Je to už šestnáct let a pořád mě to bolí. Je to už šestnáct let, co jsem ho viděla naposledy. Stál mezi dveřmi ve svých džínách a světle šedé bundě, s černou taškou přes rameno a ještě než se za ním zavřely dveře řekl mi : „V pondělí se tu stavím a dojdeš do tý Labutě se mnou, viď? Víš jak jsem nemožnej, kupovat si oblek sám…“
Jasně že dojdu, a jak ráda. Být aspoň chvilku s ním, být aspoň chvilku spolu. Cítili jsme to stejně. A vlastně to bylo dobře, že nechal doma peníze, aspoň si tu půlhodinku můžeme po víkendu zopakovat. Koukala jsem na něj jako na obrázek. Jeho modré oči byly všude. Byly teplé a vřelé, uměly pohladit a rozesmát. Bylo nám třiadvacet. Krásný věk na lásku, krásný věk na cokoli. Kdybych jen tušila, že ten jeho typický velký úsměv, který mi tehdy věnoval, byl poslední…. Ale to nikdo nikdy netuší. Co bych udělala kdybych to tušila? Co bych mohla udělat? A pak se za ním ty dveře zavřely a byl pryč. Byl navždycky pryč. A já si často vracím ten obraz. Ten poslední okamžik s ním. Cítím i vůni toho obchodu, ve kterém jsme pracovala, voněly tam vývojky a papír. Slyším dodnes tu písničku, co hrála v rádiu. Everybody hurts od R.E.M. Je to jako včera. Co se stalo? Říkala jsem si druhý den, když nepřišel. Asi mu do toho něco vlezlo. Škoda. Určitě se ozve. Neozval se a já byla netrpělivá. Smutek a vztek vystřídaly obavy, strach a nevysvětlitelná jistota. Jistota, že se něco stalo. Nechtěla jsem to ani vyslovit. Až pak přišla věta, která mě úplně položila.
„Aleš se ztratil,“ řekla mi známá.
„Cože se?“ vytřeštila jsem oči.
„Ztratil.“
„Jak se mohl ztratit?“ Určitě se najde, utěšovala jsem se, ale kdesi uvnitř jsem cítila, že se jen obelhávám. Tak svědomitý a čistý kluk by se přece jen tak neztratil. Mezi lidmi šly fámy, zosnované příběhy a neuvěřitelné domněnky. „Určitě se zase najde,“ hořce jsem se pousmála. Něco ve mně umřelo. Pořád jsem koukala na ty dveře v obchodě a čekala, že se v nich objeví, zasměje se pomněnkovýma očima a řekne: „Jdem do tý Labutě?“ Nic z toho se nestalo. Neobjevil se a to čekání bylo nesnesitelné.
„Už se našel? Víš už něco?“ nevydržela jsem a po dvou týdnech zvedla telefon.
„Ne, nic.“ Zněla odpověď. Tak proč někdo něco nedělá? Vztekala jsem se a žasla nad lhostejností a nezájmem ostatních. Samozřejmě, že to byla neoprávněná obvinění. Mnoho lidí dělalo mnoho věcí, aby zjistili aspoň něco. Moje láska byla pryč. Ale kde pryč? Nic mě nebavilo, pořád jsem sledovala ty dveře, byla jsem jak lev v kleci, srdce mě bolelo a pořád jsem si říkala, že to není možné. Je to jen zlý sen. Přijde a všechno mi vysvětlí, určitě má důvod být někde jinde než tady. Ale proč by se schovával a způsobil tak bolest blízkým? Proč? Pořád byla naděje, že tohle mizerné období ticha pomine a všechno se vysvětlí. S ubíhajícím časem se naděje zmenšovala, ale pořád ještě byla. Ale i poslední nitka naděje se mi přetrhla po šesti týdnech.
„Našli ho,“ zaštkala známá do telefonu.
„Fakt? A co?“ byla jsem napjatá, ale podle zvuků na druhém konci jsem věděla co bude následovat. Tolik jsem to nechtěla slyšet.
„Už mu nemohli pomoct…“ A Slunce zhaslo……….
Vlastně nevím podrobnosti, není asi ani důležité co se tehdy stalo, protože to mu život nevrátí. Nezmírní to zármutek jeho rodičů a bratra, nezaplní to místo v mém srdci a nic nám ho nevrátí. Začala jsem žít s faktem, že Aleš není. Není. Ne. Hrozná představa.
Chodili jsme spolu do školy. On do áčka a já do béčka. Chodili jsme kolem sebe. Věděli jsme o sobě a to bylo všechno. Pak jsem začala jezdit na střední do Prahy. Pak začal i on jezdit do Prahy. Občas jsme se potkali v autobuse. Pak častěji. Pak i na zastávce. Cesty s ním ubíhaly příjemně, byl zábavný, chytrý, nic ze sebe nedělal. Bylo mi s ním fajn. Proč ale stával na naší zastávce a ne na té další, kterou měl blíž, mi bylo záhadou.
„Chtěl jsem se projít,“ řekl mi když jsem se zeptala a já to přijala jako informaci. Proč ne? Pak jsme se začali náhodou potkávat i v Dejvicích. Proč ne? Třeba má školu zrovna tak akorát jako mě jezdí autobus.
„Může tě jít vyprovodit?“ zeptal se mě jednou?
„Jo, to bude fajn,“ řekla jsem „Ale máš to pak přes celý město domů…“
„Potřebuju si něco zařídit na úřadě,“ řekl mi u rybníka.
„Aha,“ bylo to milé mít takový doprovod.
„Tys to nepochopila?“ řekl po chvíli, když mě chytil za ruku a přitáhl mě k sobě.
„Nepochopila?“ poprvé jsem se utopila v jeho očích. A v tu chvíli jsem to pochopila.
„Aleši, promiň,“ zastyděla jsem se.
„To nic, sbíral jsme odvahu.“ A pak mi dal první pusu. Ad té doby mě vyprovázel každý den, i když dojít pak domů znamenalo půlhodinu navíc. Bylo to něžné, chodili jsme za ruku, nosil mi fialky, byl pořád stejnej. Chodili jsme na plesy a na zábavy, Aleš nikdy nepokazil žádnou legraci, naopak. Utancoval by mě k smrti. Pamatuju si, že se jednou předháněl s jedním chlapcem, který mě šel vyzvat k tanci. Lichotilo mi to. Na Zájezdě na country bálu jsme vyhráli první místo za improvizovaný tanec. Kde byl Aleš, tam byla legrace. A pak šel na vysokou.
„Musím ti něco říct,“ vytáhl mě jednou v poledne z práce na Václavák. „Já nevím, co mám dělat. Když budu s tebou, budu flinkat školu, když budu pořádně dělat školu, budu odbývat tebe. Nevím, co mám dělat.“ Pamatuju si, že jsme seděli na lavičce a já ho pohladila po tváři, ještě pořád cítím jeho dvoudenní strniště pod mými prsty.
„Aleši, nechci být překážkou, prostě dělej školu a netrap se tím, že na mě nemáš čas. Tak si dáme pauzu, nebudem to brát tak vážně….“ Bolelo mě to, ale nechtěla jsem abych byla důvodem jeho studijního neúspěchu.
„To myslíš vážně?“ objal mě a já cítila jeho vůni a srdce, jeho kůži a teplo. „Nechci tě ztratit.“
„Ale mě neztratíš, prostě půjdu jenom stranou…“
„A tobě by to nevadilo?“
„Mám tě ráda.“
„Já tebe taky.“ Stali se z nás opravdoví přátelé. Věděla jsem, že mě nikdy nenechá na holičkách. Mluvil se mnou o svých radostech, o svých nevydařených akcích, ale vždycky s úsměvem a s optimismem.
A pak se to stalo. Nemohla jsem tomu ještě dlouho uvěřit a utápěla se ve vzpomínkách, viděla pořád toho rozesmátého blonďáka s patkou a brýlemi. Dlouhé roky jsem tomu nemohla uvěřit. Snad právě proto jsem nešla na hřbitov. Sice jsem kolem něj jezdila každý týden, ale nešla jsem tam. Pokaždé když jsme ho minula, měla jsem pocit, že mě někdo sleduje, že za mnou někdo sedí a ten pocit byl tak silný, že jsem se půl cesty otáčela. Tak jsem si začala zpívat, nebo jsem mluvila nahlas, jen abych ten pocit zahnala. Často se mi o něm zdálo a já se zpocená budila nad ránem, plakala a ptala se proč. Sen přišel jednou za čas, asi aby mi ho pořád připomínal. A pak se mi zdálo tři noci po sobě o tom, jak u mě sedí a drží mě za ruku a říká, že bude dobře.
Ráno jsem byla jak zmlácená a rozhodla se, že zajedu na hřbitov a najdu jeho hrob. Třeba to něco znamená, třeba se mi snaží něco říct. Třeba se na mě zlobí, že jsem nebyla schopná tak dlouho za ním přijít. Třeba se přišel omluvit, že odešel bez rozloučení a mě tu nechal. Třeba, třeba, třeba. Koupila jsem rudou růži. Vydala se na hřbitov, prochodila ho křížem krážem, ale hrob jsem nenašla. Vždyť mi přece kamarádi vysvětlili, kde to je, zlobila jsem se na sebe. Když se začalo smrákat, vzdala jsem to. Nasedla jsem do auta a rozjela se. Nemohla jsem jet domů, svůj úkol jsem přece nesplnila. Projela jsem město a zastavila u domu jeho rodičů. Neviděla jsem je ty dlouhé roky, ale musím tady zazvonit. Přišel mi otevřít tatínek a docela překvapeně si mě prohlížel.
„Co pro tebe můžu udělat?“ ptal se. Vysvětlila jsem mu, proč jsem přijela a že nejsem schopná najít Alešův hrob.
„Mrzí mě, že jsem se tady celý ty roky neukázala, ale asi jsem neměla odvahu. Nezlobte se,“ klopila jsem oči.
„To je pořádku, neomlouvej se. Třeba to tak mělo bejt.“ Vzal růži, kterou jsem mu podala.
„Chtěla jsem vás poprosit, dejte ji Alešovi na hrob, já si ji domů nepovezu.“
„Dám děvče, dám.“ Pak mi vysvětlil, kde hrob najdu a znělo to tak jednoduše. Přeci jsem musela jí kolem. Pak jsem se rozloučila a otevřela dveře u auta. „A děkuju,“ zvedl ještě ruku na pozdrav. Do očí se mi nahrnuly slzy a cítila jsem hořko v krku. Zamávala jsem a odjela. Když jsem míjela hřbitov,ruka jakoby automaticky stiskla směrovku, já zastavila před vraty a byť byla skoro tma, rozběhla jsem se cestou k hrobům. Našla jsem ho skoro okamžitě. Jak to, že jsem ho předtím neviděla, vždyť je skoro u cesty… Klesla jsem na kolena při pohledu na fotku kluka, kterého tak důvěrně znám a slzy se mi z očí začaly valit proudem. Dívala jsem se do očí na fotografii, i když jsou za skly brýlí a čas se zastavil. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle klečela, nevím, kolik času uběhlo, ale když jsem zvedla oči, nebe bylo skoro temné. Zhluboka jsem se nadechla a opatrně se postavila. Cítila jsem se tak slabá. Pak jsem nějak dojela domů. Vyčerpaná a prázdná. Té noci se mi o něm nezdálo. A pak už žádnou noc. Od té doby, když jsem jela kolem hřbitova, cítila jsem čisto a jasno a žádný pocit, že mě někdo sleduje se nedostavil.
Až dnes, po třech letech. Živý sen, ze kterého se mi nechtělo probudit. Seděl u mě, hladil mě a šeptal, že to bude dobrý. Když jsem odvezla Ondru do školy, koupila jsem rudou růži a pospíchala na hřbitov. Hroby zapadané sněhem prozradily, jak je kdo navštěvuje. Musela jsem se brodit sněhem nad kotníky až k němu. Pořád se usmívá na fotce, kterou důvěrně znám. Položila jsem růži na bílý sníh a zapálila svíčku. Poseděla jsem si u hrobu a po tvářích mi tekly slzy. I teď se mi chce plakat a pokaždé, když na něj pomyslím. Nikdy jsem se nedozvěděla, co se vlastně stalo, jen tak zhruba, ale odpověď na otázku proč jsem stejně nedostala. Je v mých vzpomínkách stále živý a i když to na apríla bude šestnáct let, mám dojem, že to bylo včera. Už mi odešlo pár lidí, které jsem měla ráda, byli i mladší než já a byli to přátelé z nejlepších, je to podstatně kratší doba, ale tohle pořád bolí. A já nevím, co mám udělat. Tak na něj vzpomínám, mám ho plné srdce a nemůžu si pomoct, pořád ho mám ráda.
( 16.2.2010 )