SNAD JE I CHÁPU …

Šla jsem s ONdrou nakupovat. S jasným cílem jsme vlezli do malého obchůdku a já trnula hrůzou,jak zvládnu vybrat a nakoupit vhodný dárek a přitom hlídat aby ON nic neshodil, nerozbil nebo dokonce nepožil.
Slečna prodavačka byla vyděšená už jen pohledem na prcka v čepici s kšiltem dozadu. Když se po hlasitém „Doblýý déén začal pohybovat po prodejně velmi sebejistě, všeho nechala a vyčkávala co bude. Ani se nezeptala co si přeju, jen koukala po ONdrovi a tuším, že přemýšlela o tom, kolik škody je takové malé stvoření schopné napáchat. Vysvětlete čtyřletému drakovi, že se má koukat jen očima, když je všude tolik barevných lákavých věcí. Slečna byla jak na trní. Zkusila taktiku „Ťuťu, chceš bombón?“ ONdra sice nevěděl co je ťuťu, ale na šustění papírku slyšel hned. „Děkuju,“ řekl. Sedl si na schod a mlsal. Já ho po očku sledovala a koukala rychle něco inteligentního vybrat. Slečna se zklidnila. Ovšem jen na pár minut. ONdra spolkl zbytek čokoládového bombónu a začal znovu poletovat po místnosti a ohmatávat barevné krabičky.
„Ehm,“ zakašlala slečna. „To nedělej,“ řekla prckovi třesoucím se hlasem. Viděla jsem, že je v rozpacích a bylo mi jí trochu líto. Vybavila jsem si svůj vlastní pocit z dob, kdy ještě ONdra nebyl na světě. Pokaždé, když jsem měla komunikovat s dítětem, nevěděla jsem jak na to a byla úplně vedle. Usmála jsem se na ni, popadla ONdru za rukáv a srovnala ho několika výhrůžkami. Zklidnil se. Asi na tři minuty, ale stačilo to k tomu, abych zaplatila. Pak jsme čekali, až to všechno slečna nasouká do tašky. Byla upocená a očividně se těšila, až uvidí ONdrova záda.
„Naskledanóu,“ řekl ON a mazal po schodech z krámu ven. To, jak si oddychla jsem slyšela jasně a zřetelně.
„Byl jsem docela hodnej, viď?“ zeptal se ONdra venku. Pochválila jsem ho, že vlastně ano, ani moc nezlobil. „Maminko, dáš mi napít, prosím?“ Slíbila jsem mu, že za rohem v trafice budou určitě něco mít.
Něco měli, ale kromě pití i spoustu barevných časopisů, které začal postupně vytahovat. Okřikla jsem ho.
„Hele, nedělej to, jo?“ houkla na něj mladičká prodavačka. „A vy,“ obořila se na mě. „To ho takhle necháte aby na to šahal?“
„Teď jsem vám zrovna platila, víte? Takže co jsem měla dělat dřív?“ ohradila jsem se. „Dáme to zpátky kde to bylo,“ ujistila jsem ji a zařadila časopis k ostatním.
„To mi to radši nechte tady, mi tam v tom uděláte akorát chaos a já to pak nenajdu. Co to má co vytahovat?“
„Promiňte,“ podala jsem jí časopis s auty, po kterém se ON sápal.
„Hele, nech to jo? Nešahej na to,“ štěkla na něj. Vytáhla jsem řvoucího syna z krámu ven a vysvětlila mu, že to nebylo správné co udělal. Chvíli vzlykal, potom už jen pofňukával a když mu oschly slzy, řekl: „Ale maminko, já jsem si to chtěl jen prohlídnout.“ Otřela jsem mu smutná modrá očka suchým kapesníkem a musela uznat, že opravdu nic víc nechtěl.
„Pojď, dáme si někde zmrzku,“ vzala jsem ho za ruku. Jiskřičky v očích mi řekly, že je to dobrý nápad. U borůvkové jsem pak přemýšlela o tom, že těm děvčatům vlastně rozumím. Chápu jejich zlost na prcky a jejich nechuť komunikovat s nimi.Já jsem byla stejná. Ale ve chvíli, kdy jsem nosila toho svého pod srdíčkem, se to všechno otočilo.