Zdání klame

Tak jsem to zakřikla. Poté, co můj milý synek úspěšně zdolal nástrahy prvního půldne ve školce bez jediného mrknutí oka, jsem po dvou dnech musela čelit hysterickému výstupu, že mě nikdy neopustí a že chce být jenom se mnou. Držel se mě jako klíště a já byla bezmocná a bezradná, připadala jsem si trochu nemožně, ale jemu to nevadilo. Nezabraly sliby ani ujištění, že pojedeme do Likeje ( jak s oblibou říká obchodnímu domu IKEA), nenachytala jsem ho ani na čokoládové vajíčko a vidina zmrzliny, která zabere pokaždé na sto procent ho dneska rozesmutnila ještě víc.Slzy mu tryskaly z oček a koulely se po tvářích, plakal tak ublíženě, že se mi to u srdíčka svíralo. Byla jsem ale neústupná. Snažila jsem se mu vysvětlit, proč ho tam musím chvilenku nechat a vymýšlela si nejrůznější výmluvy, ale nevěřil. Právem. Ujišťování, že mu něco odnesu do šatny a hned se za ním vrátím nezabralo ani náhodou. Po deseti minutách mi paní učitelka naznačila, že je čas abych odešla a nechala ho tam ať se s tím srovná sám. Poslušně jsem vycouvala ze třídy a zavřela za sebou dveře. Jeho pláč jsem slyšela až ven. Ustála jsem to, až jsem se divila. Jak to nesl ON, nevím, ale když jsem se nenápadně plížila kolem oken, zahlédla jsem ho jak stojí u stolku paní učitelky a s ručkama přilepenýma k sobě jí cosi vykládá, bylo mi jasné, že vesele zrovna ne.
Když jsem pro něj přišla, chystali se zrovna na zahradu. Seděl zaraženě na lavičce a do úsměvu se mu moc nechtělo. „ Maminko, já nechci tady být,“ byla jeho první slova a potom mi řekl „ Ajoj“ . Domů šel vedle mě pokorně jako beránek. Když si chvilku pohrál a najedl se, sdělil mi důvěrně, že zítra tam zase půjde. A víš proč, maminko? Protože pojedeme ráno autobusem. A venku bude úplná tma.