Zrada

Dnešní ráno jsem si teda představovala úplně jinak. Můj synek jde prvně do školky. Po třech letech intenzivního soužití s mámou bude vhozen do každodenního koloběhu, povinností a nutností. Připravovala jsem se na ten den celou věčnost. První indicií, že bude něco jinak než jak jsem si představovala bylo ONdrovo hbité a bezproblémové vstávání. Bez nejmenšího odporu vstal a nechal se obléknout, posnídal mlíčko z hrnku s Krtkem, nandal si čepici a zahlásil že jdeme na autobus. Do odchodu zbývalo patnáct minut. Pomalu jsme šli na zastávku a ONdra byl samozřejmě první kdo nastupoval.Když jsme přišli ke školce, utíkal celou cestu od vrátek až k hlavním dveřím. Ze šatničky utekl ještě dřív, než jsem mu stačila poskládat věci. Vtrhl do třídy a hnal se k dřevěným hračkám. Na otázku paní učitelky jak se jmenuje řekl způsobně jméno i příjmení. Pak se zeptal: „A můžu si tady hrát?“ Odpověď že může ho zastihla někde mezi traktůrkem a autobusem. A pak se už ani neohlédl a věnoval se hračkám. Tiše jsem si povzdychla, že už mám velkého chlapa, který se o sebe umí v lecčems postarat sám. Chvíli jsem stála mezi dveřmi a váhala, zda mám zůstat třeba na chodbě, kdyby něco … Ale paní učitelka mě ujistila, že ONdra je fakt v pohodě. Tak jsem s ní ještě chvilku klábosila a potom se s pocitem prázdné náruče odšourala pryč.
Bloumala jsem ulicemi a přemýšlela, jak čas letí, že ty tři roky rychle utekly a že už to nikdy nebude jako dřív. I slza se objevila. A to jsem ještě včera hrdinně rozhazovala rukama a přesvědčovala sebe i ostatní, že my jsme tím taky prošli, že je to prostě život. A teprve teď jsem pochopila, co asi cítila mamka, když nás opouštěla v podobných zařízeních, jako je to „ naše“.
Nemohla jsem se dočkat, až bude deset. ONdra ke mně přiběhl a se slovy „Moje latá maminko, já sem se na tebe tak těčil“ mi dal velkou pusu. Dojetím jsem ani nemohla mluvit a byla na něj pyšná. Jako každá máma. Celé odpoledne mi pak vyprávěl, co bylo ve školce a jak si hráli s dětmi a jak neuklízel… A mě při tom jeho nadšení došlo, že jeho život během tří hodin dostal úplně nový rozměr.

Příspěvek byl publikován v rubrice Příběhy psané životem. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Zrada

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>