O fyzioterapii hovoří výkladový slovník jako o léčení nemocí fyzikálními metodami, kterými jsou teplo, masáž, voda a vzduch. Aby se člověk stal fyzioterapeutem, musí projít vysokoškolským studiem na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy nebo na Fakultě tělesné výchovy a sportu a získat titul bakalář nebo magistr. Po několikaleté praxi může působit jako fyzioterapeut. V tom je hlavní rozdíl mezi fyzioterapeutem a masérem, který prochází kurzy i školami, ale nedosáhne tak vysokého vzdělání. Pan Eduard Uhlík musel projít dlouhou cestu a dnes se s námi přišel podělit o svoje zkušenosti fyzioterapeuta.
Bez praxe to nejde
V dřívějších dobách musel člověk vystudovat střední zdravotnickou školu (obor rehabilitační pracovník). Později se studium změnilo na dvou, pak tříleté pomaturitní nástavbové studium (tzv. střední vyšší studium), obor fyzioterapeut. Aby mohl začít provozovat soukromou rehabilitační praxi, musel mít pětiletou praxi na lůžkovém oddělení v nemocnici. Kurz mobilizací periferních kloubů a páteře je možné dělat až po dvou letech praxe. Pan Uhlík po škole získával potřebnou praxi nejprve ve Všeobecné nemocnici v Praze 2, vyzkoušel si také JIP, traumatologii a ortopedii v Ústřední vojenské nemocnici. Pět let se staral jako fyzioterapeut o fotbalisty Slávie Praha, kde se hodně věnoval lymfodrenáži. Po krátké době působení v soukromém rehabilitačním středisku pro atlety se usadil v rehabilitačním centru v Praze 6. „Nebyla to jednoduchá cesta,“ vzpomíná. „V nemocnicích na traumatologickém oddělení jsem se setkal i se smutnými věcmi, ale i to k životu patří.“
Pojďme se podívat, jak to chodí
Většinu pacientů posílá lékař, od kterého mají poukaz na rehabilitační péči hrazenou pojišťovnou, ale na tu se poměrně dlouho čeká, protože takových pacientů je hodně. Chodí samozřejmě také pacienti sami, bez doporučení, když potřebují ulevit od bolesti. „Přicházejí za mnou pacienti s bolestí hlavy, zad a kloubů, abych je zbavil potíží.“ A jak to běžně probíhá? „Chodí ke mně dvě skupiny lidí,“ říká pan Uhlík a trochu smutně dodává:„Jsou stále pacienti, kteří vyžadují pomoc, ale sami jsou v terapii pasivní. Největší radost mám z těch, kteří se chtějí na léčbě také podílet.“ Pacienta nejprve vyšetří, udělá anamnézu, aby zjistil, co a kde přesně bolí, jak dlouho, zda přes den nebo v noci, při nebo po jaké činnosti. Důležitým faktorem je také, zda má pacient sedavé nebo fyzicky namáhavé zaměstnání a v neposlední řadě také rodinná anamnéza a dědičné předpoklady. Pacient je ve stručnosti obeznámen s tím, jak bude probíhat vyšetření a vlastní terapie. „Pacienta vyšetřím pohledem, pohmatem, v chůzi, ve stoje, vsedě i vleže. Někdy ho postavím na dvě váhy – na každou si stoupne jednou nohou, abych viděl, jaký je rozdíl v zátěži mezi oběma stranami.“ Rozdíl může být klidně deset i patnáct kilogramů. Takže pak člověk stojí zdánlivě rovně, ale tělo se kroutí, protože je jedna strana zatížená víc, než druhá. Na základě vyšetření zvolí pak pan Uhlík terapeutický postup a vhodné cviky, které pacientovi názorně ukáže. S délkou terapie je to různé. První setkání je vždy nejdelší, zhruba hodinové. Při dalších setkáních pan Uhlík většinou jen sleduje a kontroluje, jestli pacient cvičil a jak poctivě. „Domácí cvičení je velmi důležité. Pokud pacient nespolupracuje, je moje práce, upřímně řečeno, trochu zbytečná.“
Všechno se vším souvisí
Každý terapeut je tak trochu i psycholog. Musí umět pacientovi vysvětlit, že všechno v těle je propojené a má svoje souvislosti, jak je pro něj cvičení důležité a proč má které cviky dělat. Stejně jako cvičení, že je důležitá pravidelnost. „Snažím se lidi přimět, aby cvičili pravidelně. Pokud mají velké obtíže, docházet jednou týdně je hodně málo. Optimální je dvakrát i třikrát týdně. U pacientů po úrazech a v akutních stavech se provádí rehabilitace denně. Po operacích jsou určité standardy rehabilitačních postupů, ale hlavní slovo má operatér, kdy a jak může pacient končetinu zatěžovat a co všechno musí respektovat.“ Pan Uhlík má v ordinaci anatomické plakáty, na kterých lze názorně ukázat daný problém. I lidé s vypracovanými svaly mívají potíže. „Často se lidé diví, proč mají protahovat dolní končetiny, když ke mně přišli, například s bolestí zad. Brzo ale pochopí, že když si protáhne určité svaly dolních končetin, uleví se mu. Využívá se tak zvaných svalových řetězců.“ Hodně problémů vychází z pánve. Většinou nesedí správně křížová oblast, žebra a krční páteř. Terapeut tyto oblasti přes reflexní body uvolní, zmobilizuje kloubní spojení, následně přejde k cvikům a v závěru k posílení svalových skupin. Častý je také problém se zborcenou klenbou chodidla, kotník se bortí, vychyluje a tím se nesprávně zatěžují kolenní klouby, kyčelní klouby a poruší se celý stoj. Z praxe pan Uhlík zná několik rodičů, kterým děti stály už kolem šestého měsíce věku, což není úplně ideální. Rodiče je sice nenutili, přišlo to, jak říkají, samo a oni mu nebránili. „Dnes se děti vyvíjejí mnohem rychleji než dřív, ale všechno má svůj čas a spojitosti. Mám pár dětských pacientů a vidím třeba u desetiletého chlapce, jak má zborcenou klenbu, to se pak odráží v celém držení těla. Lidské tělo je jako stavebnice. Když nemá pevný základ, nemůže být pevná ani samotná stavba.“ Velmi důležité jsou kvalitní boty, a pokud jsou potřeba, tak i kvalitní vložky do bot. Pan Uhlík úzce spolupracuje s odborníkem v oblasti speciálního počítačového vyšetření, kdy pacientovi zhotoví vložky na míru. Prospěšné jsou také podpůrné cviky pro zpevnění klenby nohy.„Pokud přesahuje problém moje kompetence, posílám pacienta k odborníkovi, např. ortopedovi.“
Když se pacient stydí svléknout
Při terapii je běžně pacient ve spodním prádle. Leží na stole a je přikrytý prostěradlem. Na oknech jsou žaluzie, pacient má maximální soukromí. Při relaxaci hraje tichá hudba. Pro terapeuta je samozřejmě nejlepší kontakt s kůží, pokud si ale pacient přeje, může ho terapeut vyšetřit pohmatem přes oblečení. Pro zjištění zakřivení páteře pohledem je ale nutné tělo obnažené. „Trochu komplikovanější je to s klienty z muslimských zemí, kde se žena nesmí svléknout před cizím mužem.“
Vysoká úspěšnost fyzioterapie
Pan Uhlík skromně říká, že většině dospělých pacientů pomohl. „Jen u pár dětí jsem byl v situaci, že jsem jim neuměl pomoci, protože jejich obtíže vyžadovaly Vojtovu metodu a tu já nepraktikuji.“ Takového pacienta potom doporučí dál ke kolegům, kteří mu pomohou. Může se stát, že fyzioterapie je pro pacienta nedostačující a potom se kombinuje s jinými metodami, například s Bowenem nebo reflexní terapií. Naopak se stává, že po jednom vyšetření a odblokování odezní pacientovy obtíže beze zbytku. Velmi efektivní je například mobilizace žeber, která se provádí několika způsoby. „Žebra dělají dva pohyby, rozevírají se a rotují, aby mohl člověk maximálně dýchat. Přes prsní sval, který se upíná na hrudní kost, se různými pohyby s paží a přes předpětí svalu žebro vrátí na původní místo. Tento pohyb paží je podobný pádlování, proto se mu tak i někdy říká. Úleva pacienta přichází většinou okamžitě.“ Všechno, co fyzioterapeut dělá s pacientem, si během studií mnohokrát vyzkoušel na svých spolužácích. Terapeut si musí být jistý každým pohybem, každým dotykem, protože jediný nesprávný pohyb by mohl pacientovi uškodit, a to je samozřejmě nežádoucí. „Ošetřoval jsem i řadu těhotných maminek, ale v pokročilém stádiu těhotenství jsem je předal kolegům na vhodnější terapii – na Bowena, který je pro maminky naprosto ideální.“
Lymfodrenáž
Hodně pacientů po úrazech a často i sportovců vyhledává pomoc fyzioterapeuta. Ať už jsou to vymknuté kotníky, křížové vazy v koleně po operaci nebo další problémy. Pan Uhlík v těchto případech po rehabilitaci aplikuje manuální lymfodrenáž – stimulaci lymfatického systému pomocí speciálních hmatů, která je velmi účinná pro odstranění otoků a urychlení hojení. Lymfodrenáže se nejčastěji provádějí u onkologických pacientů, kdy je jim odebrán nádor s přilehlými uzlinami. Tím může být cirkulace lymfy v těle porušená a mohou vznikat otoky. V takových to případech se manuální lymfodrenáž provádí POUZE na doporučení ošetřujícího lékaře!!! K porušení cirkulace může dojít při jakékoli operaci nebo se člověk může s vadou lymfatického systému narodit. „Dříve se o lymfodrenáži moc nevědělo. Teprve až v druhé polovině minulého století se začalo do povědomí dostávat více informací, ale celé se to týkalo hlavně onkologických pacientů.“ V roce 2004, v době, kdy pan Uhlík působil jako fyzioterapeut fotbalového týmu SK Slavia Praha, začali jako první zaznamenávat a fotit úrazy, měřit obvody svalů po úrazech a vypracovali studii, na základě které vznikly tři přednášky.„Začínali jsme zkoušet lymfodrenáž na zdravých sportovcích. Věděli jsme, že se urychlí regenerace po zátěži, ale také jsme zjistili, že je velmi výhodná i jako příprava před sportovním výkonem a v neposlední řadě jako prevence úrazů. V přípravě dostávají svaly velkou fyzickou zátěž, jsou překrvené a plné kyseliny mléčné a jiných zplodin. Lymfodrenáží se urychlí odplavení nežádoucích látek, zkrátí se regenerace a navíc druhý den mají sportovci pocit, že jsou lehčí a lépe se jim běhá. Odborný svět lymfologů to velmi zajímalo, protože jsme využívali manuální lymfodrenáž u jiných diagnóz, než bylo dosud obvyklé. Byla to velmi příjemná zkušenost, navíc u sportovců měla lymfodrenáž velmi dobré účinky a pozitivní ohlasy.“