Nohyny…

Mám asi úchylku. Líbí se mi bosé nohy. Ne sice v takové míře jako ONdřejovi, který každou bosou nohu musí chytat do ruky a nejlépe hned pusinkovat. Teď to ještě vypadá dětsky, ale nevím, jestli mu to vydrží i do dalších let, aby z toho neměl nějaké oplétačky. Uvědomila jsem si to už kdysi. Byli jsme v Národním divadle, seděli úplně nahoře a já jsem se dívala kukátkem. Tehdy hrál Karel Roden jen lehce oděn a bos. A mě ty nohy tak přitahovaly, že mi unikal text. To ale jen tak na okraj.
Když se ONdra narodil, poňuchňávala jsem se s jeho prstíky pořád. Postupně prstíky rostly, ale nijak jim to neubralo na kráse. Začala jsem mu zpívat “ Ahoj nohyny, z jaké vy jste rodiny?“ Text opravdu duchaplný, a mojí ségru to děsně dráždilo. A děje se to tak doteď, protože to často používám. Sice nevím, jestli nohyny jsou úplně jazykově in, ale mě se to líbí. Nejen to slovo, ale i ten požitek, když držím v ruce teplé ťapky ONdráškovy, když za mnou v noci přijde a řekne “ Ajoj, posuň se, jdu k tobě…“