Tak si ONdra vykoledoval

antibiotika.Od včera mi říká, že ho bolí ouško a že na něj neslyší. Dneska jsme byli u paní doktorky v Horoměřicích. Podívala se a konstatovala, že to má ruplý. No bravo.
„A teplotu neměl?“
„Neměl,“ krčila jsem rameny.
„A nebrečel? To muselo strašně bolet,“ kroutila hlavou sestřička, která tu dnes byla prvně.
„To ho sestři neznáte,“ mávla rukou paní doktorka. „Ondra je jedinej chlap kterýho znám, co nebrečí když by se to od něj čekalo. Má nízko práh bolesti a je to těžký rozpoznat u něj příznaky nemoci. No, pošlu vás na ušní,“ otočila se ke mě.
„Mě to bylo divný,“ kývala jsem hlavou. „Že sám dobrovolně chtěl abych mu vykapala ouško.“ Sbalili jsme se a jeli na ušní.

Za deset minut jednu jsme dochvátali na kliniku a cedulka na dveřích pravila, že tam má do jedné někdo být. Někdo tam byl. Když otevřela sestra dveře a hodila na nás svůj pohled plný nenávisti a zloby, že je otravujeme těsně před odchodem, zastyděla jsem se, že vůbec dýchám…
Paní doktorka se zdála být přívětivější, ale jen do chvíle, kdy ONdra předvedl svoje první číslo – kopal rukama a nohama a řval, že to bude bolet… Začala mluvit jako stroj, neusmála se, odříkala si svoje, na něco se občas zeptala, pak nám něco řekla, vrazila do ruky dva recepty a za tři minuty jedna už jsme zase stáli na chodbě.

Pak už to nebylo tak zajímavé, v lékárně jsme nafasovali medikamenty, řádně jsme za ně zaplatili a jeli domů. Od chvíle, kdy jsme vystoupili z auta s ONdrou nebylo k vydržení. Protivnej, zlobivej, vzteklej kluk. Pak se vzteky poblinkal a byl klid. V půl páté usnul a spí pořád. Bude osm. Jsem zvědavá, jestli to do rána vydrží a nebo jestli si dáme noční rozprávěnou. To se uvidí.

Možná to vypadá, že to zlehčuju, vůbec ne. Nezávidím mu bolest ani trápení, vím co je to, když bolí ucho. Taky jsem k němu byla dnes velmi shovívavá. Je jsem vám chtěla říct, že dneska na růžích ustláno nemáme. Ale zítra bude líp.

Všem krásný večer!

P.S. Stalo se to, čeho jsem se bála: vzbudil se ve 20:30 a se slovy „Tak vstávám a mám hlad!“ se vyvalil z postele. Nebyl línej namazat si sám housku se sýrem a udělat kakao, protože spánek vyčerpá. Strašili jsme do třičtvrtě na dvanáct. A ráno? Šestá padla a už jsme na nohách… To se tak prostě stává.