Až mě to děsí, jak rychle životy kolem nás vyhasínají.
Minulý týden odešla paní herečka Věra Galatíková a dnes ráno pan zpěvák Karel Černoch. Na takovou zprávu nemůže být nikdy člověk připraven. I když říkáte, že ano, stejně to s vámi pěkně zamává. Nejdřív smutek a pak se rozběhnou myšlenky, vzpomínky.
Vzpomínám si jasně, že jsem byla v osmé třídě, tedy se psal rok 1984, když se mi dostala do ruky gramofonová deska PÁTEČNÍ. Pěkně kulatá, poctivá černá a nerozbitná, v obalu, který mě moc neoslovil. Proto jsem si jí asi dřív nevšimla. Ale když jsem ji pustila, zalíbila se mi tak, že jsem ji potom „hoblovala“ den co den.
Zrcadlo – hit, který dnes známe spíš v podání Petra Muka. Ale od Karla je stejně lepší. Aspoň v mých uších. Byl první. Tak to je a tak to pro mě zůstane.
„Šaty jsou smuteční, zvony zní páteční…,“ dlouho mi trvalo, než jsem pochopila pravý význam.
„Povím vám jeden příběh, o dvou kámoších a dámě…,“ taky povedená. Co dokáže udělat láska k jedné ženě. Kamarád taky rád, ale v lásce neznám bratra.
„Mám, svý děvče mám, je krásná, jenže se brání…,“ hladila mi uši i duši.
A další a další a další. Prováděla mě pubertou, dospělostí. Pak jsem gramofon přestala používat, protože jej vytlačily ze scény jiné přístroje, časem jsem toho spoustu sehnala na cédečku, ale Páteční ne. Ta má prostě svoje kouzlo v černé placaté podobě.
Díky, pane Karle! Za písničky taneční i muzikálové, za tu spoustu humoru, který jste nám dal, a třeba se konečně potkáte se svým přítelem, panem Wimmerem. Kdo ví, co Vás teď čeká, ale věřím, že to není nic smutného. Kdo ví?
( 27.12.2007 )