Období

Dětičky mívají různá období. Sotva u nás mírně přešla éra dinosaurů, ať plastových či kreslených, nastoupilo období plyšových hraček.
Od malička nasbíral ONdra spoustu plyšáků. Nikdy si s nimi moc nehrál, vždycky se s ním potěšil jen chvilku a když se mu okoukal, šup s ním do kouta. Z kouta pak do krabice a těch bylo nepočítaně. Některé odešly dětem do motolské nemocnice, jiné do pražského dětského stacionáře v Hornomlýnské ulici. Další zůstaly doma „na potom“. Zbylo pár medvídků, které jsem dávala ONdrovi do postýlky s nadějí, že by se mohli všichni skamarádit. Ráno jsem je ale nacházela poházené kolem postýlky na zemi, kam je v noci brouček naházel, protože mu zabírali místo. No nic, asi nejsou plešáci pro kluky to pravé.
A najednou, doslova ze dne na den, v pěti letech si je zamiloval. Obzvlášť několik kousků. Stará se o ně jako o dětičky, nosí je všude s sebou – hlavně do školky, odkud pak putují se mnou do práce.
„A dávej mi na Hnědáčka pozor, maminko. Kdyby měl hlad, dej mu najíst, a ať mu není zima, prosím tě…“ Nosí je ven a vozí je na kole v košíku do lesa, jeden byl s námi v létě i v zoo.
Když se v září vdávala moje kamarádka, medvídek Hnědáček jel, samozřejmě, s námi. Jenže ONdra potřeboval prázdné ruce, takže jsem ho nosila já. Na svatebních fotografiích v překrásné Vrtbovské zahradě v Praze, stojím s plyšákem. Pak se mnou překonal hostinu, dokonce šel s námi i na WC. Nevím, co odpoví kamarádka, až se jí někdo zeptá, kdo byla ta potrhlá ženská, co chodila (jinak docela elegantně oblečená, jak se na svatbu patří) všude s ušmudlaným plyšovým medvědem. Jak znám Kláru, určitě si vymyslí nějakou vhodně extravagantní odpověď.

P.S. Dnes jsme byli v bazaru vybírat ONdrovi brusle. A hádejte, koho jsem si přehazovala z pravé do levé…?