Šťastná Qenda

Vlastně jsem ho ani neznala. Když jsem ho poprvé uviděla, dívala jsem se na něj hlavně s respektem. Ono spousta tetování, pírsingů a všelijakých těch ozdob nebudí moc důvěry. Byl všude. Smál se často, od srdce a rád. Celý příspěvek →

Když se řekne: „Jdeme na jedno…“, zpravidla všichni vědí, o čem je řeč. A považte sami, v parných srpnových dnech není lepšího piva, než přímo od pípy. Dalo by se říct, že takový povel funguje takřka spolehlivě.

„Co děláte odpoledne?“ položil nevinnou otázku švagr Dan jednou v neděli krátce po obědě. „Mám nápad,“ nečekal na odpověď a bez obalu nám to naservíroval. „Pojedeme ke Flekům na pivo.“ Oči mu svítily, když si představil příjemné posezení na zahrádce v centru Prahy. Avšak dodatek „Na kole“ řekl s velkou opatrností. Svým nápadem byl úplně nadšen. My s Vláďou už méně, ale po několikavteřinovém porozmýšlení jsme tak nějak pochopili, že nemáme na vybranou. „Proč ne?“ řekla jsem a představila si rozpálené pražské ulice plné aut a turistů. Svoji obavu jsem vyslovila nahlas. Celý příspěvek →

Pro ty, kdo znají naše okolí, bude můj příběh hmatatelnější, ale i ostatní si možná budou umět udělat obrázek. Čísla totiž mluví za všechno…

Červencová středa byla jako stvořená k cyklovýletu. Ráno sice malinko sprchlo, ale to nás nemohlo odradit ani trochu. „Jednou jsme se rozhodli, tak jedem!“ plácli jsme si s Ondrou a na jednoduchou otázku taťky – dědy, zda může jet s námi, jsme jednoznačně řekli „Ano!“

Celý příspěvek →

Na tenhle víkend jsem se těšila dva měsíce. „Pojedeme na vodu,“ říkala jsem kamarádům jen tak jakoby mimochodem a tvářila se jako ostřílený vodák. Ovšem jedním dechem jsem dodala, že jsem v lodi v životě neseděla a kroutila se při tom ve snaze zakrýt moje třesoucí se kolena. Rozhodně to bude velká švanda,“ dodávala jsem si klidu současně s přesvědčením, že Vláďa je zkušený vodák, tak snad ví, do čeho jde. Bez dlouhého přemlouvání se přidali ještě naši přátelé, takže jsme v pátek odpoledne naházeli bagáž do Petrova vozu, pro kempinkové účely jako stvořeného, a vyrazili jsme směr Rakovník. Celý příspěvek →

Sobota, půl sedmé ráno. Stojím na Hradčanské u spadlých závor a čekám, až projede Pendolíno. Koukám do země a zvolna se seznamuji s čerstvým sobotním ránem. Najednou mě z myšlenek na nic vytrhlo hlasité zahoukání. Zvednu hlavu a vidím krásnou starou parní lokomotivu, jak táhne vagóny plné rozesmátých dětí. Ty stojí u okýnek a mávají a volají „Ahóóój…“ Bezmyšlenkovitě zvedám ruku a mávám o sto šest. Pár čekajících se přidalo a nastal dvě vteřiny dlouhý nekonečný dojemný okamžik. A mně se rozkutálely po tvářích slzy jako hrachy. Z komína nám vyběhl na pozdrav oblak bílého kouře a vzduch byl cítit dehtem.

Mašina už byla dávno pryč, já šla pomalu Bubenečskou a měla oči plné slz. Asi stárnu, nebo co. Nebo co…?

Jo, sběratelství, to je téma na úvahu! Přiznám se, že sběratelství je mi velmi blízké už od dětství. Sběratele mám ráda, znám jich mnoho a sama jsem jedním z nich. A tak mám i pochopení pro to, že se někteří tváří a chovají, jako by byli z jiného světa, pro jejich vrtochy a rozmary a docela dobře chápu tu touhu po novém úlovku, pro jehož získání jsou ochotni udělat prakticky cokoli a dokážu i soucítit s tím, koho potká smutný okamžik a o svoji trofej přijde. Znám ale i pár lidí, kteří pro tuhle, jak někteří z nich říkají exotickou, skupinu lidí nemají vůbec žádné pochopení. Celkem vzato, jim to ale vůbec nevadí, mají svůj svět a v něm si spokojeně žijí. Celý příspěvek →

Fotbalu vůbec nerozumím. Vím co je gól a faul a aut, vím, že proti sobě hraje dvakrát jedenáct chlapů (většinou chlapů), co se honí za míčem jako smyslů zbavení. Vím, že ten, co mezi nimi jakoby zmateně pobíhá, píská na píšťalku a ukazuje žluté a červené karty (které mimochodem vím, co znamenají) je rozhodčí a ti dva co běhají od branky do půlky hřiště po kraji hřiště jsou lajnoví rozhodčí. Vím, že zápas se hraje dvakrát pětačtyřicet minut a mezitím je přestávka. Vím, co je malé vápno a velké vápno a že to nemá nic společného se stavbou. Vím i to, co je střídačka Celý příspěvek →