Je to už opravdu mnoho let, ale tomu příběhu se pořád směju, a vlastně jsem ho skoro nikomu neřekla. Zahálel načmáraný na papíře už dost dlouho, a tak jsem se rozhodla, že jej zařadím mezi ty ostatní.
Psal se rok 1989, mě bylo čerstvě osmnáct a nastal můj den D – dělala jsem závěrečné zkoušky v autoškole. Na tom samotném by nebylo ani kouska veselého, když si vzpomenu na to, jak jsem se pokaždé, když jsem usedla za volant staré stodvacítky, klepala jak ratlík. Celý příspěvek
… jak moc mi chybí babička. Odešla mi před mnoha lety a už tehdy jsem věděla, že to bude bolet. Bolí. Někdy víc a někdy míň. Když bydlela v Praze, volaly jsme si nebo psaly a já jsem jí pořád slibovala, že se na ni přijedu podívat. Vždycky mi do toho něco vlezlo a z množství slíbených návštěv se jich uskutečnilo jen několik. Dnes vím, že to bylo žalostně málo. Pořád jsem měla dost času a najednou se všechno zastavilo a už to nejde vrátit. Věděla o mně všechno, jako já o ní. Celý příspěvek
Když se budete, promiňte mi ten výraz, hnusně chovat k člověku, přinejmenším se ohradí. Může vám vynadat, může křičet, může udělat viditelně cokoli, po čem pochopíte, že jste to přepískli. A může to udělat hned. Když se budete hnusně chovat k sobě samotnému, většinou to vlastně ani nepostřehnete, že něco není v pořádku. I přesto, že každý z nás říká, že je upřímný a má ve věcech pořádek, ruku na srdce, často to není pravda. Nevím, proč to děláme, Celý příspěvek
Na tuhle operaci jsem se, na rozdíl od té před dvěma měsíci, rozhodně těšila. Tak nějak jsem věděla, do čeho jdu a nechala se Na Homolku odvézt s jistotou, že zítra ráno jedu domů s úplně novou nohou. Poté, co mě křečové žíly hyzdily nohy od patnácti let jsem se rozhodla, že s nimi skoncuju 
Davy lidí jsem předběhla, protože před půl sedmou ráno tu bylo nezvykle ticho. V přijímací kanceláři jsem byla první, v čekárně před cévní ambulancí samozřejmě taky. Celý příspěvek
„Na Dopravní podnik se můžete spolehnout,“ řekl mi usměvavý řidič, když jsem mu řekla, že nemám ani jízdenku ani drobné.
„To říkáte vy,“ namítla jsem. „Ale kdybyste kolikrát viděl, jak brblají jiní řidiči,“ podala jsem mu dvoustovku na lístek za čtrnáct.
„My vám lístek prodáme a drobný mít nemusíte. Žádný problém,“ usmál se. Jak z jiného světa, napadlo mě. Kolikrát jsem slyšela těch řečí, že když si kupujete lístek u řidiče a ještě to nemáte akorát, nabere autobus zpoždění. Když už si ty lidi lístky kupujou, tak ať to maj přesně….. Než tohle všechno jeden řidič řekne, tak se ten autobus opozdí určitě. Proto mívám jízdenky, ale dneska tak nějak…došly.
„Vypadá to, že dneska pojedu sama, co?“ rozhlédla jsem se po prázdném autobusu. Celý příspěvek
Zavítala k nám, ani nevím přesně kdy. Na jaře? V létě? Fakt nevím, každopádně nikdy jsme ji nebrali moc na vědomí. Proč taky. Takových už tu bylo… Koncem října mi proběhlo hlavou, že je ale docela neobyčejná. A začala jsem ji vnímat víc. Co vnímat, já ji začala vyhledávat, spřádala jsem plány, jak se k ní dostat blíž. Jak jen to šlo, mluvila jsem na ni.
„Hele, kde jsi?“ ptala jsem se polohlasem, aby mě nikdo neslyšel. Mohla bych budit podezření a to se mi moc nechtělo. Když jsem ale po opakovaných pokusech zjistila, že mě naprosto ignoruje, ztratila jsem o ni zájem. A pak se to stalo. Celý příspěvek
Napadlo mě nedávno, na kolik různých způsobů se dá vyjádřit jedna jediná věc. Snad bych o tom nikdy ani nepřemýšlela nebýt hlášky jednoho pána u benzínové pumpy.
„Jdu se vychcat,“ ozvalo se odkudsi zezadu a mě ta věta uvízla v hlavě. Zřejmě mu nedošlo, že u pultu mohou stát zákazníci, a mohou být i pohoršeni. To sice nebyl můj případ, jen jsem překvapeně pozvedla obočí, ale ta tři slova mi nedají spát. Přemýšlela jsem, kolik všelijakých vyjádření na toto téma jsem už slyšela.
„Mami, či lůlat,“ volala malá našňořená holčička na maminku v parku.
„Já bych chtěl to…,“ rozpačitě křížil nohy školáček. „Čůrat,“ pošeptal babičce a tváře se mu zarděly.
„Hele, jdu na hajzl,“ sdělila osmačka svojí spolužačce o velké přestávce.
„Jdu s pískem, dete někdo taky?“ zvedl se od piva středoškolák v branické hospůdce.
„Promiň, jdu na holky,“ špitla dívka kolem dvaceti svému milému ve vinárně poté, co vyprostila svou ručku z jeho křečovitého sevření.
„Omluvte mě, jdu na toaletu,“ dáma s boa kolem krku se otáčí a ladným krokem opouští distingovanou společnost.
„Jdi se vycikať,“ říkala babička mojí spolužačky.
Jít se cokoli mi roztočilo kolotoč myšlenek. Ať tomu každý říká, jak chce, ale určitě je mnoho způsobů jak to sdělit tak, aby každý věděl a přesto okolí netušilo, nerozesmálo se, nepobouřilo ….
To je dobrá otázka. Podívám-li se zpátky, tak psát jsem začala v první třídě proto, že mě to učili a chtěli to po mě. Tehdy jsem vnímala písmena jako značky, které když poskládám pěkně za sebe, utvoří slovo a byla jsem pyšná, že se mi daří narovnat slov za sebe přesně tolik, aby utvořily souvislý celek, čili větu. A když ta věta dávala navíc ještě smysl, bylo to pro mě opravdové vítězství.
Časem jsem se v psaní zdokonalila, a už mi na něm nepřišlo vůbec nic nového ani divného a když jsme ve čtvrté třídě začali psát čtenářský deník, byla to pro mě velká zábava. Od zábavy byl už jen malý krok k vášni, která mě neopustila dodnes. Ne že bych dodnes psala čtenářský deník, ale psaní se pro mě stalo vším. Celý příspěvek
Uviděla ho v davu na nástupišti. Vysokého, hnědookého, opáleného muže s jarmulkou na hlavě v kostkované barevné lněné sukni ke kotníkům. Na nohou měl žabky a jeho nehty na nohách byly pěkně upravené a pěstěné. Věnoval jí kratičký pohled a jí přejel mráz po zádech. Po očku po něm pokukovala a její zrak možná nepřiměřeně dlouho spočinul na jeho sukni. Přimhouřila oči a napadlo ji, jestli pod ní něco má. Celý příspěvek
Finský trhák s titulky. Sedadla vržou, lidi se vrtí. Bonbóny šustí a jejich obaly často končí na zemi.
Přišli na poslední chvíli. Uvaděčka jim řekla, ať si sednou kam chtějí. Vybrali si lóže. Film celkem nuda. Je jim fajn, že jsou spolu. Propletené prsty leží na jeho stehně. Podívají se na sebe a její ruka Celý příspěvek
Stav, ve kterém se momentálně nacházím, je zamilovanost. Možná proto, že mě neobletuje jako ti před ním, možná proto, že mi řekne, co si myslí, bez ohledu na to, jestli se mi to líbí nebo ne, možná proto, že mi řekne „Vážím si tě za to, jaká jsi“, možná proto, že mi řekne „Miluju tě“ ve chvíli, kdy to vůbec nečekám a ne ve chvíli, kdy to prostě potřebuju slyšet, možná proto, že mě nechce předělávat, možná proto, že mi nedovolí, abych předělávala já jeho, možná proto, že ze mě nechce mít služku, která mu všechno strčí až pod nos, možná proto, že se mnou ve všem nesouhlasí, možná proto, že se mému synovi nebojí dát za vyučenou, když si to zaslouží a nedělá se před ním hezčím, možná proto, že se nedělá hezčím ani přede mnou, možná proto, že se mnou probere každý problém, možná proto, že umí říct „Udělal jsem chybu“, možná proto, že chce, abych chodila ven s kamarády a bavila se tak, jak to mám ráda, možná proto, že má svoje kamarády, s kterými občas zajde na pivo a mně to nevadí, možná proto, že mě před těmi kamarády dokáže Celý příspěvek
Možná to některá z maminek poznala taky. Na začátku jste měly předsevzetí, že budete zásadová, přísná a nic mu neodpustíte, než mu dát na zadek, proberete to ze všech stran, na všem se vždycky dohodnete a budete kamarádi. A najednou sedíte s hlavou v dlaních a, samozřejmě tak, aby to nikdo neviděl, brečíte v koutku a zoufáte, jak se vám nic z toho nepovedlo. Není vám to povědomé? Pokud nevíte, o čem mluvím, pak jste šťastní rodiče. Pak máte jistě výchovu ve svých rukou, a co řeknete, to platí. Pak vás vaše dítě chová v úctě a jste pro něj opravdovou autoritou. Celý příspěvek
Mám pořád nějakou práci. Ať tu domácí, která mi zabere většinu volného času, nebo tu, jak říkám „mojí“ a na tu si snažím každý den vyšetřit aspoň chvilku. Příležitostí pro tu „moji“ práci bývají hlavně víkendy. Být doma s rodinou je nade všechno. Celý den v kanceláři, pak přiběhnu domů, úkoly, večeře, svačina na druhý den a jé, hele, ono už je devět, deset… A to už se mi, upřímně, do ničeho nechce pouštět. Ono takové usnutí u napínavé kriminálky v televizi má taky svoje kouzlo. A proto si ty svoje resty řeším v sobotu a v neděli. I moji kluci mají pro ty „moje“ chvilky pochopení.
Tak tomu bylo i tenhle víkend, kdy jsme všichni sledovali, Celý příspěvek
Na tuhle operaci jsem se vůbec netěšila. Takový strach jako teď jsem neměla nikdy předtím. Prostě jsem se bála, že se neprobudím. Svěřila jsem svoji obavu Vláďovi a ten si ťukal na čelo a pak mi vynadal, co to říkám za hlouposti. Na druhou stranu jsem ale tušila, že Na Homolce budu v dobrých rukou. Jediné, co mě ale opravdu štvalo, byla vidina, že tam proležím celou středu jen tak, na prázdno, protože na operační sál jedu až ve čtvrtek ráno. Vybavila jsem se knížkou a čistým blokem, to případ, že by mě přepadly nějaké chytré věci hodné zaznamenání. S odhodláním a hlavou vztyčenou jsem se nechala odvézt před nemocnici. Vláďa se se mnou rozloučil a odjel. Zůstala jsem tam sama se svojí velkou modrou taškou a srdce cítila v krku. Zvládnu to, povzbuzovala jsem se, přece jsem zvládla jiné operace. Vidina, že za pár týdnů bude moje levá noha hlaďoučká bez té krabaté křečové žíly, mi dodávala odvahu. Celý příspěvek
O tom, že jsem kdovíjaká kuchařka, si už dávno nedělám iluze. S přibývajícím věkem se ze mě stal opravdový realista. Mrzí mě, že s vařečkou v ruce neoplývám přílišnou kulinářskou fantazií, ale řekněme, že jsem k tomu do svých čtyřiceti let nebyla vedena, ať už z jakýchkoli důvodů. A moje teoretická domněnka se mi, poté, co jsem opustila rodičovské hnízdo před třemi měsíci, potvrzuje i v praxi. Která ženská slyší ráda to, že její omáčky jsou univerzální, že chlap občas potřebuje pořádně vostrý maso a že ta čína musí mít šťávu na polití rýže. A že když jí jídlo tři dny, tak už ho má tak nějak plný zuby… No, upřímně, holky, žádná z nás. Ne nadarmo se říká, že láska prochází žaludkem, nejednou jsem slyšela od chlapů, že nebýt toho, že ta jeho iksypsilon umí tak dobře vařit, už by s ní dávno nebyl a koneckonců nejlepší šéfkuchaři jsou chlapi. A to uznávám bez uzardění a za tím si stojím. Celý příspěvek
Loňského Silvestra jsme strávili úplně jinak, než všechny předešlé. Po deseti letech strávených u rodičů na pohovce s chlebíčky a televizí jsem řekla A dost, jede se jinam. Domluvili jsme se s přáteli, že poslední večer v roce pojmeme, navzdory letité tradici, poněkud nudné a okoukané, úplně jinak. „Jede se k Jitce,“ řekl nám Martin. Jede se k Jitce, to v podstatě znamenalo domluvit se na poslední chvíli. Jitka má holčičku, my máme kluka, když je dáme dohromady, mohlo by to ve výsledku znamenat docela dobrou, netradiční zábavu. Celý příspěvek
Nastoupili do metra na Můstku. Ona gazela, vysoká, štíhlá, na vysokých podpatcích. On jí byl po ramena, měl mastné ulíznuté vlasy a uhrovitou pleť. Táhla ho za sebou přes půl vagónu, až našla dvě prázdná sedadla vedle sebe. Uhladila si sukni a způsobně si sedla. Jeho ruku ani na vteřinu nepustila. On na ni zbožně koukal, Celý příspěvek
Křehká blondýnka s vlasy do pasu v sandálkách nastoupila do vagonu metra na Hradčanské. Sedla si vedle staršího pána, způsobně dala nohu přes nohu, rozhlédla se po lidech a nenápadně vsunula ruku do kabelky na klíně. Chvíli se nic nedělo, zřejmě měla nějakou práci uvnitř. Pak se znovu rozhlédla kolem sebe a rychlým pohybem vytáhla hnědé kolečko s malým bochánkem na povrchu. Zvedla ruku do výše očí a zálibně si jej prohlížela. Přivřela oči a začala okusovat Celý příspěvek
Řeknu vám krátký příběh:
Ondra je sice zlobil, vyrušuje a místo mozku občas použije loket…..A tak se paní učitelka rozhodla, že ho nebude brát na výlety, do opery v rámci školy ani na dopravní hřiště v rámci vyučování, aby prý zabránila vzniku dalšího údajného nebezpečí. Prý je to rozhodnutí pana ředitele. Přesto se ptám:
Myslíte že je to správné?
„To si opravdu myslíš?“
„Ale neber to zle, prostě mi připadáš ustrašená. Tvoje máma je metr co? S tou si asi moc legrace neužiješ.“
„Co ti mám na to říct?“ Denise bylo do pláče. Takhle o ní smýšlí? Připadá mu ustrašená? Ne. Blbá. „Připadám ti blbá?“
„Proč blbá?“ kroutil hlavou. „To bych neřekl, nemůžu to posoudit. Vůbec tě neznám.“
„A já tebe.“ Visela na něm pohledem.
„No tak to napravíme ne?“ Přejel jí hřbetem ruky po předloktí. „Tak už se nemrač. Všechno se dá spravit.“ Celý příspěvek
2. kapitola
Budík. Vždycky, když se tak krásně spí, zazvoní budík. K čertu s ním. Denisa ho smetla ze stolku jedním pohybem. Jindy by ležela dokud by ji hlad nevyhnal z vyhřáté postele ven. Jenže představa, že jí přesně za hodinu jede vlak do Prahy ji postavila na nohy ve vteřině. Otevřela okno a zahleděla se ven.
„Ahoj slunce!“ zavolala.
„Ahoj hvězdo,“ ozvalo se odněkud. Trhla sebou jak se lekla. Vyklonila se z okna a uviděla tatínka jak sedí v houpačce a usmívá se. Celý příspěvek
„Ha ha, jsi vtipná viď?“ Denisa kroutila hlavou, jak si to ta holka představuje? Copak mám takovou havaj jako ona? Může kam chce a kdy chce a s kým chce … Mrkla na hodinky. To je hodin. „Hele, musím jít, nebo mi máma namele, že jsem nenamlela to kafe.“
„Tak slyšíš jo? Košili s sebou a sukni taky nezapomeň.“
„No jo, zkusím to,“ viděla to dopředu prohrané. Už vidí, jak ji rodiče nadšeně pustí na zábavu do vsi, která je dva kilometry od chalupy.
„Ne zkusím to, prostě se zeptáš. Hotovo jo? Čau.“ Než stačila Denisa cokoli říct, Katka zavěsila.
„Čau,“ zamumlala Denisa a v mžiku ji napadaly ty nejkrásnější písničky, které kdy slyšela a hrála. Sukni a košili, to se jí řekne, ale jak to říct rodičům, aby nebyl zbytečný kravál? Ale ten bude stejně, tak je to jedno. Pod oknem zastavilo auto. Za chvíli se rozlétly dveře a do kuchyně se doslova přiřítila maminka. Celý příspěvek
1. kapitola
Stála v kuchyni a přemýšlela o tom, co ještě musí udělat. Páteční odpoledne neměla nikdy moc ráda. Balení a skoro stěhování na chalupu jí nahánělo hrůzu už od pondělka. Tašky jídla, hadrů a kdoví čeho ještě. V neděli večer zase všechno sbalit, naložit a hurá zpátky. K tomu všemu musí zítra ráno do práce. Takže místo slastného vylehávání musí vstát dřív než obvykle, běžet na vlak aby to stihla na čas a v půl třetí zase běžet na vlak, aby stihla ten správný spoj. Ideální začátek víkendu. Celý příspěvek
Je mi smutno. Jedinou mojí jistotou je, že můžu obejmout ty dva, co tolik miluju. A to není málo. To vůbec není málo. Zatím, co se mi rozplývají ty jistoty, které jsem dosud měla a stavěla na nich celý život, můj syn a můj muž jsou moje dva pevné pilíře. Jsou to moje dva světlé body, které mi svítí na cestu. Ale moje vráska na čele je čím dál hlubší. Celý příspěvek
Občas jezdím i metrem. Při jedné jízdě jsem slyšela toto:
„Já jsem se ti seznámil s takovou pěknou Slovenkou,“ svěřoval jeden student druhému. „A měla ti Celý příspěvek
„Hele, jsem si koupila nový boty,“ zvedla maminka, sedící u piva, nohu téměř až k rameni. „Nedělaj mi velkou nohu?“
„No jsou fakt pěkný, Věro. A kde jsi je…“
„Hele, a nedělaj mi velkou nohu?“
„Nedělaj, a kdes je teda koupila?“ zeptala se opakovaně s naléhavostí druhá maminka. Celý příspěvek
Milí kamarádi, kdož jste z jakéhokoli důvodu nepřišli na naše čtvrteční vystoupení, jste samozřejmě omluveni, ale přišli jste o opravdovou pohodu a velmi milý večer. Tak třeba někdy příště…..
Nedělní říjnové ráno. Dneska jsem si přispala do půl sedmé. Světlo přicházející zvenku polozataženou žaluzií mi dalo tušit, že máme skutečně ten pravý podzim. Podle vlhkého zvuku projíždějícího auta mi došlo, že prší. Kdo může v neděli v půl sedmé ráno v dešti jezdit autem? V podstatě kdokoli. Přemlouvala jsem se k dalšímu spánku. Ale oči nechtěly držet u sebe a myšlenka Celý příspěvek
