám kus sebe. Je to i díky těm třem, na které si často vzpomenu a řeknu si: „Když to dokázali oni, proč bych to nedokázala já…?“