Žánr:Mluvené slovo
Režie: Jan Jiráň
Hudba: Dominik Renč
Ilustrace: Petra Goldflamová Štětinová
Nahráno: ve studiu Svengali (nahrávka vznikla podle stejnojmenné knihy vydané nakladatelstvím Andrej Šťastný v Praze v roce 2006)
Vyrobilo: Vydavatelství Audioberg v Praze v říjnu 2013
Celkový čas: 71:12
Obálka je opatřena Brailleovým slepeckým písmem
Hodnocení:
Nahrávka s názvem Tatínek 002 vznikla na motivy stejnojmenné knížky Arnošta Goldflama, která získala v roce 2007 Sukovu cenu za nejoblíbenější knihu pro děti a mládež. Vždycky jsem měla pana Arnošta za legračního chlapíka, kterého jsem znala z televizních her, filmů nebo divadelních představení. Ale v roli vypravěče jsem ho teď poznala poprvé. Výhodou přednesu vlastního textu je, podle mého názoru, fakt, že autor sám nejlépe zná svůj příběh a proto včlení i správné emoce tam, kde je sám, jako autor cítí. A při poslechu těchto pěti příběhů jsem často nepoznala, zda jsou čtené, nebo vyprávěné. Je v nich všechno – upřímný smích, opravdový vztek, strach, rozčilení, ale i dobrota a lehká naivita, stejně jako údiv a překvapení. Hlavní postavou je tatínek a kolem něj se všechn točí. Ne ale v tom smyslu, že by jej všichni obskakovali, nýbrž on je vždycky tou hlavní postavou a kolem něj se odehrává příběh. Ostatní členové rodiny jsou tu samozřejmě také. Je tu maminka a děti, a ti společně tyto příběhy dotvářejí. Ale tatínek je prostě ten hlavní. A je to patrné i z názvů – například Tatínek a splašená zvířata, Tatínek a medvěd, Tatínek a … tři další příběhy. Každý z nich vychází z běžného života. Ale vždycky se to tak nějak podivně zamotá, že vznikají vtipné až absurdní situace, některé ale gradují v opačném pořadí. Docela dobře si umím představit, že se některé z nich opravdu staly. U nosiče s mluveným slovem navíc velmi oceňuji obrovský prostor pro zapojení a rozvíjení představivosti. A funguje to docela dobře nejen u dospělých. Můj syn – jedenáctiletý chlapec, jednou nohou v pubertě, která nás začíná strašit ze všech stran, nečekaně, ale velmi intenzivně, se nevědomky, ale nečekaně ochotně, stává mým pokusným králíčkem. Při společných cestách autem posloucháme právě mluvené slovo. A já ho nenápadně pozoruji, co on na to. Nezmýlila jsem se, když jsem si myslela, že by ho vyprávění pana Arnošta mohlo zaujmout. Zaujalo. Směje se a přemýšlivě krčí čelo, natáčí hlavu směrem k reproduktoru, aby mu neuteklo ani slovíčklo. A chce to pouštět znovu a znovu. Možná proto se Tatínek 002 v knižní podobě právem pyšní svojí cenou z roku 2007 – umí zaujmout. Přednes autora je čistý, bez vulgarit a zbytečných dvojsmyslů, pro děti snadno pochopitelný a logický. Navíc už samotná obálka zaujme veselou a barevnou karikaturou pana Goldflama a láká vás k tomu, abyste ji vzali do ruky a prohlédli si ji ze všech stran… A co se mi na ní ještě líbí, že je opatřena označením v Brailleově slepeckém písmu. Tomu říkám opravdový komfort! Pojďte i vy na chvíli nahlédnout do soukromí úplně obyčejné, normální rodiny a usmívat se a občas i kroutit hlavou nad tím, co život dokáže vymyslet. Příjemný poslech!