ČLOVĚK JE VELMI KRÁTCE ŽIV…

…zpívá v jedné mojí oblíbené písni Maruška Rottrová. Je zvláštní, jak často si poslední dobou tuto větu říkám. Jsem v jádru pořádný člověk. Jenže jsem obklopená věcmi tak nešikovně, že působí dojmem nepořádku a jak říká moje mamka mám kolem sebe bordel. Já tomu říkám provozní nepořádek. Mluvím o tom proto, že mě často dokáže rozzlobit a vytočit, když nejsou věci tak, jak mají. Dřív jsem nespokojenost dusila v sobě a ventilovala ji, až když už jsem cítila, že se asi zhroutím. Dnes jsem na tom tak, že to vydržím deset, možná i dvacet minut, pak se nafouknu, taťka tomu říká, že mám „pysky jak havajskej domovník“ a přestanu mluvit. Po dalších deseti minutách začnu třískat s věcma a během chvíle někoho, koho mám po ruce, seřvu. V tu chvíli mám pocit, že svět je proti mně, lidi jsou divní a úplně neschopní. Průběh je pokaždé stejný. Rozbuší se mi srdce a špatně se mi dýchá, ruce mám ulepené od potu a třesou se mi kolena. Vím, že mi to rozčilování nedělá dobře. A když to všechno pak přejde, napadá mě iks způsobů, jak se celá ta dramatická situace dala vyřešit v klidu. Napětí povolí a já se začnu cítit lépe, usmívám se a nezřídka se omlouvám všem těm, kteří moje běsnění odnesli. Naštěstí jsem nikomu nezpůsobila žádnou újmu na zdraví. I když podle toho, že mě to nedělá moc dobře, říkám si, že na tom můžou být ostatní velmi podobně. Opakovaně se omlouvám a ujišťuji se, zda jsem je moc nezasáhla.
Když pak večer ležím v posteli, přemítám všechno co se odehrálo a ptám se, co to zas bylo, dojdu pokaždé ke stejnému závěru. Život je moc krátký na to, abych si hádkami a prkotinami kazila náladu a zdraví.