POKAŽDÉ…

…když se setkám se smrtí, honí se mi hlavou spousta otázek.Předně to, na co asi dotyčný myslel těsně před tím…
Marně si snažím představit, jak se to všechno stalo. Nedozvím se, co bylo těsně předtím, než stříbrná Octavia combi narazila do kamionu. O čem se bavili ti, co tam seděli. Smáli se? Nebo řešili nějaký problém? Zpívali? Kouřili? Zpráva ČTK říká, že narazili i do kamionu, který jel za tím prvním. Co se ji hnalo hlavou ? Co se stane za vteřinu? Leckdy se člověku vybaví celý život. Co asi viděli? Jak se řítí do mnoha tun železa a nemůžou nic dělat? Nebo si to ani nestačili uvědomit? A co ta druhá rána? Přišla hned a nebo měli několik vteřin aby si mohli aspoň trochu zhodnotit tu hrůzu? Bolelo je to? Trpěli? Na co asi mysleli? Na děti? Stačili si něco říct nebo vykřiknout? Chytit naposledy jeden druhého za ruku?
A co bylo asi pak?Rána a najednou ticho … Uvnitř jistě ano, ale to, co bylo venku, kolem nich, to už nevnímali. Zpráva říká, že při nehodě tragicky zahynul řidič ve věku 42 let. Jeho spolujezdkyně, manželka ve věku 39 let. Lékaři se snažili, ale odešla za ním. A co pak? Když je jejich duše opustily a srdíčka dotloukla? Zbyla tam jen dvě bezvládná těla. Těla. Bezvládná a bezvýrazná. Jak asi vypadala? Byla potlučená, rozbitá? I když si je uchovám rozesmáté a veselé, s jiskřičkami v očích, přesto nemůžu nemyslet na to, že jejich tváře byly určitě prázdné. Svaly povolené a barva vymizela. Tělo, tak zranitelná schránka. Stačí chvíle a všechno je pryč. Vteřina a všechno se změní. Všechno. A ti, co tu najednou a nečekaně zůstali bez nich nezmůžou vůbec nic. I kdyby se snažili sebevíc, pořád je to málo, nic… A ti, co by jim rádi pomohli, ať udělají cokoli, nikdy tu ztrátu nenahradí. Nikdy. Možná trochu zmírní bolest a žal.
Nečekaný konec. Bývá nejhorší, nejbolestnější, nevysvětlitelný a nepochopitelný. I když se říká, že všechno má svůj důvod a nic se nestane náhodou, dost dobře tomu nerozumím. Připadá mi to nespravedlivé, ale kdo ví, třeba to tak mělo být. Odešli spolu a možná to měli někde napsané. Prožít spolu sice krátký, ale bohatý a spokojený život a nakonec spolu odplout na obláčku. Kde teď asi jsou a co tam dělají? Je jim fajn a bezstarostně? Opravdu se dívají sem dolů ? Taky bych chtěla odejít spolu s mým mužem. Když je láska opravdová, ta, která se cítí a nemusí se o ní mluvit, asi to tak má být. Když dva k sobě patří, ani smrt by je neměla rozdělit.