Nechápu, proč mají děti potřebu pořád něco rozbíjet a ničit. Možná to souvisí s pravidelným a systematickým průzkumem podstaty věcí a jevů.
Před pár dny se ONdra snad půl hodiny doslova mordoval s malým autíčkem, ze kterého se snažil vypreparovat řidiče. To, že ho úplně zničil a ještě hrozilo, že si nůžkami ublíží mu neubralo z nadšení a touhy po zjištění. Jaké ale bylo jeho zklamání, když plasty povolily a ON místo těla řidiče držel v ruce jen hlavičku na tyčce.
„A kde má jako ruce?“ zeptal se zklamaně. „Jak řídí?“
„Nevím, opravdu, nevím,“ pokrčila jsem rameny chvíli poté, co jsem se mu snažila vysvětlit, že je škoda hračku zničit, stála korunky a ty jsem musela vydělat …
„No to je teda pěkná lež,“ praštil náhradou řidiče do kouta. Smutně kroutil hlavou a mě ho bylo upřímně líto. Časem to nějak vstřebal a už autíčka nerozebírá.
Dneska jsem stála na balkoně a z nedalekého dětského hřiště zaslechla povědomý zvuk. Tam určitě někdo mlátí klackem do dětské klouzačky. Znělo to totiž úplně stejně, jako když ONdra našel dlouhý klacek a …
„Nemlať do tý klouzačky, ty pacholku,“ ozvalo se vzápětí. Jen jsem se pousmála.
Jak jsou si podobné. A jak my, dospělí, jsme si podobní…