JÍZDA

V sobotu 30.září jsem zavelela: „Jedeme na výlet!“,sbalila ONdru a taťku a jeli jsme. Cílem bylo výstaviště v Praze – Letňanech, kde se konal Veletrh hraček. Jediné co jsem věděla bylo, že se tam dostaneme z Palmovky autobusem. Taťka však zvolil variantu „automobilem“, protože tím je to všechno rychlejší. Připásali jsme se a odjeli. Cesta přes Prahu byla dobrá, sobota po obědě, žádné zácpy ani omezení.
Kamarádi mi vysvětlovali, kudy se tam autem dostaneme. Z dvacetiminutového výkladu jsem si v hlavě uchovala pouze informaci, že až budeme v Letňanech, musíme mít TESCO po pravé straně. A to jsme měli. Osudnou se nám stala světelná křižovatka, kde jsme jeli rovně místo abychom odbočili.
„Nevím, taťko, jestli jsme dobře, to se mi nějak nezdá.“ Kroutila jsem hlavou a vyčítala si, jak jsem nemožná, že jsem si to nenapsala. A směrovku jsme taky jako na potvoru žádnou nepotkali.
„No tak se vrátíme, no,“ uklidnil mě, jindy docela nervní taťka.
„Fajn, zastav,“ povídám. „Zeptám se támhletěch kluků.“ Kluci vypadali jako dělníci, mohli by vědět…
„Dobrý den,“ div že jsem nevypadla z okýnka. „Prosím vás, nevíte, kde je tady výstaviště?“ Podívali se na mě tázavě. Zopakovala jsem otázku.
„My něpanimájem.“
„Hm, tak dík,“ vytáhla jsem okno nahoru. „Tak to otoč, pojedeme zpátky,“ vzdychla jsem. „Hele, tamhle stojí paní, zeptám se.“ Stáhla jsem okýnko. „Dobrý den, nevíte prosím vás, kde je tady výstaviště?“
„Coto?“ dala si paní ruku k uchu jako že neslyší.
„Jestli nám nemůžete poradit, kde je tady výstaviště.“
„Jo, to jo,“ přišla blíž. „Tam,“ ukázala někam do vzduchu. „Tam, rovně,“ pokývala hlavou.
„Jo aha, takhle rovně?“ ukázala jsem stejně nesmyslně jako ona.
„Jojo, rovně, rovně a pořád rovně a tam už to je,“ oddychla si a bylo vidět že si přeje abych se s odpovědí spokojila.
„Tak děkujem,“ zavřela jsem okno. „ A máš to,“ rozchechtala jsem se. „Ta paní nejspíš ani netuší na co jsem se ptala…“
Našli jsme to a užili si prima odpoledne, ale při vzpomínce na těchto pár minut se mi vrací úsměv na rty. Připomnělo mi to totiž úryvek z ONdrovy oblíbené pohádky Lotrando a Zubejda, kde se zpívá „Máte to daleko? Jak asi daleko, jak asi daleko ještě?“ „Máme to daleko, strašlivě daleko…“

Jo a veletrh? Byl úžasný nejen pro děti, ale i my, dospěláci jsme byli jak u vytržení. Škoda že taťka neměl tolik korunek, aby mi mohl koupit všechny hračky co jsem si přála…