HOROMĚŘICE – Pana Karla Málka znám už řadu let. Znám ho jako pamětníka, skvělého vypravěče a fotografa. Ale zatím ho neznám jako spisovatele. Svou knihu, která se právě objevuje na pultech knihkupectví, nazval „Letecké legendy“. Pojďte se také seznámit s jejím autorem. Život mu přinesl mnoho zkušeností a jako válečné dítě má i smutné vzpomínky, například na 10. červen 1942, kdy Němci ničili Lidice. Přesto neztratil smysl a cit pro krásné věci a života užívá plnými doušky.
Jak šel život
Pan Karel se narodil v Praze, ale od malička bydlel ve starém mlýně, nedaleko Statenic. „Říkalo se mu Kopanský, nebo také „Štěpánkův“ mlýn,“ vzpomíná. „Do obecné školy jsem chodil ve Statenicích, pokračoval v měšťance v Lysolajích, a v roce 1950, jsem se odešel do učení.“ Jeho sen být leteckým mechanikem se rozplynul při zjištění, že učiliště je pouze v Popradu. „Navíc bylo vojenské a to znamenalo stát se v 15 letech vojákem z povolání a to se mi nechtělo. Na letišti přijímali příbuzné profese, tak jsem se v Praze vyučil strojním zámečníkem a hned po vojně nastoupil u ČSA jako letecký mechanik.“ Po složení řady zkoušek se natolik osvědčil, že byl vysílán na odstraňování složitých závad letadel i do zahraničí a současně jako „staniční technik“ pro ošetřování našich letadel např. do Dakaru, Rabaru či Montrealu. „Se svým povoláním jsem navštívil a poznal mnoho zemí světa, a všude mně doprovázel můj fotoaparát Flexaret 4 A.“
Karel Málek – fotograf
„Přesně si pamatuji, že spoušť měchového aparátu VOIGHTLÄNDER 6×9 jsem zmáčkl, když mi bylo deset let. Začal jsem fotit všechno kolem sebe. Rodinu, krajinu, školní výlety, různé slavnosti, náš fotbalový klub, i místní ochotníky.“ Vzpomíná, jak o rok později vyfotil svůj první akt. „Nevěděl jsem, že se tomu tak říká,“ směje se. „Jedna stejně stará spolužačka mě požádala, jestli bych ji vyfotografoval „ jen tak“. Bylo to o prázdninách, na Okoři u rybníka za rákosím.“ Od spolužáků si pak vysloužil přezdívku „Šílený fotograf“. V té době už si sám vyvolával filmy, a dělal první fotografie pod odborným vedením drogisty pana Hlaváčka. Když pak nastoupil do učení, bydlel na internátě, kde byla vybavená fotokomora, a pan vychovatel Ludvík Vaculík ho zasvěcoval do tajů fotografické práce. „Zde jsem poprvé vystavoval svoje fotografie.“ Už na vojně vedle samopalu nesměl chybět ani fotoaparát.
Už zakusil i chvíle slávy
Pan Málek fotí všechno, ale nejraději letadla, Cikány a Prahu. V rámci fotoklubu vystavoval ve Stockholmu, Zürichu, Barceloně a v Paříži, ale také ve výstavní síni Foma, na Fotosalonu Vítkovice, Brně a v dalších městech. Autorské výstavy měl v Litoměřicích, na zámku v Horní Polici, v galerii Orchidea v Horoměřicích, ve Veltrusech a Velvarech, v pražské Galerii Porta Bohemica. S pýchou říká, že měl tu čest vystavovat v galerii pana Škody v Praze. Své snímky publikoval a stále publikuje v odborných časopisech. Pro fotografování používá na portréty Flexaret 6, na repotáže Canon EOS 400 D a pro ostatní tvorbu Canon 300, kde preferuje černobílý negativní film. „Mám radost, když se moje fotky líbí. Když mi po zhlédnutí mojí výstavy „Romští Cikáni a cikánští Romové“ napsala jakási paní z Moravy, že výstava je krásná, a že Cikány ukazuju jinak, než v novinách, měl jsem radost dvojnásobnou. Rád se dívám na fotografie Jana Saudka, i když vím, že polovina národa ho nenávidí. Máme něco společného. Narodil jsem se 21. 5. 1935 a Jan 14. 5. 1935. A oba jsme fotografovali Flexaretem.“ Když jsem se pana Karla ptala, zda má životní motto, řekl: „Při fotografování se snažím o to, abych dělal srozumitelnou fotografii, vyhýbal jsem se módním trendům a výstřelkům, které stejně nemají dlouhého trvání, a časem zaniknou. Jako kluk jsem z toho taky něco zkusil, ale když jsme si prohlíželi tuto “ tvorbu“ s jedním starým fotografem, tak mi otcovsky řekl: „A proč to vůbec děláš, líbí se ti to? Víš co? Až mi jednou přineseš fotku Karlova mostu, která bude bezvadná, tak potom si dělej tyhle pitominy.“ Ten muž už nežije, ale dodneška jsem mu za tuhle radu vděčný.“
Chvíle, které nezapomeneš
Pan Málek vzpomíná na 10. červen 1942, kdy Němci ničili Lidice. „Směrem od Kněževsi se ozývalo dunění a k obloze stoupal černý dým. Běželi jsme až k Lichocevsi, odkud bylo vše vidět. Nikdo nevěděl, co se to děje. Než rozstříleli celou obec, vyvedli obyvatele ven, kde oddělili ženy od mužů, a muže od 15 let za Horákovic stodolu postříleli. Jediný, koho chtěli ušetřit, byl místní farář, ale ten se dal zastřelit dobrovolně, zemřel se svými farníky.“ Smutných vzpomínek má pan Karel víc než dost, ale snaží se na ně zapomenout. „Stále vidím před očima, jak je odváděna rodina Stránských, bydleli tam, co je dnes budova Obecního úřadu. V ruce měl každý malinký uzlíček, a na prsou museli mít přišitou žlutou hvězdu, na znamení, že jsou židé. Všichni skončili ve vyhlazovacím táboře. Z vlaku v Osvětimi, putovali přímo do plynových komor.“
Co bude dál?
Právě jsem dokončil svojí první knihu „ Letecké legendy“, kde jsou fotografie letadel od otevření letiště „ Praha – Ruzyně“, v roce 1937, až skoro po dnešní dobu. Tato kniha zaujme nejen příznivce letectví, ale jako dárek potěší každého, kdo chce někomu udělat radost. Radost z ní mám i já, a je k dostání u všech dobrých knihkupců. Bližší informace mohu poskytnout osobně, u mně, v Horoměřicích. „Plány do budoucna mám veliké. Po knížce Letecké legendy, která právě vyšla, připravuju již zmíněné Cikány, a píšu o letadlové lodi Intrepid. Úplně ve výhledu, zatím možná v nedohlednu, mám v plánu knihu pracovně nazvanou Kozy, kozičky a kůzlátka (ta ovšem nebude pro děti). Nevím ale, co na moje všechny plány řekne můj veliký nepřítel, kterým je Čas.
Foto: z archivu Karla Málka
Rozhovor vyšel v upravené podobě v Našem REGIONU SZ č.2/2012 dne 26.1.2012