Šílenci ( ale chápu je )

Nedá mi abych neřekla, jak jsme se přes kopec dnes vydali s ONdrou k našim. Z Horoměřic do Statenic přes Chotol.Na konci cesty a vrcholu kopce se v hloučku radilo šest cyklistů. Pět z nich šláplo do pedálů a frčeli po zledovatělé cestě strmě dolů.
„Teda to chci vidět, jak si namelou,“ řekla jsem ONdrovi s obavami, neb všechny cesty byly pod ledem a představa toho kopce dolů… (Před týdnem jsme tu bobovali a docela to jezdilo.)
„Proč myslíš?“ zeptal se nevinně.
„Copak to nevidíš, jak je to namrzlý?“ ptala jsem se a udělala nechtěně elegantní roznožku.
„Jo aha, ale koukej, jeden tam zůstal,“ ukázal na osamělého jezdce. Stál tam a evidentně nevěděl jak na to. Když jsme přišli blíž, viděla jsem, že má silniční kolo a s tím byl i pro mě, cyklo-laika, jak se říká česky v loji.
„No tak to je mi ho líto, pojď opatrně, klouže to. Držela jsem se sama čeho se dalo, plotů, stromů, suché trávy… Led kolem dokola a moje kvalitní trekové boty mi byly celkem k ničemu. Došli jsme pána, který doslova po kolenou lezl dolů z kopce, kolo táhl za sebou a na nohy obuté do bot s klipsnami se nemohl ani postavit.
„Ráda bych vám nějak pomohla, ale nevím jak, mám sama plné ruce práce,“ řekla jsem omluvně jeho směrem.
„To je vpohodě,“ odpověděl mladík, ale měl oči plné slz. Buď si sáhl na dno a nebo měl vztek… Z nás tří si to užíval jedině ONdra, který běžel i z toho kopce po ledu a nic nedal na moje volání a výhrůžky, že mu pod kopcem nařežu zadek.
„Vždyť upadneš a něco si zlomíš,“ volala jsem zpocená až za ušima. Nevím, jak to dokázal, ale ustál to a běžel a běžel ….

Na rozcestí pod kopcem čekala partička na toho posledníčka a všichni mu provolávali slávu. Prohodila jsem s nimi pár vět, poučila ONdru o rozdílu mezi silničním a horským kolem, ON pochopil podle tloušťky pneumatik a hloubky vzorku. Byli to mladí lidé, hýřili vtipem, byli veselí a šťastní.
„A kudy to vezmete teď?“ ptám se při představě tří možností, kdy jedna cesta byla strmější než druhá a o třetí ani nemluvě.
„No … z kopce,“ zazubil se jeden.
„Asi dolů,“ řekla slečna.
„No tak šťastnou cestu,“ popřáli jsme s ONdrou. Vyrazili jsme cestou, kterou jsme po pár metrech zavrhli a zkratkou se napojili na asfaltku. Strmější, leč relativně bezpečnou, moc ledu tam nebylo. Za pár minut kolem nás sesvištěla celá partička dolů, zavolali na nás „Ahóóój…“ a za chvíli jsme je viděli pod kopcem a pak už bylo ticho.

Příjemný zážitek, díky ledovce jsme sice cestu, kterou zvládáme za dvacet minut, dnes uklouzali za pětačtyřicet, ale bylo nám faj.

A ty lidi já chápu, jsou sportovci tělem i duší, ale mezi námi, v takových podnímkách jsou to docela kaskadéři.

Třeba to někdo z nich bude číst, tak kdyby náhodou : máte můj hluboký obdiv, přátelé !