pochopit ONdrovo chování v nejrůznějších situacích, alene vždycky se mi to daří.
Dneska byl ráno k neprobuzení. Vypil si čaj s mlíkem a byl docela v pohodě. Ale jen jsme vyšli z bytu na chodbu začalo to: otíral se o zeď a coural se jak nejpomaleji to šlo. Do auta lezl jako zpomalený film a ještě k tomu se mu podařilo nechat nohy venku.
„Tak tam vlez, prosim tě,“ snažila jsem se ho popohnat. Koukal na mě, jako by nevěděl, co po něm chci. Jako dovnitř? ptaly se jeho oči. Nasoukal se tam, ale celá sedačka mu nestačila.
„Uf,“ řekla jsem si, když jsme zastavili před školkou. „Tak pojď ty… šampióne,“ snažila jsem se ho vytáhnout za ruku.Koukal na mě jako na zjevení. Do šatny se přišoural jako hlemýžď a to převlékání… Ještě si k tomu prozpěvoval a já rostla a rostla. Odchod do třídy, pusa, zamávání – to proběhlo nezvykle rychle.
Odpoledne, jakmile jsem vlezla do třídy, stala se z něj neřízená střela. Během pár vteřin dokázal povalit kamaráda, stáhnout mu trenky a ještě mu roztrhnout obrázek… Kamarád se chechtal. Jenže on se chechtá pořád. A jeho maminka roste a roste… Ze školky po chodníku bez náledí zvolil tempo šnek. Obtočil se kolem každého sloupu a šlápnul do každé louže a hromádky sněhu.
„ONdrí, prosím tě, pojď, musím ještě otevřít krám, prosím, pospěš si.“
„Vždyť jdu,“ zpomalil. Do obchodu jsem ho dostrkala a poprosila ať si hraje, namaluje mi nějaký pěkný obrázek nebo mi povídá za co dostal v hodině angličtiny razítko.
„Za tričko.“
„Jak jako za tričko?“
„Řekl jsem barvu mého trička.“
„A jaká je to barva?“
„Už ani nevím,“ otočil se a že jde čůrat. A pak to začlo. Chvíli kňoural, pak se i z blíže neurčených příčin rozplakal, snažil se vydupat si bombón, chtěl jet za babičkou a chtěl jít ven. Vytáhl pětimetrový metr a vylezl s ním před krám.
„Ale mazej zpátky, ať už jsi vevnitř.“ Pustil metr a ten se s rachotem smotal. Klouček se urazil a odešel do ústraní. Po dvaceti minutách vylezl andílek.
„Maminko moje zlatá, já jsem se do tebe asi zamiloval…“
Před domem jsem ho nemohla dostat z auta. Než jsem oběhla vůz abych mu pomohla ven, stačil zacvakat všechny čudlíky ( jezdíme favoritem ). Vklidu jsem si odemkla a vytáhla ho ven. Než došel ke vchodovým dveřím, asi tak čtyři a půl metru, dvakrát upadl. Počkal až za námi výtah zavře dveře a počítal si do sedmi než zmáčkl dvojku. A já jsem supěla. Po úzké chodbě se loudal tak, že jsem ho nemohla předejít. S velkou úlevou jsem odemkla dveře bytu a strčila ho dovnitř.
„No sláva, jsme doma,“ povídám s úlevou a těším se na sklenku piva.
„Chceš, uklidím ti boty jo?“ zeptal se. Pak si umyl ruce, převlékl se, a zmizel ve svém pokoji. Už přes hodinu o něm nevím…
Mě je to lítopokaždé. Takhle jsem si to totiž nepředstavovala, naivně jsem se domnívala, že vše půjde jako po drátkách, že když já po dobrém, tak ON taky. Že pochopí tu zákonitost – po dobrém a v klidu k tobě ostatní, tak já logicky taky. A ne e. Těch slz co už jsem prolila…. A stejně to končí skoro vždycky stejně. Pak se obviňuji, že jsem špatná máma, že na výchovu nemám, že je to tím, že nemá tátu a já sama za dva prostě fungovat nemůžu. Prakticky to nejde. I kdybych se všemožně snažila, tak ten mužskej element prostě nenahradím. ..
Myslím „v sobě“, že jsme obě pěkné hádalice, né že bych jí bila. Přes zadeček dostane jen vyjímečně, taky to nemám ráda. Spíš to končí hádkou, pak chvilka trucování a za chvíli je dobře. Akorát mě je to někdy hodně líto…
Jak jsem říkala:každá etapa si s sebou něco nese. Teď jsme o dva měsíce dál a je to zase o něco jinačí. Ječet nechci, trestat rukou taky ne, to je naprosto kontraproduktivní. Ale po dobrém to jde někdy až na posedmé. Někdy je samostatnej až hrůza. Jindy je mamínek co by si nejradši sednul a nechal se obskakovat, protože botičky si obout neumí a obrátit svetr naruby, to je přímo nadlidský, pro něj nepochopitelný výkon. Tak co s náma, maminy?
Tos mě uklidnila, že nejsem sama. Připadá mi, že poslední dobou už jen okřikuju, nakazuju, zakazuju a ječím…Nejdříve to zkusím 10x po dobrém a v klidu a pak už jsme v sobě.Hrozně to vysiluje.A bude hůř?To mi nikdo neříkejte, nebo balim kufry a mizim:-)))
Nemám co dodat, snad, že mi to jen něco hodně připomíná. 😉
Bože jak já ti závidím!!Moje včerejší odpoledne proběhlo asi takto.Jdu k autu a čekám na zbytek rodiny,protože si musíme nechat před dovolenou udělat pasy.Sousedíme s ordinací zubařky a gynekologa, tak vždycky venku přešlapují nějací lidé.Tentokrát výrostek ve věku mého 16-ti letého syna s cigárem u pusy.Pozdravil a otočil se ke mě zády.V tom vychází můj syn a výrostek ho zdraví : „Čau vole, kam deš?“Nedalo mi to a z úkrytu za autem jsem rychle odpověděla za syna : „Udělat si pas vole!“
Jeho to nevyvedlo nijak z míry a říká mi s úsměvem : „Jé, já jsem vás neviděl.“
Syn zakroutil očima a ptá se ho :“A co tady děláš ty?“ „Čekám na starou,“
přišla blesková odpověď.To už jsem se radši netroufla zeptat, jestli jeho stará je u zubaře nebo na gyndě.
Tak vidíš!!Bude hůř!
Každá etapa vývoje s sebouněco přináší. Já jsem teď tady a Ty už až tam. Tak beru co je a dožívám to postupně. Jinak to ani nejde :-))))))))))
Připravená -:)))))))) Ty ještě vůbec nevíš co Tě čeká potom Ti tohle přijde jako maličkost……počkej až začne chodit do školy to bude vzrůšo….:-))) Taky jsme byli připravení…:-)) ale přežít se to dá -:)))
Jsem na to připravená, Nero. I když někdy si říkám, že to nemůžu přežít :-)))
Nepůjčila sis moje dítě? Když ho to chytne, tak je to úplně to samý padá, loudá se, chodí schválně v prostředku chodby nebo schodů …..no prostě na zabití……ale jinak je fajn…-:) No aspoň víš, že to ještě pár let bude trvat…-:)))))))