Nesnesitelné bylo období, které jsem nazvala CHCI – NECHCI.Nekonečná dohadování s ONdrou jsem nedokázala zvládnout po zlém. Neustále jsem měla pocit, že můj přístup k dítěti by neměl být jen direktivní a nekompromisní. Takže když mě zavolal že prosí čaj, já jsem mu ho přinesla a on řekl ve vteřině, že ho nechce, položila jsem hrnek klidně na stůl a považovala věc za uzavřenou. Ale po pár minutách, nebo snad vteřinách prosil ( aspoň, že prosil) pít. Dostal ho a nechtěl. Pak ho zase chtěl. A pak zase ne. Já začínala být vzteklá a ON ještě uřvanější.
„ONdro, jestli si to teď nevezmeš, jdu pryč a nedostaneš nic,“ zoufale jsem postávala u postele a nevěděla, co mám dělat. Desítky přečtených příruček a časopisů mi byly úplně k ničemu.
„Opravdu to chci, maminko.“
„Dobře,“ podala jsem mu hrnek.
„Nechci to,“ kopal do peřiny.
„ONdro, něco jsem řekla,“ křičela jsem na něj a hrnek odtáhla.
„ Chci pít,“ houkl. Ruka s hrnkem jela automaticky k němu. Mozek to nechtěl, ale tělo se chovalo úplně jinak. Mysl unavená a naštvaná, že jsem nedůsledná, se bouřila. Rozplakala jsem se a zařvala na něj: „A dost! Teď ti to podám naposledy. Jestli se nenapiješ, odnesu to, zavřu dveře a zůstaneš tu sám.“ Napil se, lehnul a byl klid. Panebože, proč to musím řešit takhle? Nechci na něj řvát, ale když ono to jinak nejde…
Trvalo to asi tři měsíce. Tohle opravdu úmorné údobí, jsme zvládli. Přestala jsem se nervovat a začala být tvrdší. Nevím, proč jsem se toho tolik bála. Myslet si, že my to zvládneme demokratickým přístupem a jinak než tisíce jiných dětí s tisíci jiných rodičů, bylo naivní. Funguje to asi opravdu všude stejně.
A poznání? Došlo mi, že i když chci něco řešit v klidu, někdy musím být jednoduše zlá. Mladýmu to neublíží a kdoví, třeba mi za to jednou poděkuje.
( 19.10.2006 )
Učitel se učí ve školeVím, že to souvisí jen okrajově, ale já jsem učitel a „učím se na dětech“ ve škole. Nezní to moc hezky, ale občas opravdu musí člověk udělat nepopulární krok a rozhodnutí, za kterým si musí stát. Nejdříve to vynese ostrou kritiku (v tvém případě Ondrův pláč), ale nakonec „uznání“ (v tvém případě bohužel až daleko, daleko později), že je člověk zásadovej.
Oni nás totiž ty milánkové zkouší, jak dlouho trvá než nás vytočí a kam až mohou zajít. Je třeba jim ukázat, že zkrátka naše dobrota někde končí. Jinak nás budou mít na háku i třeba v důležitých situacích, kde je třeba prostě a jednoduše poslechnout.
Jen aby…Já tu su ve dne v noci (o;
Milý pozorný čtenáři… to bylo schválně, jestli mě někdo opraví… Výýýborně, aspo\ń vím, že tu nejsem sama
Psst…Správně: KDO S KOHO (ustrnulá stará pádová vazba). Nenápadně to opraf, ať to nikdo nevidí (o;
O podobných situacích jsem hodně přemýšlela. Děti rádi zneužívají dobroty svých rodičů a pokud si rodič nechá poskákat po hlavě, pak děcku prokáže akorát medvědí službu.
Před 20 lety mi jedna přítelkyně dala radu, kterou získala od své paní doktorky; pokud se dítě vzteká a nic nepomáhá, použijte proutek, vyvolá rychlou bolest, která hned pomine.
====
Líbí se mi slovincký výraz pro dítě – otrok; rodič je zodpovědný výchovu a jim nezbývá nic jiného, než se přizpůsobit.
=====
Výchova dětí se ve škole nevyučuje, a proto si každý musí najít své metody sám a prokousat se neúspěchy.
MSF