Rituál nebo úchylka?

Možná už jsem o tom někdy mluvila, ale tohle téma je pořád žhavé. Možná to znáte, možná prožíváte něco podobného. Pan Robert Fulghum o tom napsal jednu ze svých krásných a pravdivých povídek. Rituály. Někdo pokývá chápavě hlavou,někdo si poklepe na čelo. Já to tak mám a nemůžu si prostě pomoct. Nedělám křížek, když půlím bochník chleba, neděkuju Bohu před jídlem, ani si neříkám modlitbičku před něčím důležitým, co mě čeká. A přesto se bez svých dvou rituálů nedokážu obejít. Aspoň prozatím.
Jedním začínám každý den. Když ještě rozespalá a umžouraná vlezu do kuchyně a stavím vodu na kávu, automaticky sahám po hrníčku s medvídkem. Mám ho už mnoho let a od okamžiku, kdy mě jím obdarovala má drahá sestra, jsem si ho zamilovala. Ovšem to jsem ještě netušila, jak moc pro mě bude důležitý. I když je to hrnek svým tvarem podobný miliónům jiných hrnků. Já vím, že pít kávu z hrnku s medvídkem v mém věku zavání trochu bláznovstvím, nebo dokonce infantilitou. Ale já už si ráno bez něj nedovedu představit.
Zaznamenala jsem u některých členů rodiny, že se mě snaží tohoto zvyku zbavit. Důkazem toho je můj medvídek ušpiněný od lógru ještě předtím, než vůbec vylezu. Vím, kdo to dělá. Zprvu jsem se na něj zlobila. Vždyť má k dispozici snad dvacet jiných hrnků, tak proč si vzal zrovna tenhle? Jednou dvakrát jsem to pochopila jako omyl a se skřípěním zubů se přesvědčovala, že po něm sáhl opravdu bezmyšlenkovitě. Ale když jsem si ho začala zastrkávat až dozadu do kredence, aby nebyl vidět a i přesto jsem ho ráno našla pečlivě ušpiněný, s pousmáním jsem se přestala zlobit a na tu jeho hru přistoupila. Medvídka jsem si umyla a vlastně to bylo ráno jako každé jiné.
A najednou jsem začala pozorovat, že to mého „záškodníka“ přestalo bavit. Tuhle ráno jsem si uvědomila, že mi ta naše hrnková hra vlastně malinko schází. Ale co, však on si najde něco jiného, jak ho znám. Jednou se mě zeptal, co bych dělala, kdyby se mi ten hrnek rozbil, to bych se snad oběsila nebo co? To se ví, že by mě to mrzelo, ale mám snad špetku zdravého rozumu, takže bych žádný den smutku nedržela.
Až dneska ráno: zase zaútočil. I přesto, že vím, že jsem večer vyklidila myčku a svého medvídka strčila do skříňky až do třetí řady, po probuzení jsem ho našla čistého v prázdné myčce. Jen jsem se pousmála. No tak vítej zpátky, jsem zvědavá, co si vymyslíš příště. A ty moc dobře víš, o kom je řeč….
P. S. O rituálu, kterým naopak den končím, zase někdy jindy.