Když se daří, tak se daří. Na druhou květnovou neděli se ONdra dobřevyspal. Po nezvykle vydatné snídani jsme skočili do auta a že pojedeme na fotbalový zápas, na který se mladík velmi těšil.
„Těším se, mami, víš, jak mi to posledně šlo,“ zářil. „Jak jsem zabránil tý střele,“ vzpomínal jak ho hřála pochvala trenéra před celým mužstvem.“
„Zlato,“ nastartovala jsem. „A kopačky máš?“ Jeho ne byl spíš vzdech, takže jsem vypnula motor a běžela pro černožlutou obuv. Pěkně nám to začíná, pousmála jsem se při pohledu na něj, jak zápasí s bezpečnostním pásem. Přijeli jsme tak akorát, ONdra zaplul do šatny a podivné napětí mezi hráči bylo doslova hmatatelné.
„Co jim je?“ ptala jsem se trenéra.
„Coby,“ lišácky mrknul. „Slíbil jsem jim deset pizz když vyhrajou.“
„Vau,“ užasla jsem. „Tak to je motivace.“ Zřejmě představa žvance byla pro kluky větším motorem než čtyři body v tabulce. Takové výkony jsem u nich nikdy nezažila. Útoků na bránu bylo nepočítaně a soupeře do našeho vápna nepustili ani náznakem.
Čekala jsem, kdy přijde Ondrova chvíle. Vrtěl se na střídačce a jasně jsem viděla, že už by rád… Jeho očekávání se naplnilo pár minut před koncem prvního poločasu.
Za stavu 1:0 šli naši chlapci na válečnou poradu a ONdra poskakoval jako kozlík.
Stejně draví byli chlapci i po přestávce a ONdra dostal příležitost po pár minutách. Ovšem: místo, aby zpracoval míč od protihráče, neodhadl jeho výšku, směr a rychlost a dostal to přímo na žaludek. Následovala rychlá sklapovačka a neovlivnitelný pád k zemi. Chvíli se povaloval na trávníku než k němu přiběhl rozhodčí. Po zjištění, že to prcek prostě jenom neustál, zavolal trenéra, aby hrdinu doprovodil na střídačku.
„Mami,“ říkal mi potom. „Trenér mi říkal, ať nebrečím. Ale já jsem nebrečel. Jen jsem dělal kňou, kňou… Fakt to bolelo, a já měl strach, abych tam neměl modřinu,“ křenil se. Však taky do konce zápasu všem ukazoval nahej pupík. Děda, který to všechno viděl mi říkal: „Běž tam, běž za ním.“ Ale to bych mu nikdy neudělala, jít do hřiště by znamenalo ho zostudit před kamarády… Do konce zápasu zbývalo pár minut, když náš Maradonna vyběhl potřetí.
V duchu jsem trenérovi děkovala, že ho tam poslal ještě jednou. Na bolístku zapomněl a snažil se ze všech sil. Nakonec vyhráli 5:2. To bylo radosti! Doma musel všechno vyprávět pořád dokola, až to celé uzavřel slovy: „A v úterý po tréninku dostanem tu pizzu, mamko vyfotíš nás?“ Pochopila jsem, že už mám doma chlapa.
Ovšem jeho hrdinství utrpělo další újmu hned odpoledne, kdy si vyjeli s dědou na kole. Viděly jsme je se sestrou když se vraceli. Pěkně mu to jelo, pyšně se usmíval a za chvíli rána a jekot.
„Co to zas bylo?“ vylítla jsem. Náš malý cyklista nedbal rad zkušeného dědy a prostě se vyválel v kamení před barákem. Odřený loket, natlučené koleno a zarudlý bok byly výsledkem hrůzně vypadajícího pádu.
„Hele, to tě zocelí!“ zhodnotila situaci ONdrova teta.
„Nojo, ale bolí to,“ štkal jak raněné zvíře. Místo přehnané lítosti jsem mu polila půl těla kysličníkem. Utišil se teprve ve chvíli, kdy jsem mu slíbila, že mu povím o mé jízdě na pionýru, která tehdy vypadala velmi dramaticky.
„A taky ti tekla krev?“ zeptal se pln očekávání co uslyší.
„Tekla,“ oživila jsem si nepříjemný zážitek. „Odevšad.“ Od té chvíle ani necekl a do postýlky šel smířený s tím, že takových nehod ještě může být …
P.S. A pizza opravdu proběhla….
Foto: Qenda 18.5.2009