PROHRA

Malá culíkatá holčička v kočárku se usmívala a byla k zulíbání. Nastoupila jsem do autobusu mezi posledními, ale místo k sednutí jsem ještě našla. Aspoň znaveným nohám dopřeju trochu odpočinku. Maminka ve strakaté sukni, ke které moc neladily boty, ani svetřík, dokonce ani korále, seděla vytočená do uličky, takže ji každý musel téměř překročit. Držela v ruce, podle mého soudu, drahý mobil a vyťukávala nejspíš nekonečnou esemesku. Holčička se začala ošívat.
„Mami, nemůžu tady sedět.“ Maminka nic. „Mami, nemůžu tady sedět.“ Maminka zvedla oči, ale hned je zase sklopila. „Mamííí,“ zakňourala holčička.
„Co je?“ oči se ani nezvedly.
„Nemůžu tady sedět.“
„Proč bys nemohla, koukej být potichu.“
„Proč?“
„Jinak tě pan řidič vysadí.“ Velmi podobně probíhají některé moje rozhovory s ONdrou na téma proč to či ono nemůže v dělat autobusu.
„Ale já nechci sedět. A ty taky neseď,“ okřikla maminku a v tu chvíli se změnila v dračici. V duchu jsem se usmívala, protože mi to něco velmi důvěrně připomnělo. Maminka hodila telefon do ošoupané igelitky a dívala se do nikam. „Slyšíš? Neseď !“ Řev, třepotající se ručky ani kopání do umakartové desky maminku nevyvedly z míry. „Mamííí, nesééď. Tady se nesmí sedět. Ty nesmíš sedět.“ Maminka se podívala na dceru a klidně, skoro šeptem řekla:
„Mě bolí nožičky a budu sedět. Ty taky sedíš.“ A dál si dívky nevšímala. Křik ustal. Čekala jsem, že je to jen dlouhý nádech před novým náporem negací. Ale nic se nedělo. Ticho. Holčička usnula s uslzenýma očima. Držela se mamky za ruku a určitě věděla, že křikem ničeho nedosáhne.
Kéž bych i já dokázala být vždycky tak klidná a nesmlouvavá…