Je tlustá, kulatá a přesto je to krasavice ( Regenerace září 2011)

Tykev byla ještě před nedávnem známý, ale i neznámý zeleninový druh. Zatímco na jižní Moravě a na Slovensku už dávno ocenili dietetické vlastnosti i široké možnosti jejího kulinářského využití, v Čechách jsme se s ní teprve seznamovali a zkoušeli, jak tuto zeleninu zařadit do řady pěstovaných druhů a jak ji pestře využít při přípravě pokrmů. Potom jsme začali zjišťovat, čím vším může být prospěšná a nutno říct, že shrneme – li všechna fakta, zůstává tykev neustále nedoceněná.Dýně pohledem odborníka
O ing. Jiřím Jančovi, CSc. bylo napsáno mnoho. Stal se legendou české alternativní medicíny a léčitelství a proslul především jako terapeut alternativní medicíny, přední odborník a populární přírodní léčitel. Jako jedna z vůdčích postav přírodní medicíny u nás se stal průkopníkem celé řady oborů celostní medicíny u nás. Během své téměř padesátileté praxe vyvinul mnoho přírodních prostředků. Velkou pozornost věnoval i tykvím a podle jeho názoru jsou unikátním a přímo ideálním přírodním zdrojem kombinace vitamínu A a zinku. Pojďme se podívat blíž.

Vitamín A je nezbytný nejen pro normální růst, tvorbu kostí a zubů, zdraví pokožky a sliznic dutých orgánů, například plic či ústní dutiny, ale také je velmi důležitý pro oči a jejich schopnost vidět za šera. Šeroslepost následovaná suchostí a záněty v očích je první známkou jeho nedostatku. Při dlouhodobém deficitu vitamínu A se může rozvinout zánět oční rohovky, po němž může hrozit trvalá ztráta zraku. Další známkou nedostatku vitamínu A je suchá nebo hrubá kůže, či zvýšené riziko infekce sliznic, zejména dýchacích a močových cest. U dětí mívá jeho absence za následek opožděný růst. Porucha vstřebávání nebo dlouhodobé užívání některých léků snižujících hladinu tuků v krvi mívá za následek nízkou hladinu vitamínu A v organismu. Naopak nadměrný příjem vitamínu A v potravě je poměrně vzácný, pokud se vám podaří se jím předávkovat, mají to na svědomí převážně vitamínové tablety. Nejbohatším zdrojem vitamínu A jsou mléčné výrobky a játra.

Zinek je stopový prvek, který potřebuje každá buňka v organismu. Jeho příjem z potravy je však nedostatečný. Tvoří součást enzymů – chemických látek, které podporují všechny procesy od trávení až po hojení ran. Jako rozhodující složka imunitního systému pomáhá bojovat proti infekcím, velmi účinný je jako prevence proti nachlazení a chřipce. Osvědčil se při léčbě mnoha chronických onemocnění, od revmatické artritidy a snížené činnosti štítné žlázy až po chronickou únavu a osteoporózu. Zklidňuje kožní a trávící obtíže. Jak se postupnými průzkumy ukázalo, zpomaluje zinek ztrátu zraku u pacientů s makulární degenerací, o které jsme psali v jednom z minulých čísel Regenerace. Může být také prospěšný při léčbě osteoporózy, hemoroidů a při léčení zánětlivých vředových onemocněních tlustého střeva. Není vyloučeno, že zlepšuje plodnost, udržuje zdravé vlasy a kůži na hlavě, dokonce zmírňuje hučení v uších. Stimuluje hojení ran a kůže, proto je prospěšný při léčení akné, popálenin, ekzémů nebo lupénky. Zinek je koncentrován ve svalech, kostech, kůži, ledvinách, slinivce, očích a u mužů v prostatě, přičemž nejvíce jej tělo ztrácí ejakulací. Ve velkém množství je obsažen v potravinách s vysokým obsahem bílkovin, například v mase a rybách. Protože si jej organismus nedokáže vytvořit ani uložit, je nutné ho neustále doplňovat z vnějších zdrojů.

Dýně obecně
Mnoho jsem o dýni nevěděla. Snad jen to, že se na Haloween vyřezávají do velkých plodů veselé obličeje, že se vaří dýňová polévka a že malé barevné plody slouží k dekorativním účelům. Ale třeba o tom, že její domovinou je Střední a Jižní Amerika, nebo že dýně je lidový název pro tykev turek nebo tykev velkoplodou, jsem neměla ani tušení. Začala jsem hledat informace. A tak jsem zjistila, že se jedná o jednoletou, teplomilnou, liánovitou rostlinu, která patří mezi zeleninu. Plody se liší velikostí, tvarem, barvou i chutí. Jsou kulaté, zploštělé, vejcovité, válcovité, hruškovité i baňaté. Jejich povrch bývá hladký, žebrovitý nebo hrbolatý. Některé jsou zbarvené zeleně, jiné krémově, oranžově, žlutě, mohou být tmavě zeleně kropenaté či pruhované. Jejich dužnina bývá nazelenalá, krémová, žlutá či oranžová. I chuťově jsou velmi rozmanité. Některé se na jazyku jen rozplývají díky své hladkosti a jemnosti, chutnají po oříšcích nebo po másle, ovšem najdou se i takové, které by do úst rozhodně přijít neměly. Největšími pěstiteli dýní jsou USA, Indie, Čína a Mexiko a „Hlavním městem dýní“ je Morton v Illinois, kde sídlí i zpracovatelská továrna Libby’s. Zajímavostí, alespoň pro mě, je bezesporu fakt, že nejtěžší dýně dosud vypěstovaná na světě vážila neuvěřitelných 766 kg.

Trocha dýňové historie
Zajímalo mě víc a tak jsem pátrala dál. Překvapivým zjištěním pro mě bylo, že již staří Egypťané, Řekové a Římané pěstovali tykvovité rostliny. Hlavně to byla lagenárie neboli kalabasa, která má původ v Africe a u nás se někdy nesprávně nazývá indická okurka. Její mladé, ještě nezdřevěnatělé plody, se využívají jako zelenina, ale její hlavní využití je až po dokonalém dozrání plodů, jakmile slupka zdřevnatí. V chudších zemích se využívají např. jako plovoucí bójky na rybářské sítě, nádoby na potraviny, talířky či naběračky, nebo hudební nástroje. Před tisíciletím se rozšířila z Afriky do celého světa umělecká díla, vyřezávaná do lagenárií, která jsou velice ceněná dodnes. Pro původní americké obyvatele byla dýně hlavní plodinou, kterou využili beze zbytku. Dužinu a semena snědli a ze slupek vyráběli rohože a jiné výrobky pro domácí použití. Dávní osadníci, i přesto že žili ve skromných podmínkách, oplývali i bohatou kulinářskou fantazií. Naplnili vydlabanou slupku medem, mlékem a kořením a dali ji péci. A tehdy vznikl první dýňový koláč. Z jiných dýní vyráběli nádoby na víno. Při návštěvě Kuby, v roce 1492, spatřil Kryštof Kolumbus plody tykvovitých rostlin, které se do té doby vyskytovaly pouze na americkém kontinentě a které byly pojmenovány stejně jako legenárie známé v Evropě – Cucurbita. Tykve a jejich semena, jejichž stáří se odhaduje minimálně na 7500 let, podobně jako jiné dary přírody, se staly vyhledávaným zbožím z Nového světa. Na rozdíl od jiných plodin dovezených z Ameriky, jako jsou brambory nebo rajčata, se dýně staly velmi populární a obohatily, tehdy značně jednotvárný, jídelníček. K rychlému rozšíření tykví po celém světě nevědomě přispěli i námořníci, kteří dýně pro svoji trvanlivost a praktičnost zařadili do svého lodního proviantu. V severních oblastech se o rozšíření tykví zasloužili především nizozemské obchodní společnosti. Mezi vykopávkami ve staré části Amsterodamu, byla ve vrstvách ze 17. století, nalezena semena tykví obecných. Známé jsou také nálezy z východního Německa ze stejného období, avšak prvenství v rozšíření tykví lze bezesporu připsat Benátkám, tehdy vedoucí obchodní velmoci, která vlastnila državy v celém středomoří a udržovala obchodní styky s Afrikou a Asií. Při obchodování s Maďarskem a Rakouskem se například v Benátkách platilo nejen jatečním dobytkem, ale i tykvemi. Odtud pramení také tradice pěstování tykví v Maďarsku i Štýrsku. Jak se tykve dostaly do střední Evropy, však nelze přesně určit, neboť od počátku středověku až do 16. století se plody dovezené z Ameriky velmi často zaměňovaly s legenáriemi, melouny nebo okurkami. Tykve putovaly celým světem a těšily se velké oblibě.

V listopadu roku 1692 zakotvila u pobřeží Severní Ameriky loď „Mayflower“ s prvními anglickými kolonisty na palubě. Zatímco asi polovina ze 102 průkopníků zemřela během první zimy hladem, ostatní přežili jen proto, že jim indiáni přinesli potraviny, hlavně fazole, kukuřici a tykve. Kolonisté zkusili na jaře zasadit několik semen, a z těch vyrostly zdatné rostliny, jejichž plody brzy staly v jejich životě důležitou potravinou. Na důkaz radosti a díků uspořádali kolonisté společně se svými indiánskými sousedy na podzim oslavu, která trvala tři dny a stala se tradicí. Na památku této události slaví Američané poslední listopadový čtvrtek Den díkůvzdání. K němu již neodmyslitelně patří také naditý upečený krocan nebo známý tykvový koláč „pumpkin pie“. Severoamerické dějiny však říkají, že plodné soužití kolonistů a místních domorodých indiánů mělo jen velmi krátké trvání, neboť kolonisté indiány násilím vytlačili. Pěstování tykví a ostatních plodin však přetrvalo a postupně bylo zdokonaleno. Jeden záliv na severoamerickém pobřeží dokonce nese jméno podle toho, že se v jeho okolí pěstuje mnoho tykví – „Pumpkin Bay“, tedy tykvový záliv. Prostřednictvím pošty, kterou zasílali noví obyvatelé svým příbuzným do Evropy, se brzy dostala semena i na starý kontinent a postupem času se podařilo úspěšně zavést pěstování tykví i v chladnějších středoevropských podmínkách.

Účinky na organismus
Jak už říkal pan Janča, dýně si drží mnohá prvenství, o kterých však málo lidí to ví. Ani já jsem nevěděla, že třeba dýňová dužina obsahuje až 90% vody a poměrně málo sacharidů. Je bohatá na sodík, selen měď, draslík, hořčík, železo, chlor a fosfor, vitamin A, beta karoten, alfa-karoten, beta-kryptoxantin, lutein a zinek. Kromě toho je výborným zdrojem vlákniny. Odstraňuje škodliviny ze střev, podporuje trávení, posiluje imunitní systém, uklidňuje nervy, podporuje činnost srdce, snižuje hladinu tuků v krvi, napomáhá fungovat slinivce břišní, ulevuje při chorobách ledvin, působí močopudně, regeneruje tělesné buňky, pomáhá při ateroskleróze, revmatismu a dně.

Dýňová semínka jsem dosud znala jako výborný pamlsek, ale netušila jsem, že obsahují organismu velmi prospěšné omega-3 mastné kyseliny a fytosteroly, které přispívají ke snižování cholesterolu. Již více než sto let se užívají k léčbě zvětšené prostaty. Jsou výborná pro zdravé vlasy a nehty. Jste-li při televizních večerech milovníkem slaných pochutin, jakými jsou například chipsy, rozhodně vyzkoušejte jako jejich výbornou a zdravou náhražku slaná loupaná dýňová semínka.
Čistý dýňový olej má pozitivní vliv na krevní zásobení mozku, snižuje hladinu cholesterolu, snižuje riziko infarktu myokardu, zpomaluje kornatění cév a blahodárně působí proti zánětům kůže. Pravidelným používáním dýňového oleje zvýšíme celkovou fyzickou a psychickou odolnost organismu. Kromě toho zmírňuje u mužů potíže spojené s onemocněním prostaty, z nichž nejčastější je bolestivé močení. Velmi se osvědčil při masírování žaludku při křečích a bolestech krční páteře.

Pohled přírodní medicíny
Podle mých zjištění je lidová medicína využívání dýně velmi nakloněna. Doporučuje konzumaci dýňových semínek třeba ke zmenšení prostatické žlázy, kde jsou velmi dobré výsledky. V tradiční čínské medicíně je zase dýně jedním z prostředků používaných k zmírnění některých komplikací a chronických potíží způsobených cukrovkou. Konzumace nepražených dýňových semínek při počínající nevolnosti pomáhá zmírnit závratě. A trocha statistických údajů: dlouhodobý japonský výzkum, zahrnující 1988 pacientů s rakovinou žaludku, 1398 s rakovinou plic, 1352 s rakovinou tlustého střeva a konečníku a kontrolní skupinu 50 706 zdravých osob, odhalil, že častá konzumace dýňových semínek vede ke snížení rizika onemocnění všemi těmito typy rakoviny. Odborné studie odhalily, že u mužů konzumujících dýně vzniká menší riziko onemocnění rakovinou prostaty. Tým japonských odborných pracovníků zahrnul do své studie 133 pacientů s diabetem a zjistil, že u těch, kteří konzumovali přiměřené množství dýní, se zlepšily výsledky krevní glukózy. Strava bohatá na omega-3 mastné kyseliny, které semínka obsahují, prospívá také astmatikům.

Pěstitel radí
Šla jsem pro radu i za pěstiteli dýní a ti mě poučili, že se tykve rozdělují na dvě skupiny – keříčkové a plazivé. „Při výsadbě je nutné myslet na to, že se jedná o robustní rostliny, čili to nejsou žádní drobečci, obzvlášť tykve plazivé,“ shodli se jednoznačně. „Keříčkové tykve se sázejí ve vzdálenosti minimálně 1×1 m, plazivé ve vzdálenosti až 2×2 m. Když jim dáte víc prostoru, nic se nestane.“ Do této skupiny patří i patizony a většina cuket. Je nutné pamatovat na to, že tyto tykve mají šlahouny dlouhé kolem 7 m a velké listy, takže je určitě není dobré sázet vedle nízké zeleniny, protože rostliny srostou do souvislého porostu. Plody všech tykví se musí podkládat prkénkem, jinak mohou zahnívat.

Dýně v kuchyni
Jako hospodyňku mě zajímalo, jak se dá tykev využít v kuchyni a záhy jsem zjistila, že i tady má svoje široké uplatnění. Zatímco jihoamerické a orientální kuchyně využívají kromě plodů také velké květy tykve, které plní kořeněnou masovou nádivkou s rýží, nebo z nich dělají polévky různých chutí a konzistencí, v našich krajích jsme stále ještě opatrní. Svoje místo si tykev již leckde našla. Rozhodně si zaslouží chválu a častější zařazení do našeho až příliš energeticky bohatého jídelníčku. Na pečení je vhodné kupovat dýně, které jsou sladší a méně vodnaté. Plody musí být v dobrém stavu, to znamená nepotlučené a nepopraskané. Nejdůležitější při skladování je sucho a chlad. Jakmile jednou dýni nakrojíme, musíme ji ihned zpracovat. Nejlepší je ostrým nožem odstranit stonek a překrojit dýni napolovic, odstranit vláknitý střed a semínka uchovat k pozdějšímu pražení. Pro úpravu vařením nebo dušením dýni krájíme na větší kousky a opláchnutou a vaříme 20 – 30 minut doměkka, zalitou vodou. Dušení trvá zhruba 12 minut. Pro přípravu v troubě opláchneme půlky dýně studenou vodou, položíme seříznutou plochou na velký plech a při teplotě 180 °C pečeme hodinu doměkka. Jednoduchou polévku připravíme rozmixováním dýně s mrkví, plátky cibule a pórku a ozdobíme nasekaným celerem a petrželkou. Dýňová semínka před pražením důkladně propláchneme a rozprostřeme na plech. Při teplotě 190 °C je pražíme 20 až 30 minut, dokud nebudou zcela suchá. Před podáváním necháme zchladnout a kdo má rád, může je osolit. Nakrájená na kostky, kolečka či hranolky, se dá uchovat také v mrazáku. Oloupaná semena se mohou pražit jako oříšky nebo mandle.

Co ještě nebylo řečeno
I z mnoha dalších publikací a příruček jsem získala mnoho cenných informací. Například Ing. Dagmar Lánská, CSc., vyhlášená odbornice v oboru koření, jímž se zabývá již řadu let a ovládá je nejen botanicky, ale především gastronomicky, je také velmi nakloněna zelenině obecně. Mě zajímala samozřejmě dýně, o které v nejedné své odborné příručce říká: „Tykev, slovensky tekvica, lidově nazývaná dýně, turek a také patizony nebo cukýny – tyhle názvy se nám trochu pletou, a přesto je jejich využití velmi podobné. Tykve se pěstují ve všech světadílech a jsou nejrůznějších odrůd. U nás je nejčastější tykev velkoplodá, která je vhodná ke kompotování nebo jako náplně do pečiva. Je známá svými velikými plody o hmotnosti často i několik desítek kilogramů. Pokud se sklidí na podzim v dozrálém stavu, dá se i delší dobu skladovat. Naopak u tykve obecné se plody sklízejí v nedozrálém stavu, kdy je dužina velmi jemná a kompotují se nebo nakládají na kyselo jako okurky. Jejich využití je ale mnohem rozmanitější, např. se kandují, nebo se přidávají do pomazánek či bramboráků. Příbuznými jsou také cukety nebo patizony, jejichž vlastnosti a využití jsou téměř totožné. Tykev má i řadu okrasných druhů s drobnými plody rozmanitých tvarů a barev.“ Paní Lánská vyzdvihuje i vynikající účinky prospěšné našemu organismu. „Tykev má silné močopudné účinky, což příznivě ovlivňuje činnost srdce a ledvin. Vysoký obsah vlákniny působí dobře na trávení a vyprazdňování střev. V semenech tykve jsou, kromě vysokého podílu tuku, obsaženy také látky s účinkem proti střevním parazitům. Podobně jako okurky, obsahují i tykve v menším množství látky s protirakovinným účinkem. Pro nízký obsah sušiny mají značný význam v redukční dietě, vysoký obsah vody působí blahodárně na náš organismus.“