Celý náš rybářský příběh začal tím, že jsme se, na rozdíl od jiných zarputilých rybářů, pěkně vyspinkali,
vydatně nasnídali, v klidu popili kávu a kolem deváté vyrazili. Předpověď počasí byla příznivá, ale pohled na zčernalé nebe dával vytušit, že někdo zase chybil v odhadu.
„Když začne pršet, tak se zvednem a odjet můžem vždycky,“ řekl Radim a cpal pruty do auta.
„No jasně, nejsme z cukru,“ přitakala jsem hrdinně a rolovala šusťákovku do co nejmenšího balíčku. Piknikový košík plný jídla se tvářil jako bychom jeli nejméně na tři dny. Prvních pár kapek nás rozesmálo a pořád jsme se ujišťovali, že bude nádherný den.
Dorazili jsme na místo a jako dva vánoční stromečky, ověšeni vším možným, se vydali polem loukou hledat TO místo. Protože najít správné místo k rybaření, to není jen tak. Pohrdavě jsme minuli dva plácky, z nichž jeden se zdál moc otevřený a druhý prostě nic moc. Našli jsme místo jako z pohádky schované za křovím, kde nás nikdo nebude rušit ani pohledem. Začali jsme vybalovat. No, spíš Radim, já stála jak ypsilon a žasla, co všechno dokázal nacpat do relativně malého zavazadla. Přesto, že jsem slíbila, že budu tiše jako pěna, protože na rybách má být klid a ticho, co léčí, moje otázky co co je a na co to je nebraly konce. Radim trpělivě odpovídal i přesto, že věděl, že to za chvíli stejně zapomenu. K našemu velkému potěšení vylezlo sluníčko.
„To je nádherně, viď?“ ševelila jsem a cpala se prvním rohlíkem.
„To jsme si vybrali den,“ tetelil se blahem Radim. Trochu se snad zamyslel a tak tak, že mu prut nezmizel pod vodou. „Vidíš, a berou.“ Vytáhl cosi asi patnáct centimetrů dlouhého.
„Chudinka malá,“ zaslzela jsem. „Můžu si ji pohladit?“ Došlo mi, že bych se mohla chovat víc dospěle, usadila se do křesílka pro hosta a věnovala se rozjímání. Radim to přijal s povděkem a já svým bočním pohledem registrovala jeho souhlasné pokývání hlavy a ocenění že mlčím a neprudím zbytečnými otázkami. Někde v dáli zahřmělo. Zvedla jsem oči od knihy.
„Bude lejt, slyšíš to? Hřmí.“ Tvářil se jako že ho moje věta vůbec nepřekvapila. Musel to přece slyšet. Než stačil cokoli říct, spadly první kapky. Takže to nebylo tak v dáli. Ty další už jsem nepočítala, neboť rychlost a intenzita byly tak vysoké, že jsme měli co dělat, abychom nacpali co nejvíc věcí pod větve, aby aspoň něco zůstalo suché. Seděli jsme vedle sebe a … mokli. „To přejde,“ snažila jsem se zlehčit situaci. Po chvíli to opravdu přešlo, ale jen proto, aby o pár minut později spustilo ještě víc.
„Chceš jet?“ položil mi Radim otázku, která mě opravdu potěšila.
„Nejsme přece z cukru,“ opakovala jsem se a kapalo mi z ofiny. „Přece nás pár kapek nevyžene.“ Cítila jsem se a vypadala jak zmoklá slepice, ale byla jsem šťastná. Radim seděl tiše pod větví a úplně jsem cítila jeho vnitřní boj. Na ryby se moc těšil ale tohle asi nečekal. Já mu nechtěla kazit radost. A navíc, tohle za chvíli přejde, utěšovala jsem se. Nabídla jsem mu rohlík. Přijal ho. Pak hbitě napichoval červíky na háček a spolu jsme věřili, že bude líp.
Nakonec pršet přestalo. Mraky sice zůstaly, ale po společném několikaminutovém vyjednávání jsme se dali na ústup. Sbalili jsme a loukou polem se vraceli k autu. Za jasného slunce svitu jsme odjížděli domů. Do večera se však vystřídalo čtvero ročních období, takže jsme nakonec při sklence vína zhodnotili umění odejít včas.
P.S. Piknikový košík jsme vyprázdnili k večeři, ale to, že jsem nedala Ráďovi příležitost se rybářsky blesknout poslouchám každou chvíli a celkem oprávněně. Je tedy na čase vyjet znovu …
( 15.6.2009 )