Bavit se po svém …

Loňského Silvestra jsme strávili úplně jinak, než všechny předešlé. Po deseti letech strávených u rodičů na pohovce s chlebíčky a televizí jsem řekla A dost, jede se jinam. Domluvili jsme se s přáteli, že poslední večer v roce pojmeme, navzdory letité tradici, poněkud nudné a okoukané, úplně jinak. „Jede se k Jitce,“ řekl nám Martin. Jede se k Jitce, to v podstatě znamenalo domluvit se na poslední chvíli. Jitka má holčičku, my máme kluka, když je dáme dohromady, mohlo by to ve výsledku znamenat docela dobrou, netradiční zábavu.

Nebudu ani rozebírat, že jsme se balili v běhu pět minut před odjezdem, protože prostě proto a na místo určení jsme dorazili kolem sedmé. Trochu nám bylo dopředu líto, že se nám ten večer trochu smrsknul, ale nač se zabývat zbytečnými smutky. Děti prakticky okamžitě zmizely v pokoji a až na pár děsně tajnejch výprav pro křupky, které za sebou děsně nenápadně trousily po podlaze a kolu, kterou až velmi nápadně vybryndaly po schodech, jsme je viděli až pár minut před půlnocí, a to jsme je museli přemlouvat, aby neprošvihly rachejtle. Tatínkové prakticky okamžitě vyrazili na obhlídku místního šenku, aby nás zásobili pivem z petky a my maminky jsme uvítaly, že se zvládli vrátit jen za hodinu a půl. Čas, během kterého nás nepotřeboval ani potěr, ani naše protějšky, jsme neproplakaly nad ztrátami náklonnosti, naopak to pro nás byla výzva využít ty chvíle, kdy nám nikdo nevisí na krku, jenom pro sebe. Šou Michala Davida na televizní obrazovce nás vrátila do dívčích let a bez váhání jsme to pěkně rozjely. Pánové, kteří se v rozparáděné náladě najednou objevili mezi dveřmi, se nenechali zahanbit a ve chvíli, kdy jsme my holky sahaly, celé uřícené, po skleničce a chlebíčku, poněkud přitvrdili a vynutili si trochu rockového povyražení prostřednictvím placatého stříbrného kolečka, které nepozorovaně propašovali do přehrávače.

Celkem vzato, kromě toho, že nám chytil svícen, který jsem jedním rychlým sfouknutím dokázala ani nevím jak uhasit, se nestalo nic zvláštního, půlnoc jsme zapili, vypustili rachejtle a pak šli na pole za domem dívat se na nebe, které zářilo ze všech stran. Až ráno nám došlo, jakou práci nás bude stát dostat boty dětí do původního stavu. Chvíli jsem váhala, jestli ty dvě koule bláta, které se snažil Ondra obout na nohy, mám oklepat, a nebo rovnou zahodit, ale při vzpomínce na ty šťastné dětské oči jsem byla ochotná udělat cokoli.

Na tenhle milý premiérový večírek s přáteli budeme jistě všichni dlouho a rádi vzpomínat!