Pro ten okamžik…

Měl před sebou poslední kolo.
Stála na stanovišti prokřehlá a sama.
Čekala ho poslední jízda a potom zasloužená cesta do teplé voňavé postele, žena a dvouletý prcek. Naložil její věci do zavazadlového prostoru a nabídl jí místo vedle sebe. Obvykle to nedělá, ale ona se mu zdála čistá a bezpečná. A hlavně mluvila jeho jazykem.Cesta trvala necelou půl hodinku. Město bylo volné. Žádné zácpy. V deset večer se to dalo čekat. Ještě že tak, už byl unavený a chtělo se mu za rodinou. Milou společnost po celém dni, který se ani moc nevyvedl, uvítal. Rozpovídala se. Má ráda Francii, Francouze, francouzskou kuchyni, francouzskou řeč … Povídala mu o všem možném, on jí taky povídal o všem možném. Řekla, že moc ráda cestuje. Ale ze všeho nejvíc je ráda doma – tady . Občas po ní mrknul od volantu, docela normální holka, ve svetru a s delšími tmavými vlasy, na jeho vkus žádná prsa, ale jinak úplně obyčejná holka. A přece tak neobyčejná. A tu svou svoji neobyčejnost podtrhla tím, že mu na konečné podala ruku, podívala se mu do očí a popřála, ať se mu daří…
„ Víš, tohle jsou okamžiky, kdy si člověk připustí myšlenku, že by třeba i zahnul … Ale pak si řekne proč, proč si dělat problémy, „ přivine k sobě pevně svou ženu . „ Pojď sem , přitul se ke mně, chci takhle usnout…“ Zavírá oči s myšlenkou na to, jak báječného má syna, ženskou, která mu dává všechno co potřebuje a že tamtu už beztak nikdy neuvidí. Je to postesknutí nebo úleva ? Každopádně jeho oči nedokážou schovat ty malé jiskřičky, které ho na těch pár minut, co o ní vyprávěl, celého tak nějak rozsvítily … „ A nezlob se, musel jsem ti to říct.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Příběhy psané životem. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>