Prázdninový týden v kempu Želízy:

5.den – pátek 14.srpna

Nevím, jestli si ONdra procházel v noci tu trasu ještě jednou, ale objíždělmě ve spacáku jako housenka. V půl druhé se vzbudil a že má žízeň a že se mu chce asi blinkat. Popadla jsem kotlík, kdyby bylo opravdu potřeba, ale ON se otočil a usnul. Uff. Během noci se naštěstí nic nepříjemného nestalo a v 7:02 na mě nalehnul a se slovy: „Mamčo, jdu se pomazlit k tobě do spacáku“ mi dal jasně najevo, že spát už nebudem. Do spacáku se vejdu sotva já sama, takže mazlení ve spacáku se konat nebude. A vzhledem k faktu, že mě příšerně, ale fakt příšerně bolely záda, byla jsem snad i ráda. Dnešní snídaně: pro ONdru kuličky a kakao, pro mě rohlík s paštikou a kafíčko. Byli jsme báječně nastartovaní. Sluníčko už od rána mělo pořádnou sílu, ptáci si vyprávěli jako diví a nás čekala dopolední tůra. Seděli jsme a snažili se nebýt hluční. Vedle nás se včera objevil menší zelený stan, ale nikoho jsme neviděli. Ani večer ani ráno ONdra slídil kolem a natahoval uši, zda něco nezaslechne. Říkám mu, že je to neslušné. „Co kdybys někoho vzbudil? Je to opravdu neslušné…“ Nemá vůbec žádné zábrany, snad z toho vyroste, nebo já dočista zešedivím.
„Ale já bych chtěl vědět, kdo tam bydlí,“ řekl nevinně.
„Já taky,“ přiznala jsem. Ženská zvědavá… „Uvidíš, určitě budeme mít štěstí a dřív nebo později vylezou. Možná jsou to horolezci,“ řekla jsem ani nevím proč.
„Ajo, a to je možný,“ vykulil oči. „Našel jsem tam u stanu sekerku,“ táhl mě za ruku.
„Nejdu, ONdro, nech ji tam ležet.“
„Koukej,“ popoběhl a sebral z trávy malou sekerku v koženém pouzdře. „Tou si asi zatloukali kolíky a zapomněli ji tady.“
„Tak ji tam polož ke stanu a pojď sem.“ Položil sekerku ke stanu a šel sem a asi mu vrtalo hlavou, jestli jsou to opravdu horolezci.

(Dodatek ke včerejšímu odpoledni: připlatili jsme si ještě jednu noc, tedy do soboty, a světe div se, ONdra smlouval ještě o dalších pár dní. Prý se mu domů vůbec nechce. Jako náplastičku, že to déle nejde jsem mu koupila Turistický deníček,

kam se lepí samolepky – známky – z míst, která jsme navštívili. Už máme Čertovy hlavy, Harfenici a Klácelku. Máme turistický deník, to tedy znamená, že jsme turisti? )

Když jsme posnídali a poklidili, vykopali jsme se z kempu a bylo právě 9:45. Dneska jsme si vytyčili trasu až k Mordlochu. To je loupežnická jeskyně z doby Třicetileté války. No tak jo. Cestu už dobře známe, vždyť jsme ji šli předevčírem. Ještě než jsme dorazili k Harfenici, což je 1,5 kilometru, zašli jsme kousek od rozcestí ke skále, která není pojmenovaná, ale jsou tu vytesané různé výjevy a ONdrovi se moc líbila.
„Tak si ji pojmenujem, mamčo,“ zvolal synek.
„No a proč ne? A jaké bys jí dal jméno?“ ptám se.
„Asi Skalní muž,“ řekl okamžitě.
„A proč zrovna muž?“ ptala jsem se udiveně. „Vždyť tohle je přece ženská.“ Měřila jsem pohledem výjev, který s mužem nemá opravdu nic společného.

„To nevadí, myslím, že muž je lepší, to se líp hodí,“ vysvětlil mi to. Tak budiž. Takže v 10:21 jsme dorazili ke Skalnímu muži. Odsud už jen deset minut a stáli jsme u Harfenice. Tu jsem si dnes prohlédla lépe než minule a skutečně jsem objevila, jak má o levou nohu opřenou harfu.

Samozřejmě, že jsme vylezli až nahoru a potom zase dolů.

A pak pořád po žluté dalšího půl kilometru a v 10:50 jsme dorazili k Hadovi… Ale to už znáte. U Hada jsme se zdrželi déle, než jsme asi i původně plánovali. ONdra se jak smyslů zbavený dožadoval mých horolezeckých výkonů A já musela, protože byl vždycky o dva kroky výš. Když jsme se vyskotačili, pokračovali jsme po žluté k Mordlochu. Prý 1,5 kilometru. Cesta byla klikatá, ale po rovině.

Pořád jsem se ohlížela, měla jsem zase ten pocit, že nás někdo sleduje. Blbost. V lese ani noha. Ale znáte to, občas má člověk divnej pocit. Každou chvilku jsme narazili na jeskyňky a komůrky, které nás lákaly k podívané.

Takže jsem byla ráda, že jsme v 11:45 stanuli u směrovky: jeskyně Mordloch 60m.
„Sláva, máme jí,“ letěl ONdra napřed. Jeskyně byla pěkná a dobře utajená. Stoly a lavice uvnitř vypovídaly, že se tu občas něco děje.

A pytle odpadků u vchodu vypovídaly o tom, že to zase není tak dávno. Ale žádné smetí po zemi, všechno uklizené. Musím se přiznat, že jsem tak trochu, jak se říká, posera. Vlézt do bočního otvoru uvnitř jeskyně jsem s omluvou odmítla.
„Ty se bojíš, mamčo?“ zeptal se vážně.
„Přiznám se, že mám trochu strach,“ řekla jsem bez váhání. Včera mě slečna v kempu varovala, že tu možná narazíme na nějakého vandráka. Kdoví, co bychom tam mohli potkat. O tom jsem ale taktně pomlčela, protože o to víc by tam chtěl vlézt.
„No ale příště, až si vezmeme baterku, tak tam půjdem, viď?“ jeho otázka zněla vážně.
„Když budeme mít baterku, tak proč ne?“ Proč ne? Ale po tmě … ONdra to pochopil a že tedy jdeme na támhletu skálu, jo? Než jsem stačila cokoli říct, už se škrábal nahoru. To je nezmar… Ten výhled opravdu stál za to, ostatně jako každý výhled z výšky. Obešli jsme skálu kolem dokola a narazili na skálu Sedm chlebů.

Tyčí se nedaleko Mordlochu a je opravdu zajímavá. Ukazuje přírodní erozi v životní formě pískovce. Spočítali jsme ty kamenné bochánky a opravdu jich je sedm. I když včera v kempu jsme se do toho s panem správcem trochu zamotali, když on říkal, že jich napočítal osm, já jsem jich jasně rozpoznala sedm… Pak jsme si sedli k ohništi a v klidu posvačili.

I přes fakt, že tu bylo trochu strašidelně, což jsem i trochu způsobila fantazírováním, jak to tehdy s těmi loupežníky asi mohlo být… Cítila jsem jisté napětí, ale i přes to jsme se cítili dost pohodlně. Ani se nám nechtělo zvednout. Ale museli jsme. Tak jsem se šourali na rozcestí a slíbili si, že příště sem s tou baterkou jistojistě zajdeme ještě jednou.

Cesta k Hadovi uběhla docela rychle, zase jsme nepotkali ani nohu a můj podivný pocit mě neopouštěl. Snažila jsem se ho nevnímat a vyprávěla ONdrovi cokoli, ale on měl nějakou rozjímavou náladu, takže se ani nevyptával a šel tiše, kdoví, co se mu v té hlavičce honilo. Když jsme se rozloučili s Hadem, ONdra začal poskakovat jako kozlík. „Tak třeba zase za rok, Hade,“ řekla jsem a ON se zasmál.
„Musíme k Harfenici, mamčo, slíbilas tu kůru na lodičku.“
„Já vím, a tam je pěkná, sebereme dva kousky a vyřežeme loďku.“
„I pro Mikiho jo?“
„Jasně, copak můžeš na bratránka zapomenout?“ pohladila jsem ho po hlavě. „Tak třeba zase za rok, Harfenice…“ řekla jsem.
„A tos jí neměla říkat, mamčo, ona teď bude smutná. Mělas jí říct, že ještě nevíme, kdy odjedeme.“ Dětská fantazie je nádherná.
„Tak dobře,“ podívala jsem se směrem ke skále. „Tak ahoj a my ještě nevíme kdy pojedeme domů.“ ONdra byl spokojen a že jdeme do kempu. „ONdrí, zajdeme ještě ke kapličce Máří Magdalény jo? Je to kousínek, moc si nezajdem.“
„Mě už se tam nechce,“ sekl se.
„Vždyť je to tady tři sta metrů, za chvilku jsme zpět na rozcestí.“ Chvíli bojoval, ale nakonec se nechal přemluvit. Bylo to sice dál než tři sta metrů, ale byla krásná.

I ONdrovi se moc líbila. A pak už se dočkal a mašírovali jsme do kempu. Po cestě mi důvěrně sdělil, že ho tlačí, ale jenom malinko, palce u nohou. Usoudila jsem, že nám přes prázdniny zase nekontrolovaně vyrostl. Jak do výšky, tak do délky chodidla. Zato je celej takovej hubenější, ale to s tím přímo úměrně souvisí. Koťátko moje heboučký.
Na základnu jsme dorazili před druhou, hladoví a s bolavýma a podrápanýma nohama jak jsme se prohnali maliním. Zaběhli jsme na koupaliště a pro změnu si dali smažák. Já s menší obměnou – dala jsem si olomoucké tvarůžky a vyly opravdu výtečné. Nacpaná bříška jsme dotáhli ke stanu a dali si malý odpočinek. Bylo nám fajn, moc fajn.
Jediné, co mi tady znepříjemňovalo život byla přítomnost dvou dětí, sourozenců – dvanáctileté dívky a jejího sedmiletého bratra. Jak jsem se někde ukázali, hned nám byli v patách. Původně jsem si říkala, že bude fajn, když se ONdra skamarádí, ale ani ON o jejich přítomnost nestál nijak zvlášť. Jejich drzost neznala mezí. Byli tak bezprostřední a dotěrní, že to obtěžovalo kdekoho v kempu. Jednou se mi dívka objevila za zády u stolu, odněkud se vynořila, ani jsem ji neslyšela. Stoupla si nade mě a pořád se mě na něco vyptávala. Její bratr byl ukřičený ještě víc než moje dítko a neustále se direktivně dožadoval pozornosti. Dnes ráno jsme poklidně snídali, ten chlapec přišel, dal si ruce za záda a stál a neomaleně až drze na nás koukal. Jen jsem čekala, kdy mi hrábne do talířku.
„Můžeš, prosím tě odejít?“ nevydržela jsem po pár minutách. „Chceme se v klidu nasnídat.“ Otočil se a odešel. Bylo mu to jedno. Nejednou jsem slyšela z úst jeho sestry na ONdrovu adresu, když něco jedl: „Dej mi kousek.“
„Nedám,“ řekl ONdra a koukal na mě.
„No na mě, ONdrí, nekoukej. Je to tvoje, tak záleží na tobě, jak s tím naložíš a jestli se rozdělíš.“ Ale vnitřně jsem s tím nesouhlasila. I když je ONdra rošťák, tohle by neudělal, vím to.
„Nedám,“ otočil se a odešel. Později mi řekl, že kdyby ho poprosila, snad by jí i kousek dal. Ale odpoledne to nevydržel a dal jí žvýkačku. I přesto, že zase nepoužila ani malinké prosím…
„Hele, brácha bude chtít taky,“ řekla místo Děkuju. „Tak mi dej ještě pro něj.“
„No a,“ opáčil můj syn. „Nedám ti nic, maj je v trafice za jedenáct korun.“ Celé to uzavřel. Dětský svět je různý, ale slečna ve dvanácti letech už by o tom mohla něco vědět, že je slušné poprosit a poděkovat. Přinejmenším cizí lidi. „Mamčo, jsou protivný, ani neumí poprosit, to se přece nedělá,“ vrtěl hlavou můj uličník. To bylo poprvé, kdy se takhle vzepřel a hodnotil, co se mu na chování druhého nelíbí. Hodnej kluk. Ale vraťme se k odpoledni.
V rámci odpoledního klidu jsme si dali prší a ONdra se zeptal, jestli půjdeme na koupelko. Bylo sice zrovna pod mrakem, ale copak jsem ho mohla odmítnout, když se celý týden těšil a dnes bylo po třech dnech otevřeno.
„Zkusíme to.“
„A budeš se koupat?“ zeptal se opatrně.
„No jasně,“ usmála jsem se.
„Jo!“ zavýskl si a v tu ránu měl na sobě plavky. A šlo se. Vlezl do bazénu, kde měl vody po ramena a ouha, byla studená. Jaké překvapení. Já tam vlezla taky, odvážně jsem přeplavala bazén tam a zpět. To bude fofr, říkala jsem si. Za chvíli je venku. Jenže nene. Moje kachnička si začala namáčet hlavu a hubičkovala jako zběsilá.

A kdo se neukázal? No přece náš „kamarád“. Měl kolem sebe kruh a pořád ONdru okřikoval a posmíval se mu, že plave pomalu.
„Jenže ty máš kruh,“ vložila jsem se do toho. „A ONdra nemá nic, nech ho být a nesměj se mu, ano?“ Chlapec nepřestal a povykoval po Ondrovi… Ten si počkal, až bude chlapec z kruhu venku a pak ho jedním rychlým pohybem poslal pod hladinu. Následoval křik vynořeného chlapce, křik jeho sestry ať neřve, moje kárání ať se příště neposmívá a v neposlední řadě i výtka Ondrovi, ať už to nikdy nedělá, protože jsou oba neplavci a co všechno by se mohlo stát. Ale chápala jsem ho. Přiměla jsem ho, aby se omluvil, což udělal a dál jsme se k tomu nevraceli. Pak jsme si dali nanuka a když jsme seděli na dece, ONdra si povzdechl: „Já už bych snad jel domů dneska, už mě otravinou. Oba.“
„Ale jdi ty, nenech se otrávit, zlato.“
„Jsou hrozný,“ takhle rozmrzelého jsem ho nikdy nezažila. Nakonec vzal křiklouna na milost a ukázal mu všechny svoje hračky a strávili spolu celý zbytek odpoledne v přátelské souhře. Krize přišla ve chvíli, kdy jsme šli večeřet a nemohli jsme se ho zbavit. Bylo půl sedmé, když jsme zasedli k ešusům a výbornému guláši s těstovinou (od Vitany, samozřejmě), kde se vzali, tu se vzali, vyrojili se tu kólisti. Najednou tu stály tři stany a asi osm lidí. Dali jsme se do řeči, byli moc fajn. Manželský pár s dvěma chlapci a potom ještě další dva páry, rázem byla louka plná lidí. To byl mazec. Cvrkot a hemžení, ale když jsem je sledovala, každý věděl co má dělat, byli perfektně sehraní. Prý přijeli od Chlumce, mají za tři dny v nohách a pedálech asi 150 kilometrů. Klobouk dolů. ONdra, nevím, co ho to napadlo, odložil ešus a šel se podívat, co paní kuchtí na lihovém vařiči. No tohle, fuj, ONdro, to se nedělá! Nám taky do kotlíku nikdo nekouká.
„Děkuju, výborná večeře,“ ozvalo se mi za zády. Vylízal kastrůlek a byl spokojenej. Co se jídla týká, smlsal tady za pět dní jen mysli tyčinky a sušený ananas, žádný barevný gumový bombóny a baštil všechno, co jsem mu dala. Však taky věděl, že by byl jinak o hladu. A to můj ONdra nedopustí.
Po večeři jsem si dala jedno malé pivko a kluci hráli ve stanu karty a sousedi kolisti odvedle večeřeli ešus plný překvapení. Můj obdiv měla maminka cyklistka, která z brašna na kole vytáhla brambory, cibuli a buřtíky a kdovíco ještě a vyfikla prokovej bramborovej guláš k večeři. Trochu jsem se zastyděla, my co si vozíme zadek v autě máme plnou tašku sušený Vitany a oni, kteří jsou omezení prostorem a hlídají každý kilo zátěže si vezou i brambory. No, to je poučení pro příště.Vždyť tohle stanování byla naše premiéra. Taky už vím, co vzít příště navíc a bez čeho se klidně obejdeme. Auto je přeci jenom berlička a člověk táhne leckdy i zbytečnosti. Ale musím říct, že z důležitých věcí jsme nepostrádali vůbec nic.,,
Když se nám podařilo vyhnat chlapce ze stanu, zalezli jsme s pocitem, že nás čeká poslední noc a tedy si musíme dát slavnostně ještě pár partiček prší… A pak se šlo do hajánek. Všimla jsem si, jak ONdra záměrně natahuje hru, jen aby neskončila. Líže i když má čím hrát, karty mu padaj z ruky, ale on statečně bojuje. A většinou nějakým záhadným způsobem vyhraje. Sice se mu to párkrát nevyplatilo, ale o to víc přemýšlel, kde udělal chybu…
No, takže jsme před devátou zapnuli spacáky a místo povídání o Filípkovi přišla improvizace v podobě pohádky o princezně Marušce z Kokořína, která byla tak vzteklá, že s ní nikdo nechtěl kamarádit. A musela mít všechno teď hned a když nebylo po jejím, dupala a zlobila se… Těsně před koncem, kdy se mělo ukázat, jak to moudrá královna vyřešila a jak se Maruška napravila, ONdra usnul. Bylo 21:05. Taková škoda. To byl příběh jemu na tělo…. A on si to zaspí. Tedy ji budu muset napsat a číst mu ji dokola a pořád, třeba se v tom ta moje vzteklá makovička najde.
Vedle nás u stanu si grilovali a povídali a smáli se, ještě v půl desáté jsem byla vzhůru. A pak jsem zřejmě usnula …