Ve dvou …

Seděla proti mně jako hromádka neštěstí. Její oči ztratily lesk a jiskru,vráska na jejím čele se prohloubila ještě víc.
„Nemrač se, holka,“ říkám jí. Po tvářích se jí rozkutálely velké slzy a bolest, kterou v sobě má byla hmatatelná.
„Nechápu to,“ zavzlykala. Pak bylo dlouho ticho. Polykala slzy a rychle dýchala, sklíčená, nešťastná „Bylo to nejkrásnějších pět měsíců v mým životě. Proč musely skončit?“ Bezradně jsem krčila rameny. Nevím. Třeba někde udělala chybu. „Třeba jsem někde udělala chybu,“ přečetla mou myšlenku. „Určitě jsem udělala něco špatně.“ Zadívala se na zapadající slunce. „Každá vzpomínka je jako bodnutí nožem. Byl pro mě ideální. Smáli jsme se stejným věcem, rozuměli si, uznávali stejné hodnoty, zpívali spolu. Byl pro mě vším, celým světem, ostrovem na který jsem chtěla doplout a zůstat tam napořád. Dával mi obrovskou sílu. Cítila jsem se s ním svobodná.“ Podívala se mi do očí a potichu řekla: „A potřebná.“
„Máš syna, ten tě potřebuje.“
„Já vím. Ale za pár let mě už potřebovat nebude. A já nechci umírat sama.“
„Cože?!?“
„Je smutný, když je člověk sám. A on mi taky říkal, že nechce a neumí bej sám.“
„Co se stalo?“ zeptala jsem se.
„Zeptala jsem se, co se děje, že se chová jinak než dřív. Vybouchl…. A řekl, že se rozhodl, že bude sám. Asi jsem ho proti sobě poštvala sama svojí otázkou. Ale já nechci mít strach se svého partnera a pak se radši nezeptat jen proto aby byl klid.“ Její kalné, unavené, smutné a uplakané oči se na mě podívaly. „Nechápu to.“
„A co se doopravdy stalo?“
„Nevím,“ vykřikla. „Já nevím! Kdybych to věděla, nejspíš bych se chovala jinak. Kdyby mi řekl, že potkal někoho jiného, že už se mu nelíbím, že má… já nevim, velkej zadek, nebo cokoli co by mi dávalo smysl….“
„Co ti přesně řekl?“
„Že se rozhodl být sám a že se chce víc věnovat svým dětem.“
„To je ale pořádku.“
„To je absolutně pořádku. Ale stejně mi to nedává smysl. Já jsem mu v trávení času s dětmi vůbec nebránila, naopak….“ Vzdychla. „Ještě deset minut předtím mě objal a políbil. Přeci by mě neobjímal, kdybych mu byla odporná.“ Slzy se zase rozběhly po opuchlých tvářích. „V sobotu mi psal dobré ráno, lásko, v pátek, že mě miluje….. Proč? Přece se nemůže odmilovat během deseti minut… Proč?“ Zlomila se v pase v záchvatu pláče.
„Nebul, holka, na světě je spousta chlapů.“
„Já vím, ale já nechci spoustu chlapů. Já chci jeho, jen s ním můžu být šťastná.“
„Nikdo není bez chyby.“
„Já vím, sama jich mám spoustu.“ Najednou ji něco napadlo. „Měla bych se mu omluvit. Kdybych tak mohla vrátit čas…“
„Jenže to nemůžeš. Nikdo nemůže.“
„Kdybych mohla stát zase na začátku, udělala bych všechno jinak. A pak zavzpomínala na to, když se seznámili, jak byli u jeho přátel, jak rybařili, jak si ho oblíbila její rodina včetně syna, který to ovšem nedal moc najevo… Jak byly krásné večery při svíčkách a jak se uměl hezky smát, i vztekat. Jak … „On mi dal to, co jsem nikdy předtím nenašla. Jistotu, klid. Je praktický, moudrý, rozumný, chytrý, hezký a má v sobě něco při čem se mi i teď tají dech.“
„Co to je?“
„Nevím, neumím to pojmenovat. Ale je to tak…“
„Svět není jenom růžovej.“
„Já vím, vždyť nám taky pořád růžově nebylo. Ale mluvili jsme spolu o všem a to je důležitý. Říkal, že beze mě už nemůže a nechce být.“
„Kecy…“
„A že mě potřebuje a že je strašně rád, že je na světě někdo, kdo ho má rád a že jsem to já. A že to spolu zvládneme.“ Potom bylo zase dlouho ticho.
„Co budeš dělat?“
„Chtěla bych s ním mluvit. Ale on nechce.“
„Nechce tě, tak se s tím smiř. A co teda budeš dělat?“
„Budu čekat, třeba si jen potřebuje něco ujasnit. Třeba měl strach, že to nezvládne. Mohl mít iks důvodů o kterých neměl třeba ani odvahu mluvit.“
„Jak dlouho chceš čekat?
„Počkám rok a den, do jedenáctého srpna a když přijde, přijmu ho s otevřenou náručí a nebudu se na nic ptát.“
„Jsi blázen!“
„Jsem. Ale co je to rok proti sedmatřiceti, které jsem čekala než ho potkám?“
„A co pak?“
„Pak budu ta nejšťastnější holka na světě….“ Dokonce se pousmála a oči se rozzářily.
„Myslím co pak, když nepřijde.“
„Pak budu napořád sama a čekat, jestli třeba někdy náhodou…“ řekla smutně.
„Takový ponižování…“
„To není ponižování. To je naděje…“
„A co pak? Za rok?“
„Když nepřijde, tak budu čekat pořád, sama se potrestám za to, že jsem se blbě ptala a nedala mu prostor k žití. Jo to udělám.“
„Jsi cvok.“
„Asi jo, ale tys nezažila ty chvíle s ním, jak jsme sedávali u mě na balkoně, jak jsem byla pyšná, když jsme šla vedle něj, jak bylo nádherný když mi na chodníku řekl: „Líbej mě a kašli na lidi“. Jak jsme si utrhli každou volnou chvilku na společný oběd, jak mi psal, že se na mě těší, jak mu chybí moje tlapky, jak mi poslal po poslíčkovi krásnou obrovskou kytku, jaký byly nádherný večery s ním, jeho objetí, vůně, oči, hlas, smích…“
„Jsi praštěná.“
„Ano, jsem, ale taky zamilovaná a někdy mám pocit, že mi pukne srdce. Kam se podívám vidím ho, všude je se mnou, jeho fotku na stole mám pořád. Jakej skvělej dělal šopák,“ hlas se jí zlomil a zase ty slzy…. „Jak byl pozornej, milej, prostě i když se mračil, já ho milovala. Pro jeho osobitost, víš?“
„Jsi blbá…. Stejně je to jenom chlap, kterej neví co chce.“
„Jo, to možná jo, ale moje srdce patří jemu a já na něj budu čekat….“ A pak se zvedla a odešla.