2. kapitola
Budík. Vždycky, když se tak krásně spí, zazvoní budík. K čertu s ním. Denisa ho smetla ze stolku jedním pohybem. Jindy by ležela dokud by ji hlad nevyhnal z vyhřáté postele ven. Jenže představa, že jí přesně za hodinu jede vlak do Prahy ji postavila na nohy ve vteřině. Otevřela okno a zahleděla se ven.
„Ahoj slunce!“ zavolala.
„Ahoj hvězdo,“ ozvalo se odněkud. Trhla sebou jak se lekla. Vyklonila se z okna a uviděla tatínka jak sedí v houpačce a usmívá se.
„Tati, co děláš tak brzo venku?“
„Nemohl jsem dospat, vždyť mě znáš. Máš na stole kafe a snídani.“
„Ty jsi skvělej, teda doufám, že najdu chlapa jako jsi ty, hned jsem dole.“
„No hlavně nehledej takovýho blbce jako jsem já,“ zhoupnul se a usmál.
„Ale jdi ty…Hned jsem dole.“ Naházela na sebe oblečení a přemýšlela o otcových slovech. Blbce. Proč blbce? Na tom, že doma mamce pomáhá snad není nic špatného. Naopak. Vždyť toho tolik doma zastane. Uvaří, i když pak ta halda nádobí. Denisa si vybavila, jak tatínek nedávno vařil a ona po něm pak myla nádobí které snad ještě nikdy v ruce neměla. Všelijaké naběračky a hrabičky, napichovačky… No asi to potřeboval, pokrčila rameny a běžela do kuchyně. Na stole voněla káva a vajíčka na měkko. „No to je žůžo,“ mlaskla si.
„Jsou bez cibulky, jak je máš ráda,“ táta vchází do dveří.
„Teda to je servis, děkuju.“ Mrkla na hodinky. „Ani se mi tam nechce, ale ve čtyři jsem zpátky.“
„Hlavně na sebe dávej pozor. Víš co se všude děje.“
„To víš že jo, neboj se.“ Podívala se z okna. „Je krásně, viď? A bude pěknej pařák,“ napila se kávy. „Nojo, tak já pomalu půjdu.“ Zvedla se, dala otci pusu na tvář. „Ale vůbec se mi tam nechce.“
„No tak to máš smůlu,“ objevila se paní Sýkorová mezi dveřmi. „Na co ses dala, to pěkně dělej.“
„Dobré ráno, Marie, jak jsi se vyspala?“
„Ahoj, mami, proč vstáváš tak brzo?“
„Jen to nezamlouvej a mazej na vlak,“ odsekla Denise máma. „No bude teda pěknej pařák. To ti holka nezávidim tu cestu. Ale máš cos chtěla. Já ti říkala, jdi na ekonomku. Né, ona jde na prodavačku. Tak teď nefňukej.“ Sedla si ztěžka ke stolu.
„Já nefňukám, jen říkám, že se mi tam ani nechce, ale to ty říkáš taky a navíc,“ polkla konec věty. „Radši nic, jdu, pa.“ Nečekala na reakci a vyběhla ven. Co pořád má, mračila se. To není jednou, aby mě pochválila. Pořád mi za něco nadává, vytýká mi cokoli. Denisa si mlaskla. Není s prací prodavačky nespokojená, naopak. V parfumerii v centru Prahy si na plat opravdu stěžovat nemůže a navíc ji to baví. Zná spoustu lidí, kteří jsou na tom mnohem hůř než ona. Neměnila by, to ani náhodou. Uslyšela za sebou auto a instinktivně uskočila až na samý okraj vozovky. Zatroubilo. A ještě jednou. Otočila se, ale to už ji auto dojelo a zastavilo.
„Dobrý den, slečno,“ ozvalo se zevnitř. Přimhouřila oči aby viděla kdo to na ni volá. Asi někdo potřebuje poradit, ale takhle ráno? Otevřely se dveře a vystoupil… najednou nemohla popadnout dech. Olda. „Nebo ahoj,“ usmál se. „Pamatuješ si na mě?“
„Jasně že pamatuju, ty jsi Olda viď? Ahoj,“ vrátila mu úsměv a kolena se jí třásla.
„Kam to mašíruješ? Teď ráno? Snad nejdeš na vlak?“
„No jo, už je to tak. Jedu do práce. Tak mě nezdržuj, ať to stihnu.“
„No no, ty jsi v ráži hned po ránu, podívej jak je pěkně,“ ukázal kolem sebe.
„Právě že je pěkně a já musím mazat do velkoměsta,“ zamračila se Denisa. „A co ty tady děláš? Jakto že se nevyvaluješ v posteli? Sobota, volno, krásný léto…“
„Tak o tom si leda můžu nechat zdát.“ Vzdychl a pokrčil rameny. „ Jedu do Prahy za kamarádem stěhovat nábytek. A ve tři zase zpátky. Docela nuda.“ Stál opřený o auto, vánek mu čechral vlasy a slunce jim dalo zlatavý nádech. Denisa na něj koukala jako na obrázek.
„Aha,“ hlesla. „No, tak já abych šla,“ řekla, ale ani se nepohnula. Když jede do Prahy, mohla by jet s ním. Ale co by si povídali? Určitě by to byl trapas. Jako by jí četl myšlenky.
„No tak nechvátej a já tě vezmu, stejně jedu na Prahu. Kam jedeš? Já do Dejvic.“
„Já do centra,“ pokrčila rameny. „To je blbý…“
„Co je blbý?“
„Abych jela s tebou.“
„A proč by to bylo blbý, sedej,“ obešel auto a otevřel jí dveře.
„Myslíš?“ řekla opatrně Denisa.
„Nebo se bojíš?“
„Ne,“ zalhala. Co když jí někam zaveze a pak… „Proč bych se bála?“
„No tak,“ postrčil ji dovnitř a zavřel dveře. Tak, napadlo Denisu, a teď už neuteču. „Já mám totiž dneska děsnou chuť si po ránu povídat, víš?“ Podíval se na dívku, která křečovitě držela kabelku. „Co je? Celá se třeseš, stalo se něco?“
„Ale ne,“ vydechla. „Jen jsem na to nebyla připravená.“ To byla pravda. Ještě včera si sní svůj sen o Oldovi a za pár hodin sedí u něj v autě jakoby se nic nedělo. Vlastně se nic neděje, ale připadá jí to jako neuvěřitelná náhoda.
„Na co jsi nebyla připravená?“ Nastartoval a auto se pomalu rozjelo.
„Ale, to by bylo na dlouhý povídání,“ její stisk povolil a teď si třela zápěstí jako by ji bolelo.
„No tak do toho, já mám rád dlouhý povídání. Co?“ Podíval se jí do očí a ona tušila, že je v průšvihu. Přemítala, jestli budou řeči, třeba je někdo viděl, máma se zblázní. Vždyť ani neví, co je zač, vlastně ví jenom jak se jmenuje. Třeba je ženatý a budou problémy. „Co?“ strčil do ní jemně loktem. Denisa sebou trhla.
„Co?“ vydala ze sebe.
„Co co?“ Olda se rozesmál. „To je teda rozhovor. Poslyš, jsi v pořádku?“ Denisa cítila, jak rudne.
„Jo, jsem, ale….“
„Ale nebyla jsi připravená, na co? Jen povídej. Jestli máš strach, že tě někam zatáhnu, tak to se opravdu neboj. Mít problémy je to poslední o co bych stál. A když si představím tvoji maminu, tak s tou bych se do křížku dostat nechtěl.“
„Jak mou maminu?“ Denisa najednou ožila. „Co je s ní?“
„Řekl bych, že jsi z ní vystrašení. Taková pěkná holka, a osloví tě kluk a ty jsi úplně vedle.“ Denisa se na něj zle podívala.