PRO LÁSKU…

Už jsem se smířila s tím, že nad ránem přichází ONdra do mojípostele. Když se zahrabe až po nos do voňavých peřin, chrní jako medvídek. Zvykla jsem si i na to, že občas s sebou přitáhne plyšového medvídka, sem tam i dva. Ale dneska to fakt přehnal. Bylo půl třetí, když se ozvalo jeho ťap ťap bosýma nožkama, když přecházel lino v chodbě. Vzápětí stál u mojí postele s plnou náručí plyšových kamarádů.
„Na,“ řekl nevinně a cpal se s tím vším ke mně. „Pustíš mě?“ Odkryla jsem peřinu a on mi svou plnou náruč složil něžně na polštář.
„Ale ONdrí,“ vzdychla jsem.
„Mám tě lád,“ hodil mi ruku kolem krku.
„Já tebe taky, broučku,“ přikryla jsem teplé tělíčko a za dvě vteřiny slyšela jeho spokojené oddychování. Poskládala jsem se se šesti plyšáky pod zbytek peřiny a usnula.
„To jsem se dobře vyspinkal,“ řekl mi před šestou. „Uděláš mi palačinku?“ Dal mi pusu a očička mu svítila. „Plosím.“
„A no tak jo,“ vystřelila jsem z postele, abychom to do půl sedmé všechno stihli. Ještě palačinku, napadlo mě, takový zdržování. Ale co, když je láska opravdová…