KAŽDODENNÍ BOJE

Den co den stojím tváří v tvář malému soupeři. Můj synek je zdatný protivník. A já dělám všechno pro to, aby to jako boj nevnímal. I když to vypadá jako že spolu pořád válčíme, místo toho, abychom stáli při sobě. Ve skutečnosti si prostě jenom postaví hlavu. Naposledy před pár dny jsme stáli jeden proti druhému při cestě ze školky.
Původní plán že se stavíme za babičkou v obchodě, kde pracuje, a potom půjdeme na autobus, se rozplynul v momentě, kdy ONdrova spanilá sedmadvacítka překročila práh horoměřického „supermarketu“. To, co se strhlo bych jednoduše nazvala „pěknej řev“. ON chtěl do sámošky pro bombóny a já byla proti. Klasika. Vytáhla jsem ho za ruku před obchodní středisko a jala se mu v klidu vysvětlovat, že po jeho nebude. A to všechno před zraky opilců co seděli na lavičce a cucali teplou desítku z lahve, a babiček, co drbaly na rohu a spousty dalších lidí, kteří tam prostě jen tak byli…
ON řval že si jde něco koupit a já mu potichu říkala, že tenhle boj nevyhraje. Dupal, křičel, ronil opravdové klučičí slzy a já byla tvrdá a neoblomná. Vysmrkala jsem ho a dala mu na vybranou:
„Koukej, přeber si to v tý svojí hlavičce jak chceš. Buď půjdeme za babičkou a nebo na autobus. Ale jiná možnost není. Takže si vyber.“ Zamyslel se a pak jsme šli. Na autobus. Rozhodl se sám a jakmile jsme usedli, začal si prozpěvovat a byl to malý usměvavý andělíček. A tak je to každou chvíli…

P.S. Velmi mě těší, že jsem na něj nekřičela ani mu nenaplácala. A to bylo zcela mimořádně. Sice to okolí jistě čekalo, taková odpolední podívaná by těm ožralům po celém nudném dni jistě přišla vhod, ale chyba lávky. Oni byli zklamaní a já naopak povznesená, že jsem to tentokrát uhrála bez šrámu na srdíčku, které si způsobuji když na něj ječím a domlouvám rukou jeho zadečku. A občas velmi razantně. Ale to je život…