Do příjezdu autobusu zbývalo osm minut. Sedli jsme si s ONdrou na lavičku a on mi povídal o tom, co dělali ve školce. Najednou přiběhla holčička, tak osmiletá, s velkým batohem na zádech.
„Nevíte, prosím vás,“ sotva popadala dech, „jestli už jela třistašestnáctka?“
„ No tak ta ti právě ujela,“ povídám.
„Tak to je teda…“zamračila se a nedopověděla. Rtíky opatlané růžovým leskem sešpulila jako kapřík. „Ach jo, to budu muset jít pěšky.“ Sedla si vedle mě.
„A kde bydlíš?“
„To, no…ve Statenicích,“ podrbala se na hlavě.
„Z tebe to teda leze,“ povídám. „Tak to ale jedeš třistapadesátšestkou, ne?“
„Nojo, vlastně jo,“ ožila. „A vy tam taky jedete?“
„Taky,“ přisvědčila jsem.
„Tak to můžeme jet spolu, že jo?“
„Můžeme,“ usmála jsem se. Začala štěbetat, že nese učebnice a byla v družině a měla strach aby jí to neujelo.
„Tak sis popletla čísla, to se stane,viď?“ otočila jsem se k ONdrovi, který sledoval náš rozhovor.
„Nojo,“ pokrčila rameny. „Mám v tom ještě bordel.“Vzdychla a podrbala se na hlavě. Kdyby tě tak viděla mamka, napadlo mě.
„A jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se. Drobné modré oči se vpily do mých.
„Já jsem Horáková,“ oznámila stručně. A pak mi vysvětlila, kde bydlí. Že se tam musí jít takhle rovně a potom je tam oblouk a takhle se to jako rozdvojuje a nikdy tam nikdo nebydlel. A taky je to do kopce trochu. Ale jenom malinko. Dívala jsem se na to stvoření a žasla, jak složitý je dětský svět a jak moc důležité jsou pro ně úplně nedůležité věci.
Autobus přijel, zvedli jsme se a ona se zeptala, jestli může jít před námi.
„Jasně, klidně běž.“ Koupila si lístek za čtyři, sedla si a zatímco si ONdra celou cestu prozpěvoval, ona seděla jakoby byla z kamene. Když jsme vjeli do Statenic, uhladila si džínovou sukýnku a řekla, že bude vystupovat.
„Tak se měj hezky, ahoj.“
„Nashledanou,“ řekla a scházela po schůdcích. „A děkuju,“ zavolala do zavírajících se dveří.
„Není zač,“ už neslyšela. Dveře se zavřely. Ještě jsem letmo zahlédla malé prstíky, jak mi zamávaly na pozdrav.
(5.9.2006)